Andrew Giarelli podává zprávu z informační války: reflexe k filmu „20 dní v Mariupolu“

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Zpráva o „infor­mač­ní“ vál­ce

Andrew Giarelli

Autor vyu­ču­je na praž­ské Anglo-American University

Pojednání k fil­mu „20 dní v Mariupolu“

Nejznepokojivější oka­mžik hlu­bo­ce zne­po­ko­ji­vých „20 dní v Mariupolu“ Mstyslava Černova pro mě při­chá­zí na samém kon­ci. Stálý zástup­ce Ruska při OSN Vasilij Něbenzja odpo­ví­dá redak­to­ro­vi na otáz­ku, jak vůbec mohl popřít zábě­ry agen­tu­ry Assotiated Press bom­bar­do­va­né porod­ni­ce v Mariupolu, což byl do té doby – ješ­tě před Bučou – nej­straš­něj­ší rus­ký váleč­ný zlo­čin. „Falešných zpráv je mno­ho,“ řekl. „Kdo zví­tě­zí v infor­mač­ní vál­ce, ten tuhle vál­ku vyhra­je.“

Uznávám, že tato posled­ní scé­na je zvlášt­ní vol­ba. Film je plný oka­mži­ků, jako je kři­čí­cí mat­ka, kte­rá při­ná­ší své smr­tel­ně raně­né dítě do pře­pl­ně­né nemoc­ni­ce a dívá se, jak ho dok­to­ři nedo­ká­žou zachrá­nit. Na dal­ších zábě­rech jsou malé děti zabi­té při ostře­lo­vá­ní (dítě, jehož tvář není mož­né uká­zat). V jed­né scé­ně zou­fa­le odná­še­jí z bom­bar­do­va­né porod­ni­ce raně­nou těhot­nou ženu (umí­rá i s dítě­tem a v boles­tech kři­čí: „Zabijte mě!“). A pak jsou tu dal­ší ženy a děti, kte­ré zachvá­ti­la pani­ka, ale drží se, zatím­co Mariupol se sys­te­ma­tic­ky mění v hro­ma­du tro­sek. Kvůli všem těm­to dal­ším scé­nám nechce vět­ši­na mých ame­ric­kých přá­tel, cit­li­vých a sluš­ných lidí, ten­to vítěz­ný oska­ro­vý sní­mek shléd­nout. V Mariupolu je po všem. Rusko ho dlou­hou dobu oku­pu­je a Putinovi kum­pá­ni ho zno­vu budu­jí. A pro mno­ho Američanů je po všem i na Ukrajině. Je to pří­liš bez­vý­chod­ný pro­blém, pří­liš se vle­če a je pří­liš dale­ko.

Samozřejmě, že přes­ně to Putin a jeho při­slu­ho­va­či ve své sou­čas­né oslav­né nála­dě chtě­jí. Málokdo sku­teč­ně věří jejich pro­hlá­še­ním, že zprá­vy o Mariupolu, Buče, Irpinu a dal­ších byly faleš­né. Ale pří­val zpo­chyb­ňo­vá­ní rea­li­ty posi­lu­je otu­pu­jí­cí úči­nek stej­ně jako neko­neč­né obráz­ky hrůz, kte­ré Rusko na Ukrajině už více než dva roky páchá.

Někdo také může namít­nout, že to vlast­ně není zas tak skvě­lý doku­ment, spíš vítěz ze sou­ci­tu. Stejně jako ze sou­ci­tu s teh­dy čer­s­tvě napa­de­nou Ukrajinou vyhrá­la Velkou cenu Eurovize v roce 2022 píseň „Stefania“ od Kalush Orchestra. Povětšinou jde o celé vystři­že­né pasá­že z krat­ších kli­pů a foto­gra­fií, kte­ré Černov doká­zal během oněch 20 dní od 24. úno­ra do 15. břez­na ode­slat. Ať je umě­lec­ká hod­no­ta doku­men­tu jaká­ko­li, jde o účin­nou novi­nář­skou lek­ci. Použiji ji v úvod­ní před­náš­ce krát­ké­ho semi­ná­ře, kte­rý pro­bě­hl 28. břez­na v Kyjevě na Východoukrajinské národ­ní uni­ver­zi­tě Volodymyra Dahla pod názvem „Pravdivé zpra­vo­daj­ství (i když to bolí)“.

Nelze popřít, že novi­nář Černov je do své­ho pří­bě­hu zapo­jen mno­hem více, než by měl repor­tér nor­mál­ně být. Na počát­ku doku­men­tu se setká­vá se zou­fa­lou ženou, kte­rá prchá před prv­ním ostře­lo­vá­ním na levém bře­hu Mariupolu a naří­ká: „Můj syn je v prá­ci. Jsem sama. Kam mám utéct?“

„Běžte do skle­pa. Běžte domů,“ říká jí, jako by věděl víc, než ví. „Na civi­lis­ty nestří­le­jí. Běžte domů.“ Události se ale nevy­ví­je­jí tak, jak mu napo­ví­dá zku­še­nost. To je prv­ní novi­nář­ské pona­u­če­ní. Žena nicmé­ně potře­bu­je vět­ší ujiš­tě­ní a on jí ho neroz­váž­ně dává.

„Myslíte, že na dům nespad­ne rake­ta?“ ptá se.

„Ne, nespad­ne.“ Krátce nato ji potká­vá zno­vu v pro­ti­le­tec­kém kry­tu a omlou­vá se. Oba se za nece­lé dva týd­ny od pro­fe­so­ra Putina nau­či­li mno­ho.

Nedlouho po tom­to prv­ním setká­ní potká­vá uprch­lí­ky z Mariupolu, ačko­li jedi­né ofi­ci­ál­ní sdě­le­ní vyhla­šu­jí­cí stan­né prá­vo říká: zůstaň­te v kli­du, drž­te se poky­nů míst­ních úřa­dů, nepod­lé­hej­te nepřá­tel­ským dez­in­for­ma­cím. Čtvrtina oby­va­tel Mariupolu utek­la včas a nebra­la ohle­dy na ujiš­ťo­vá­ní úřa­dů, kte­ré novi­nář Černov opa­ko­val. Byli to špat­ní Ukrajinci, nebo jen chytří? To je ale ved­lej­ší otáz­ka - pojď­me se vrá­tit k těm hlav­ním novi­nář­ským.

„Neběhejte za mnou!“ kři­čí na Černova jed­na z nich, vystra­še­ná uprch­li­ce, jejíž dům dostal zásah.

„Jak se jme­nu­je­te?“ ptá se on. Vždy se ptej­te svých zdro­jů na jmé­no a věk, říkám svým stu­den­tům půl sto­le­tí poté, co jsem se to sám nau­čil.

„Nemám jmé­no!“ kři­čí na něj ona. Černov se ptá na jmé­no dal­ší­ho muže prcha­jí­cí­ho z Mariupolu.

„Běž do hajzlu, šmejde,“ odpo­ví­dá muž. Pokud jde o ty dva, i Černov může být nepří­tel. Novinář to musí při­jmout a nepo­slou­chat nepro­fe­si­o­nál­ní, hloupé rady, že bys­te se z ohle­du­pl­nos­ti v tako­vou chví­li nemě­li na jmé­na ptát, nebo ješ­tě hůř, že bys­te se měli cho­vat jako faleš­ný pří­tel. Opravdu jste tak tro­chu nepří­tel: při­jmě­te to. Tuhle prá­ci nedě­lá­te, aby vás lidé měli rádi, i když nako­nec si vás za ni můžou vážit.

Když jsem dostal pozvá­ní, abych kyjev­ským stu­den­tům žur­na­lis­ti­ky před­ná­šel o „prav­di­vém zpra­vo­daj­ství“, vši­ml jsem si, že stu­den­ti do té chví­le psa­li pro své webo­vé strán­ky s tím­to názvem jen pozi­tiv­ní, morál­ku posi­lu­jí­cí člán­ky o Ukrajincích, civi­lis­tech a vojá­cích, kte­ří trpí, ale nepo­le­vu­jí. Zakladateli toho­to pro­gra­mu jsem řekl, že „prav­di­vé zpra­vo­daj­ství“ někdy zna­me­ná zkla­mat lidi, s nimiž sou­cí­tí­me. „Samozřejmě,“ odpo­vě­děl, „ale vál­ka při­ná­ší i otáz­ky bez­peč­nos­ti.“ Jedna z těch­to otá­zek se vyno­řu­je v dal­ší Černovově scé­ně. Narazí před budo­vou na vojá­ky, kte­ří se kry­jí, když jim nad hla­vou pře­lé­tá­vá rus­ké leta­dlo.

„Netočte, pro­sím vás,“ říká mu jeden voják. Černov odmít­ne pře­stat.

„Pochopte, tohle je his­to­ric­ká vál­ka. Nejde ji nezdo­ku­men­to­vat,“ vysvět­lu­je a běží se spo­lu s vojá­ky skrýt před rus­kým leta­dlem.

Krátce poté se obje­ví prv­ní mrt­vé dítě. „Natočte, jak ty zmr­di zabí­jej civi­lis­ty,“ kři­čí dok­tor, kte­rý se při­tom stá­le zabý­vá dítě­tem. „Ukažte Putinovi oči toho­hle dítě­te. Točte!“ Urputnější byl kvů­li natá­če­ní než kvů­li záchra­ně dítě­te, to už byl v tuhle chví­li ztra­ce­ný pří­pad. Uvědomil si význam novi­nář­ské prá­ce.

V tom spo­čí­vá síla toho­to fil­mu. V jeho urput­nos­ti. Sedmý den se zaví­rá posled­ní ces­ta ven: zůstá­vá­te, nebo jde­te? „Internet pře­stá­vá fun­go­vat,“ hlá­sí Černov. „Všichni mezi­ná­rod­ní novi­ná­ři ode­šli. Ale roz­hod­li jsme se, že ješ­tě pár dní zůsta­ne­me se zdra­vot­ní­ky.“ To je ve sku­teč­nos­ti začá­tek jejich nej­zá­sad­něj­ší­ho zpra­vo­daj­ství. Porodnice je ter­čem bom­bar­do­vá­ní a oby­va­te­lé Mariupolu se obra­ce­jí jeden pro­ti dru­hé­mu, rabu­jí ostře­lo­va­né obcho­dy a jejich maji­te­lé kři­čí.

„Válka je jako rent­gen. Všechno, co mají lidé uvnitř, je vidět,“ říká Černovovi jeden dok­tor. „Dobří lidé jsou lep­ší. Špatní lidé jsou hor­ší.“

Kolik toho nato­čit, aby toho neby­lo moc? „Můj syn, můj syn,“ plá­če otec a drží hla­vu mrt­vé­ho šest­nác­ti­le­té­ho Ilji, kte­rý hrál fot­bal a výbuch mu úpl­ně utrh­nul nohy. Teď leží na zakr­vá­ce­ných nosít­kách na chod­bě nemoc­ni­ce. „Poznámka pro redak­to­ry. Grafický obsah. Drastické zábě­ry,“ napsal, když se sna­žil ten­to mate­ri­ál poslat. „Je bolest­né se na to dívat. Ale bolest­né to být musí.” Než jsou Černov a jeho foto­graf nako­nec eva­ku­o­vá­ni, dal­ší dok­tor chce, aby všech­no vidě­li. Sem, pojď­te sem. Natočte to. Ale ne ten zakry­tý dět­ský obli­čej.

Člověk cítí, že Černov nako­nec Mariupol opus­til ani ne tak kvů­li osob­ní bez­peč­nos­ti, ale pro­to­že s hla­vou plnou dal­ších mariupol­ských obráz­ků a slov už nemohl žít. Odešel den před­tím, než rus­ké letec­tvo vybom­bar­do­va­lo diva­dlo a zabi­lo odha­dem 600 civi­lis­tů, kte­ří se tam skrý­va­li. Moskva diva­dlo zce­la zbo­ři­la a teď ho zno­vu sta­ví. A jed­no­ho rus­ké­ho novi­ná­ře odsou­di­la na šest let za „dis­kre­di­ta­ci ozbro­je­ných sil“. V jis­tém smys­lu se kvů­li jed­no­mu vytr­va­lé­mu novi­ná­ři uka­zu­je, jak jsou všech­ny rus­ké sna­hy ubo­hé. Vynásobte ho mno­ha dal­ší­mi a uvi­dí­me, kdo tuto infor­mač­ní vál­ku vyhra­je, pane stá­lý zástup­ce.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře