(zatím nehodnoceno)
Loading...Tematika planety, kterou obývají inteligentní opice, jež zotročí člověka, který na tuto planetu zavítá dosáhla svého filmařského vrcholu v roce 1968, kdy na plátna kin dorazila adaptace knihy Pierra Boullea Planeta opic v režii Franklina J. Schaffnera s Charltonem Hestonem v hlavní roli. V roce 2001 se této látky chopil Tim Burton a mnozí diváci brali jeho verzi jako remake. Jenže Burton měl zcela odlišný pohled na opičí planetu.
Dobu mezi Schaffnerovým a Burtonovým snímkem vyplnilo množství snímků, které více či méně čerpají z podobného námětu. (I když těžko říct, do jaké míry z ní čerpá třeba taková perla jakou je Play-Mate opic z roku 2002.)
Žádný dobrý úmysl nezůstane bez následků
Zrození planety opic se vrací na úplný začátek. Děj je zasazen do současného San Francisca, kde se mladý ambiciózní vědec pokouší objevit lék proti chorobě, která stejně jako miliony lidí na celém světě sžírá i jeho otce. V jednu chvíli se zdá, že lék, který by jednou provždy mohl porazil Alzheimerovu chorobu, je na dosah. Jenže Will Rodman, kterého ztvárnil James Franco, jenž od své nejvýraznější role v dramatu Dannyho Boyla 127 hodin jako by vůbec nemizel z plátna, vidí ve svém projektu pouze ušlechtilou myšlenku. Kdežto jeho nadřízený a ředitel výzkumného institutu Gen-Sys Steven Jacobs (David Oyelowo) vidí především horentní sumy, které budou za Willův lék ochotni všichni zaplatit.
Zrození planety opic se vůbec zaměřuje na tyto mrzké lidské pudy, jakými jsou touha po moci a penězích. A dává je do kontrastu s touhou po svobodě, kterou později vyhledá Caesar, jako vůdce opičí bandy. Lidstvo totiž nepotřebuje být zotročeno někým jiným. Lidstvo už dávno není svobodné. Je uvězněno ve své chamtivosti. Ne že by bylo Zrození morální agitkou, to rozhodně ne. Ale tyto aspekty v příběhu nelze přehlédnout.
První látka, kterou Will vyvine bohužel vykazuje vedlejší účinky v podobě přílišné agresivity. Je nutné všechny pokusné opice, které přišly s látkou do styku, uspat. Will je sice trochu sobec a samotář, ale srdce mu zjihne pohledem na opuštěné opičí mládě. Těžko si představit někoho, komu při prvním záběru na maličkého Caesara nevhrkla slza dojetí do oka.
Studio Weta Digital, které stvořilo nádherný svět Avatara, mělo v případě Zrození planety opic snad ještě těžší úkol. Ale výsledek je perfektní. Skoro až tak dokonalý, že opičí „herci“ zastiňují ty živé. Ve skutečnosti tu žádné opice nejsou. Všechno je to digitální dílo, které ale působí neuvěřitelně autenticky. Rozhodně lépe než namaskovaní herci.
Z opičí perspektivy
Zase jednou se využily schopnosti Andyho Serkise, pro kterého je role opičáka Caesara po Glumovi a King Kongovi další zkušenost s technikou motion capture. Celý příběh se totiž více soustředí právě na Caesarův pohled. Právě proto se do něj vžijete mnohem snáze, než do jeho lidských kolegů. I když vlastně není skutečný, Andy mu vtiskl neuvěřitelně autentickou mimiku od nesmělého mláděte přes udatného vůdce opičí revolty. Joe Letteri jako tvůrce speciálních efektů má na svém kontě již čtyři Oscary, a nedivila bych se, kdyby mu příští rok akademie udělila další ocenění. Přinejmenším do nominace by se dostat měl.
Will si tedy odnáší z laboratoře opičí mládě a doma ho vychovává. Caesar již od prvních dnů života vykazuje nesmírnou inteligenci. Důkaz, že látka podávaná jeho matce při pokusech přešla na plod. Caesar se již mnohem více podobá svým lidským opatrovníkům, ke kterým brzy přibude i náhradní matka.
Romantická rovina vztahu mezi Willem a mladou veterinářkou Caroline (Freida Pinto) je ve filmu jen jaksi navíc, i bez ní by film fungoval skvěle. Divák se totiž nemá zaměřit na vývoj jejich vztahu, ale na rozvoj osobnosti mladého šimpanze. Ten opravdu prožívá pocity, které se více podobají těm lidským, i když má v sobě stále ještě zvířecí instinkty. Touha chránit své blízké ho totiž dostane do izolace. Daleko od domova, Willa a kreativního prostředí, které celkově rozvíjí jeho kognitivní funkce.
Cesta ke vzpouře
Svou první roli v celovečerním filmu od ukončení potterovské série si zde zahrál také Tom Felton. A nebyla to role v mnoha ohledech nijak odlišná od té, kterou hrál deset let coby Draco Malfoy. I zde totiž hraje primitivního namachrovaného blbečka, který si svou agresivitu vybíjí na „slabších“ obětech. Zde jsou terčem jeho škodolibých výlevů právě šimpanzi, mezi které se dostane i Caesar poté, co zaútočí na Willova souseda.
Caesar chápe své umístění v tomto zařízení jako neuvěřitelnou zradu. Přestože se cítí ukřivděn, nikdy se v něm neprobudí tak primitivní pudy, jako je touha po pomstě. I v tomto ohledu vykazuje nesmírnou sociální inteligenci. Mezi svými druhy naopak vidí zaostalost, která ho zaráží. Život v izolovaném harmonickém prostředí plném podnětů ho naučil téměř vše. Nedokázal mu však odpovědět na otázku, kdo vlastně je a kam patří.
Caesar tak prožívá něco jako krizi identity. Je napůl cesty mezi člověkem a šimpanzem. Plně nepatří ani do jedné skupiny.
Za vrcholnou akční scénu z filmu považuji hromadný úprk opic a jejich spojení a následný boj na mostě. Tento bod patří mezi nejsilnější a zároveň nejslabší místa ve filmu. Nejsilnější ve své vizuální podobě, dynamickém hudebním doprovodu a skvělou atmosférou. Ale nejslabší místo ve scénáři co se logiky týče.
Já vím, že se chybičky občas vloudit mohou, neřkuli musí, ale náhlé znásobení počtu opičích rebelů prostě nechápu. Ze zařízení jich utíká pár desítek, v dalším záběru zde máme gigantické množství pádících opů.
Ne opice, lidstvo může za svou zkázu
Caesar, jakkoli rozzuřený, nechce mít na svědomí zkázu lidstva. Chce se pouze vymanit z otrockých podmínek, které mu nabízel ústav. A chce vyvést „své lidi“ z otroctví. Caesar je vlastně takový Mojžíš, jenž vyvedl Židy z Egypta a dal jim půdu, na které mohli žít. Přesně tak ušlechtilý cíl má i on. Vymanit se a žít svobodně. Ne bez pravidel, v anarchii, ale podle vlastního uvážení a v harmonii.
Což je něco, co se lidstvu už těžko podaří. Harmonie a svoboda, to jsou kvality, které lidská civilizace už dávno zadupala. A snaží se vytvořit pouze náhražky těchto propriet. Proto je také svržen hlavní hamoun Steven Jacobs. To on je symbol lidské zkázy, která je sžírána mnohem nebezpečnější nemocí než je Alzheimerova choroba.
Zrození planety opic je zatím asi nejlepší letní blockbuster, která se může pyšnit jak skvělými vizuální efekty tak příjemným scénářem (i když drobné nepřesnosti se najdou). Ale co víc, Zrození dokazuje, že letní velkofilm nepotřebuje 3D. Proto je film Ruperta Wyatta příjemným překvapením. Je skvělý sám o sobě, nemusí nám nasazovat směšné okuláry. Vtáhne nás do děje i tak.
Možná jen malou výtku k hudbě. Ne k soundtracku, který je povedený a pěkně ladí s tím, co se na plátně odehrává. Rušivě působí pouze střih zvuku. Na několika místech ve filmu je halasná hudba, která je vzápětí bez jakéhokoli přechodu násilně utnuta do hrobového ticha. To jsou místa, která vás nepříjemně vyruší z jinak moc pěkné podívané.
Hudba Partika Doyla je dynamická, koresponduje s tím, co vidíme a dotváří skvělou atmosféru. Jeho skladby zdobily i jiný letošní snímek, zazněly v adaptaci komiksového Thora.
Zrození planety opic je jedno z nejmilejších filmových překvapení letošní letní sezóny. Již z traileru vypadal tento snímek působivě, ale atmosféra, která se studiu Weta Digital podařila vytvořit je ještě úchvatnější, než jsme předpokládali a doufali. Tvůrčí záměr byl vyprávět příběh více z pohledu opic. To se podařilo výborně. Ve výsledku jsou lidští hrdinové odsunuti na druhou kolej. Na škodu to ale rozhodně není.
Foto: Fox Deutschland
Nejnovější komentáře