#1886: Útok titánů 17 - 50 %

Chtělo by se říct, že s kni­hou „Útok titá­nů 17“ série malin­ko oži­la, ale sku­teč­ně jen málo, stá­le se jed­ná o něco, co někam ply­ne spí­še ze setr­vač­nos­ti as při­znám se, že z toho vývo­je nejsem nijak moc odvá­za­ný. Hadžime Isajama aktu­ál­ně dosá­hl vlast­ně toho, že zklid­nil situ­a­ci, nechal lidi se posta­vit na nohy a dal jim nové mož­nos­ti, jak s titá­ny bojo­vat. A tak mají nadě­ji na to, že by jed­nou moh­li zví­tě­zit. Tedy za před­po­kla­du, že vlast­ně koneč­ně pocho­pí, o co tady s titá­ny jde, jak titá­ni vznik­li, jaké jsou jejich zámě­ry, a co se vlast­ně v celém pre­zen­to­va­ném svě­tě děje. Protože to roz­hod­ně není stá­le jas­né a není to jas­né ani čte­ná­ři, kte­rý všech­no zásad­ní o svě­tě titá­nů obje­vu­je spo­lu s jeho posta­va­mi.

Do popře­dí se nám zase tro­chu dostá­vá Eren, i když po posled­ních dílech si čte­nář zvy­kl, že vlast­ně není jed­na hlav­ní posta­va, hlav­ní posta­vou jsou prů­zkum­ní­ci, pří­pad­ně lidé. A že těch jed­not­liv­ců je zde sku­teč­ně hod­ně. Popravdě si mys­lím, že o je ako­rát na ško­du. Hadžime Isajama se sna­ží o to, aby kaž­dá posta­va měla něja­kou hloub­ku, ale u postav, jež jsou v pod­sta­tě na jed­no pou­ži­tí, to až tak zásad­ní není. Přesto se nám autor jejich pro­střed­nic­tvím sna­ží sdě­lit, jak minu­lost ovliv­ňu­je sou­čas­nost, co se dří­ve sta­lo a jaké jsou jed­not­li­vé vaz­by mezi posta­va­mi a udá­lost­mi. Například posta­va Kennyho Ackermana vypa­dá doce­la zají­ma­vě, ale stej­ně bude­te mít pocit, že celou dobu tu je jen pro­to, aby to vypa­da­lo tro­chu cool. Emotivní kapi­to­la, kte­rá se kolem něj v kni­ze „Útok titá­nů 17“ točí, nefun­gu­je.

Hadžime Isajama je tako­vý zvlášt­ní vypra­věč. Chvílemi je straš­ně doslov­ný, hod­ně oke­cá­vá, věnu­je se až tech­nic­ké­mu pro­ve­de­ní někte­rých zbra­ní s nákre­sem fun­go­vá­ní, ale pak najed­nou udě­lá tako­vý šíle­ný skok v ději, jako kdy­by se mu už nechtě­lo kres­lit ty bitvy s titá­ny, jako kdy­by ho to už pros­tě neba­vi­lo a on se radě­ji patlal v tom, co až tak zásad­ní není a co není až tak str­hu­jí­cí. V pár větách pak jen řek­ne, co se sta­lo. Jako kdy­by Hadžime Isajama pros­tě rezig­no­val mís­ty na akci a radě­ji se věno­val dia­lo­gům, kte­ré nejsou vylo­že­ně una­vu­jí­cí, ale přes­to by moh­lo dojít k jejich zkrá­ce­ní. Někde si jen honí tri­ko nad posta­va­mi a uka­zu­je, jak jsou ty posta­vy důle­ži­té, ale nako­nec se uka­zu­je, že ani tak nejsou, že stej­ně jde jen o to, aby měl funkč­ní svět. Funkční svět, kde se toho tolik nedě­je a tajem­ství jsou odha­lo­vá­na vel­mi poma­lu.

Sedmnáctý sva­zek série má vlast­ně tu výho­du, že k něja­kým těm malým odha­le­ním dojde. To vás tro­chu dove­de nabu­dit. Pak jsou zde ale scé­ny, kte­ré vás dove­dou otrá­vit. Přiznám se, že op dočte­ní kni­hy jsem ani neměl tou­hu hned se dívat, kdy vyjde dal­ší díl. Ani nejsem pří­liš zvě­da­vý, jak to bude pokra­čo­vat. Tohle by se asi tvůr­ci stát nemě­lo, aby u uza­vře­né­ho svaz­ku nedo­ká­zal čte­ná­ře nabu­dit na dal­ší dění. Je to ško­da, ta série v sobě měla poten­ci­ál, ale ten jako by se vytrá­cel v tom, jak se autor sna­ží sérii nata­ho­vat, pro­to­že byla oblí­be­nou. Myslím, že by si čte­nář zaslou­žil rych­lej­ší prů­běh, kte­rý by ho doká­zal více strh­nout. V kni­ze „Útok titá­nů 17“ se už tohle pros­tě nedě­je a já jsem si uvě­do­mil, že sérii čtu vlast­ně jen ze setr­vač­nos­ti.