#1886: Útok titánů 17 - 50 %

Chtělo by se říct, že s knihou "Útok titánů 17" série malinko ožila, ale skutečně jen málo, stále se jedná o něco, co někam plyne spíše ze setrvačnosti as přiznám se, že z toho vývoje nejsem nijak moc odvázaný. Hadžime Isajama aktuálně dosáhl vlastně toho, že zklidnil situaci, nechal lidi se postavit na nohy a dal jim nové možnosti, jak s titány bojovat. A tak mají naději na to, že by jednou mohli zvítězit. Tedy za předpokladu, že vlastně konečně pochopí, o co tady s titány jde, jak titáni vznikli, jaké jsou jejich záměry, a co se vlastně v celém prezentovaném světě děje. Protože to rozhodně není stále jasné a není to jasné ani čtenáři, který všechno zásadní o světě titánů objevuje spolu s jeho postavami.

Do popředí se nám zase trochu dostává Eren, i když po posledních dílech si čtenář zvykl, že vlastně není jedna hlavní postava, hlavní postavou jsou průzkumníci, případně lidé. A že těch jednotlivců je zde skutečně hodně. Popravdě si myslím, že o je akorát na škodu. Hadžime Isajama se snaží o to, aby každá postava měla nějakou hloubku, ale u postav, jež jsou v podstatě na jedno použití, to až tak zásadní není. Přesto se nám autor jejich prostřednictvím snaží sdělit, jak minulost ovlivňuje současnost, co se dříve stalo a jaké jsou jednotlivé vazby mezi postavami a událostmi. Například postava Kennyho Ackermana vypadá docela zajímavě, ale stejně budete mít pocit, že celou dobu tu je jen proto, aby to vypadalo trochu cool. Emotivní kapitola, která se kolem něj v knize "Útok titánů 17" točí, nefunguje.
Hadžime Isajama je takový zvláštní vypravěč. Chvílemi je strašně doslovný, hodně okecává, věnuje se až technickému provedení některých zbraní s nákresem fungování, ale pak najednou udělá takový šílený skok v ději, jako kdyby se mu už nechtělo kreslit ty bitvy s titány, jako kdyby ho to už prostě nebavilo a on se raději patlal v tom, co až tak zásadní není a co není až tak strhující. V pár větách pak jen řekne, co se stalo. Jako kdyby Hadžime Isajama prostě rezignoval místy na akci a raději se věnoval dialogům, které nejsou vyloženě unavující, ale přesto by mohlo dojít k jejich zkrácení. Někde si jen honí triko nad postavami a ukazuje, jak jsou ty postavy důležité, ale nakonec se ukazuje, že ani tak nejsou, že stejně jde jen o to, aby měl funkční svět. Funkční svět, kde se toho tolik neděje a tajemství jsou odhalována velmi pomalu.

Sedmnáctý svazek série má vlastně tu výhodu, že k nějakým těm malým odhalením dojde. To vás trochu dovede nabudit. Pak jsou zde ale scény, které vás dovedou otrávit. Přiznám se, že op dočtení knihy jsem ani neměl touhu hned se dívat, kdy vyjde další díl. Ani nejsem příliš zvědavý, jak to bude pokračovat. Tohle by se asi tvůrci stát nemělo, aby u uzavřeného svazku nedokázal čtenáře nabudit na další dění. Je to škoda, ta série v sobě měla potenciál, ale ten jako by se vytrácel v tom, jak se autor snaží sérii natahovat, protože byla oblíbenou. Myslím, že by si čtenář zasloužil rychlejší průběh, který by ho dokázal více strhnout. V knize "Útok titánů 17" se už tohle prostě neděje a já jsem si uvědomil, že sérii čtu vlastně jen ze setrvačnosti.