28 dní poté

Fakt, že evropští tvůr­ci jsou ve všech smě­rech z jiné­ho masa než ti za vel­kou lou­ží, je více než zře­tel­ný, ovšem jed­nou za čas se fil­ma­ři ze staré­ho kon­ti­nen­tu střet­nou s Hollywoodskou maši­né­rií i co se téma­tu týče, potom dostá­vá­me veli­ce zají­ma­vé porov­ná­ní napros­to odliš­ných sty­lů.

Exemplářem za všech­ny budiž sní­mek 28 dní poté. Miláček brit­ské­ho pub­li­ka Danny Boyle se na pře­lo­mu tisí­ci­le­tí pus­til do zom­bie fil­mu, kte­rý byl (a v pod­sta­tě i je až na špa­něl­ské výjim­ky) výhra­dou ame­ric­ké tvor­by, a vytvo­řil film, jaký tu ješ­tě nebyl. Kdybych měl popsat film v pár slo­vech byla by to: auten­tič­nost, inti­mi­ta, akce, strach, bez­na­děj. Těžko zapo­me­ne­te na zábě­ry lidu­prázd­né­ho Londýna, kde jedi­ný pohyb obsta­rá­vá Temže a odpad­ky pole­tu­jí­cí nad zemí… Doteď si kla­du vlast­ně otáz­ku „Jak tohle k sak­ru nato­či­li“.

Děj se točí kolem mla­dí­ka Jima, kte­rý se vzbu­dí v nemocnici(slyším tu Walking dead???) a nachá­zí prázd­né měs­to, pro­to­že sku­pin­ka šílenců(bojovníků za prá­va zví­řat) vypus­ti­la gene­tic­ky upra­ve­né opi­ce, kte­ré pře­mě­ni­ly (kde furt tyhle úpra­vy berou, že maj zrov­na tenhle úči­nek) pár lidí na zom­bie, potom už se zkrát­ka jen náka­za roz­ší­ři­la. Jakkoliv je záplet­ka banál­ní, ohra­ná a infan­til­ní, Boyle to vzal od pod­la­hy jinak a před­klá­dá film s mini­mem postav, kte­ré jed­na­jí logic­ky a reál­ně (ale­lu­ja!). Sledujete osu­dy cha­rak­te­rů a dýchá­te s nimi, což nelze říci o vět­ši­ně jiných žánro­vek.

Jeho strach byl, že se pro­bu­dí sám, jeho noč­ní můrou bylo, když zjis­til, že sám není.

On vlast­ně tenhle film ani nelze zařa­dit do něja­ké­ho žán­ru, pro­to­že má od kaž­dé­ho tro­chu, není to akč­ní film, ačko­liv se tam stří­lí, není to horor, ačko­liv tam jsou zom­bie a není to sci-fi, i když je hlav­ní záplet­kou zni­če­ní svě­ta, jak ho zná­me. Paradoxně tahle … vše­li­ja­kost (??) je ku pro­spě­chu věci, atmo­sfé­ra z toho sálá na hony dale­ko a umoc­ňu­je to výbor­ná (!!) hud­ba Boylova dvor­ní­ho skla­da­te­le Johna Murphyho, jehož hlav­ní téma k tomuhle fil­mu se již zapsa­lo do dějin fil­mo­vé hud­by… na tom klad­ném kon­ci samo­zřej­mě.

Tenhle film nemu­sí­te milo­vat, ale je to skvě­lé oži­ve­ní a záro­veň i pro­ti­klad ke kla­sic­ké zom­bie tvor­bě. Takže ačko­liv v posled­ní tře­ti­ně začí­ná děj otra­vo­vat, nelze než dopo­ru­čit už jenom kvů­li „jinos­ti“ a skvě­lé­mu soun­d­trac­ku.

---

---