Černá ruka

Tak tako­vý byl Joseph Petrosino. Když se vrhl do prá­ce, tak s plnou ver­vou. Vyběhl do ulic, obe­šel své infor­má­to­ry a důle­ži­té kon­tak­ty, a to jen pro­to, aby zís­kal tře­ba byť i jen sebe­men­ší sto­pu. Jeho síť špi­o­nů byla roz­sáh­lá -  říka­lo se jí NFAMI - a je nut­né říci, že se neo­me­zo­va­la na něja­ký úzký okruh lidí. Jejími čle­ny byli maji­te­lé barů, léka­ři, pou­lič­ní pro­da­va­či, práv­ní­ci, oper­ní pěv­ci, zame­ta­či ulic, ban­ké­ři, hudeb­ní­ci i sicil­ští hrdlo­ře­zo­vé se zjiz­ve­ný­mi tvá­ře­mi. Vše se však mělo změ­nit udá­lost­mi, kte­ré odstar­to­va­ly jed­no­ho dub­no­vé­ho rána roku 1903.

Největší pro­blém s Černou rukou byl ten, že byla všu­de, a při­tom nikde. Členové Černé ruky se  nechá­va­jí zaměst­ná­vat i jako pra­cov­ní­ci spo­ři­te­len, kde mají pří­stup k infor­ma­cím o ulo­že­ných  pro­střed­cích malých živ­nost­ní­ků. Pro Společnost bylo klí­čo­vé vést si zázna­my o tom, jak kdo pro­spe­ru­je, aby pak ty úspěš­né vydí­ra­la.

Muži z Černé ruky se čas­to obje­vo­va­li v holič­stvích, restau­ra­cích, barech a dal­ších mís­tech, kde se schá­ze­li při­stě­ho­val­ci, aby zde sbí­ra­li infor­ma­ce a drby z oko­lí. Bylo až nelid­ské, kolik shro­maž­ďo­va­la infor­ma­cí, a kolik toho o kaž­dém člo­vě­ku vědě­la. „Ví o kaž­dém člo­vě­ku žijí­cím v ital­ských čtvr­tích.“ Černá ruka měla slož­ku na kaž­dé­ho pro­mi­nent­ní­ho obchod­ní­ka ve měs­tě, zna­la jeho kon­tak­ty, jeho sou­kro­mou adre­su, vzdá­le­né čle­ny rodi­ny.

Jediný, kdo Černé ruce vyhlá­sil vál­ku byl prá­vě Joseph Petrosino, kte­rý byl odhod­lán tuto zlo­či­nec­kou orga­ni­za­ci úpl­ně roz­prášit. Jeho usi­lov­ný boj spo­lu se svý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky popi­su­je prá­vě tato kni­ha,. Petrosino se nikdy neza­le­kl niče­ho, i když mu cho­di­lo tisí­ce výhruž­ných dopi­sů a něko­lik sto­vek poku­sů o jeho likvi­da­ci.