Četník ze Saint Tropez

Cetnik

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Film vzni­kl v hla­vě Richarda Balducciho po bláz­ni­vém setká­ní s poně­kud debil­ním čet­ní­kem slou­ží­cím v Saint-Tropez. Vypráví o dob­ro­druž­stvích Ludovica Cruchota, vel­mi hor­li­vé­ho čet­ní­ka, kte­rý je pře­ve­len do pří­moř­ské­ho měs­teč­ka Saint-Tropez na fran­couz­ské Riviéře v hod­nos­ti vrch­ní­ho mar­šá­la. Objeví bri­gá­du, kde se žije dob­ře, a účast­ní se opa­ko­va­ných nudis­tic­kých honů a čet­ných vol­no­ča­so­vých akti­vit své bri­gá­dy, kte­rou vede poně­kud zasta­ra­lý adju­tant Gerber.

Ludovica Cruchota hra­je Louis de Funès, kolem něhož se celý film točí. Gerbera hra­je Michel Galabru a ostat­ní čet­ní­ky Jean Lefebvre, Christian Marin a dvo­ji­ce Grosso a Modo. Cruchotovu dce­ru Nicole hra­je Geneviève Grad. Film byl kon­ci­po­ván jako „malá nená­roč­ná kome­die“ s níz­kým roz­poč­tem a natá­čel se od červ­na do čer­ven­ce 1964 v Belvederu a Saint Tropez a ve stu­di­ích Victorine (Nice). Soundtrack slo­žil Raymond Lefebvre a jeho sou­čás­tí byla píseň Douliou-douliou Saint Tropez, kte­rá se sta­la vel­kým hitem.

Film Četník ze Saint-Tropez, kte­rý byl uve­den do kin 9. září 1964, se stal pře­kva­pi­vým hitem a s více než 7,8 mili­o­nu pro­da­ných vstu­pe­nek se dostal na prv­ní mís­to fran­couz­ských pokla­den v roce 1964. Kritiky byly při­ja­ty smí­še­ně, ale Louis de Funès zís­kal za svůj výkon fil­mo­vou cenu. Herec se popr­vé dostal na vrchol kasov­ní­ho žeb­říč­ku a jeho kari­é­ra a slá­va defi­ni­tiv­ně odstar­to­va­ly.

Tento neče­ka­ný tri­umf vedl násle­du­jí­cí rok k nato­če­ní pokra­čo­vá­ní Četník v New Yorku, po němž násle­do­va­ly dal­ší fil­my a nako­nec vznik­la série šes­ti fil­mů, z nichž posled­ní byl uve­den v roce 1982.

Příběh

Díky své věr­né služ­bě v nejme­no­va­né obci v Hautes-Alpes, kde do té doby půso­bil, byl čet­ník Ludovic Cruchot pře­lo­žen do Var, do Saint-Tropez, a záro­veň pový­šen na vrch­ní­ho mar­šá­la.

Po pří­jez­du na nové mís­to se Cruchot účast­ní mar­ných a opa­ko­va­ných nudis­tic­kých honů, kte­ré pořá­dá jeho nad­ří­ze­ný pra­por­čík Gerber, zatím­co jeho jedi­ná dce­ra Nicole, kte­rá se na ves­ni­ci k smr­ti nudi­la, je osl­ně­na luxu­sem nové­ho měs­ta. Protože ji však mla­dí měš­ťa­né z pří­moř­ské­ho leto­vis­ka nepři­jmou, vymys­lí si fik­tiv­ní­ho boha­té­ho otce: byl by to mili­ar­dář, vlast­nil by jach­tu ve měs­tě a jme­no­val by se Archibald Ferguson, kte­ré­ho nikdy nepo­zna­la.

Cruchot se z donu­ce­ní Nicole a navzdo­ry sobě samé­mu ocit­ne v cen­t­ru intrik její dce­ry, kte­ré ho zapo­jí do její­ho pří­bě­hu a záro­veň do pát­rá­ní po ukra­de­ném Rembrandtovi (v muzeu Annonciade), když se s ním její přá­te­lé poku­sí setkat. V očích své­ho adju­tan­ta a kole­gů se však bude sna­žit vše­mi pro­střed­ky zacho­vat svou ofi­ci­ál­ní identi­tu nedo­tče­nou.

Realizace

Geneze a vývoj

Když Richard Balducci pra­co­val na scé­ná­ři o Saint-Tropez a pro­zkou­má­val tuto oblast, byl mu z kab­ri­o­le­tu ukra­den foto­a­pa­rát, když se kochal výhle­dem na Grimaud. Jde si stě­žo­vat na malou čet­nic­kou sta­ni­ci v Saint-Tropez, Place Blanqui 2, ale čet­ník je pře­kva­pen, že to někdo udě­lal v době obě­da. Četník mu beze­lstně vysvět­lí, že zlo­dě­je zná, ale že ho čet­ní­ci před něko­li­ka dny pře­hléd­li a že teď nemo­hou nic dělat. Richard Balducci se roz­čí­lí a slí­bí mír­né­mu čet­ní­ko­vi, že tako­vou bez­o­hled­nou bri­gá­du pro­sla­ví. Jelikož byl tis­ko­vým mluv­čím fil­mů Jeana Giraulta Pouic-Pouic a Faites sau­ter la banque! s Louisem de Funèsem v hlav­ní roli, svě­řu­je se mu se svým neštěs­tím a ten pova­žu­je nápad na film o čet­nic­ké sta­ni­ci v Saint-Tropez za vyni­ka­jí­cí. Balducci napsal prv­ní synop­si, kte­rá již obsa­ho­va­la hon na nudis­ty, krá­dež Rembrandta a „fau­nu“ pří­sta­vu. De Funès si rych­le před­sta­ví pro­ti­klad mezi vel­mi „slu­žeb­ně ori­en­to­va­ným“, atra­bil­ním a úsluž­ným pod­dů­stoj­ní­kem a důstoj­ní­kem, kte­rý se cho­vá mno­hem ele­gant­ně­ji. Aktér při­dá­vá roz­ho­du­jí­cí detail: ten dru­hý bude nad­řa­zen tomu prv­ní­mu.

Zpočátku se Giraultovi nepo­da­ři­lo pře­svěd­čit pro­du­cen­ty, kte­ří se zdrá­ha­li z opač­ných důvo­dů: Bourvil, kte­rý byl čet­ní­kem ve fil­mu Le Roi Pandore (1949), byl neú­spěš­ný, Jean Richard, hrdi­na fil­mu Le Gendarme de Champignol (1959), byl úspěch, kte­rý se pod­le nich prav­dě­po­dob­ně nebu­de opa­ko­vat. Navíc se domní­va­li, že Louis de Funès není pro ban­ku při­ja­tel­ný, a požá­da­li Giraulta, aby nabí­dl hlav­ní roli Darrymu Cowlovi nebo Francisi Blanchovi, kte­ří nabíd­ku odmít­li. Girault nako­nec poža­do­val hlav­ní roli pro své­ho pří­te­le Louise a zís­kal ji od Gérarda Beytouta a jeho spo­leč­ní­ka Reného Pignèresa, šéfa spo­leč­nos­ti Société Nouvelle de Cinématographie (SNC), kte­ří sou­hla­si­li s pro­duk­cí fil­mu, ale za malý roz­po­čet.

Výběr herců

Film defi­ni­tiv­ně odstar­to­val kari­é­ru hlav­ní­ho her­ce Louise de Funèse.
Zpočátku měl pra­por­čí­ka Gerbera hrát Pierre Mondy. Mondy byl zane­prázd­něn diva­del­ní hrou a film nesti­hl nato­čit. Nahradil ho Michel Galabru. Ten rád vyprá­ví anekdo­tu o špr­tech: když byl v roce 1963 se svou ženou na dovo­le­né v hote­lu de la Ponche v Saint-Tropez, zasle­chl z bal­ko­nu své­ho poko­je roz­ho­vor na tera­se mezi pro­du­cen­ty fil­mu, kte­ří chtě­li v cas­tingu s de Funèsem jen špr­ty, aby jim v tom­to níz­ko­roz­počto­vém fil­mu pří­liš neza­pla­ti­li. V Paříži se Galabru dozvě­děl, že se s ním počí­tá na cas­ting. Souhlasil s nato­če­ním toho­to „potra­vi­no­vé­ho“ fil­mu za hono­rář 6000 franků6 (asi 8635 eur v roce 2020), zatím­co Louis de Funès dostal desetkrát více.

Vedle Louise de Funèse hrá­li her­ci, kte­ří se již osvěd­či­li: Guy Grosso, Michel Modo, Jean Lefebvre a Christian Marin, kte­ří hrá­li již v Pouic-Pouic.

Natáčení

Natáčení zača­lo 5. červ­na 1964 v Saint-Tropez. Interiérové zábě­ry čet­nic­tva byly poří­ze­ny v ate­li­é­rech Victorine v Nice, ale vět­ši­na fil­mu byla nato­če­na v exte­ri­é­rech, pro­to­že Jean Girault násle­do­val trend nasto­le­ný reži­sé­ry nové vlny.

Úvodní čer­no­bí­lá sek­ven­ce, kdy je Cruchot pros­tým čet­ní­kem, je nato­če­na v obci Belvédère v Alpes-Maritimes.

Sekvenci v autě s jep­tiš­kou nato­čil teh­dej­ší kaska­dér Gil Delamare.

Soundtrack

Film se natá­čel v červ­nu a čer­ven­ci 1964 a měl být uve­den do kin v září téhož roku, tak­že hud­ba k němu muse­la být nahrá­na v srpnu. V té době neby­la vět­ši­na hudeb­ní­ků a skla­da­te­lů k dis­po­zi­ci, pro­to­že byli na dovo­le­né: Jean Girault, poté co ho mno­ho lidí odmít­lo, nako­nec kon­tak­to­val Paula Mauriata a Raymonda Lefebvra, kte­ří ješ­tě neod­je­li na dovo­le­nou. Unavený Paul Mauriat nechal Lefebvra pra­co­vat na hud­bě k fil­mu samot­né­ho, ale ten to zpr­vu odmí­tl, pro­to­že si chtěl odpo­či­nout ve svém nedáv­no zakou­pe­ném domě v regi­o­nu Oise. Nakonec sou­hla­sil, pro­to­že ho Jean Girault pro­sil, a začal psát hud­bu, aby reži­sé­ra „nezkla­mal „.

Píseň Douliou-douliou Saint-Tropez, jejíž text napsal André Pascal, ve sku­teč­nos­ti nazpí­va­la Geneviève Grad. Je vel­mi úspěš­ný. Navíc kla­ví­ris­ta, kte­rý udá­val ryt­mus pís­ni (hud­ba ješ­tě neby­la nahrá­na), udě­lal během natá­če­ní scé­ny, kdy Nicole zpí­vá v baru, chy­by v tak­tech, a tak je Raymond Lefebvre nucen tyto chy­by při nahrá­vá­ní hud­by napra­vit, aby se zvuk držel obra­zu. Během roz­ho­vo­ru se tomu skla­da­tel smál a pozna­me­nal: „To je jedi­ný pří­pad v mém živo­tě, kdy jsem něco tako­vé­ho udě­lal! “

Hudební motiv fil­mu, slav­ný Marche des Gendarmes, byl nápa­dem Jeana Giraulta: nalé­hal na Raymonda Lefèvra, aby vytvo­řil motiv blíz­ký pís­ni Colonel Bogey March, kte­rou ve Francii zpo­pu­la­ri­zo­val film Davida Leana Most přes řeku Kwai. Tato hud­ba (stej­ně jako píseň Douliou-douliou Saint-Tropez) je u pub­li­ka vel­mi oblí­be­ná: bude pro­to zno­vu pou­ži­ta v kaž­dém fil­mu série (s výjim­kou fil­mu Le Gendarme se marie, ale její absen­ce v prů­bě­hu celé­ho fil­mu sil­ně pohor­ši­la Louise de Funèse, pro­to bude zno­vu pou­ži­ta v násle­du­jí­cích fil­mech). Raymond Lefebvre tuto hud­bu dva­krát přea­ran­žo­val: v roce 1970 pro Četník ve výsluž­bě a v roce 1982 pro Četník a čet­ni­ce.

Skladatel, kte­rý je pra­vi­del­ně omy­lem uvá­děn jako „Raymond Lefèvre“, má ten­to­krát v titul­cích fil­mu své jmé­no správ­ně napsa­né jako „Raymond Lefebvre“: stej­ně tak tomu bude v titul­cích fil­mů Les Senzační prázd­ni­ny, Četník se žení, Četník ve výsluž­bě a Zelňačka, kte­ré všech­ny nato­čil Jean Girault.

Soundtrack k fil­mu byl něko­li­krát zno­vu vydán v růz­ných for­má­tech: napří­klad album Bande-originale du film Le gen­dar­me de Saint-Tropez (soun­d­track k fil­mu Četník ze Saint-Tropez) bylo vydá­no v roce 2010, 46 let po uve­de­ní fil­mu a dva roky po smr­ti Raymonda Lefebvra.

Článek na Kritiky.cz, jehož auto­rem je Jiří Borový, pod­lé­há licen­ci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licen­ci 4.0 Mezinárodní .

Zdroj: Wikipedie
Photo © Manga Films S.L