Kill Bill 2 - Uma Thurmanová se vrací aneb „Prosím vás, neviděl někdo moje oko“?

O 100 % méně uťa­tých kon­če­tin, o 66 % méně krve a o 75 % více dia­lo­gů - tak by se dal ve zkrat­ce cha­rak­te­ri­zo­vat dru­hý díl Tarantinova trhá­ku Kill Bill. Intelektuálové, kte­ří si brousi­li zuby, aby se halas­ně ohla­šo­va­né­ho 22. dub­na s plnou ver­vou napl­no zahryz­li do dal­ší­ho bez­du­ché­ho pro­duk­tu efemérně-hédonistické kon­zum­ní spo­leč­nos­ti, tak mají utrum. I když jeden nikdy neví - zdá se, že nám tu nená­pad­ně začí­ná vzni­kat inte­lek­tu­ál­ní frak­ce, kte­rá v Kill Billovi vidí hlu­bo­kou meta­fo­ru dneš­ní­ho svě­ta a kte­rá se jej chys­tá pro­hlá­sit za cosi víc než jen za solid­ně a s nad­sáz­kou zpra­co­va­ný lehce nad­prů­měr­ný akč­ní film. Ničím jiným se totiž Kill Bill ani při nej­lep­ší vůli nezý­vat nedá, ačko­li - ale to si nechá­me na blí­že neu­r­če­nou poz­děj­ší část recen­ze, aby nám čte­ná­ři neod­pa­dá­va­li hned na jejím začát­ku.

Na roz­díl od inte­lek­tu­á­lů a od rýpa­vých fil­mo­vých kri­ti­ků dis­tri­bu­to­ři Kill Billovi 2 oči­vid­ně pořád­ně věři­li. Do čes­kých kin jde totiž v rekord­ních 39 kopi­ích (!!!), což se nepo­da­ři­lo ani Pánovi prs­te­nů III - Návratu krá­le, kte­rý měl kopií „jenom“ osmatři­cet. A proč jeho úspě­chu ostat­ně nevě­řit, když se stej­ně jako v pří­pa­dě dru­hé­ho a tře­tí­ho dílu tol­ki­e­nov­ské ságy jed­ná o film, bez něhož nemá jeho před­chůd­ce smy­sl (a on nemá smy­sl zase bez své­ho před­chůd­ce)? Divák, kte­rý chce zjis­tit, jak to dopadlo a dozvě­dět se, jest­li ty taj­nosnub­né naráž­ky v prv­ním díle něco zna­me­na­ly, tak nemá na vybra­nou a do kina pros­tě musí (a nebo si může počkat, až to budou za rok či dva dávat na HBO, a nemá-li HBO k dis­po­zi­ci , tak si počká ješ­tě déle). U Pána prs­te­nů bylo roz­sek­nu­tí epo­su na tři fil­my ospra­ve­dl­ně­né auto­ma­tic­ky - vždyť i před­lo­ha má tři svaz­ky. V sou­vis­los­ti s roz­ště­pe­ním Kill Billa se však vyno­řu­je neod­byt­ná - a opráv­ně­ná - otáz­ka: mělo roz­ta­že­ní fil­mu na 4 hodi­ny a jeho násled­né pře­pů­le­ní něja­ký význam, nebo šlo pou­ze o způ­sob, jak z divá­ků vyždí­mat dva­krát víc peněz než obvykle?!

Bez dal­ší­ho mlže­ní a napí­ná­ní musím říct, že to smy­sl mělo a že to neby­lo zda­le­ka tak samo­ú­čel­né, jak se může na prv­ní pohled zdát - ačko­li se zajis­té najdou tací, kte­ří se mnou budou vehe­ment­ně nesou­hla­sit, budou tvr­dit pra­vý opak a začnou na mne i na Kill Billa kydat hnůj (to by mě zají­ma­lo, co budou kydat v pří­pa­dě, že pochá­ze­jí z měst, kde je opro­ti ves­ni­cím chlév­ské mrvy nedo­sta­tek).

Stylem se dvoj­ka od jed­nič­ky pořád­ně liší. Animovaná scé­na tu není ani jed­na, ale hlav­ně uby­lo nási­lí a při­by­la spous­ta čer­no­bí­lých „retro“ scén. Ani jed­not­li­vé kapi­to­ly nejsou ten­to­krát tak sty­lo­vě vyhra­ně­né jako minu­le. Přesto bude nej­lep­ší chá­pat oba dva fil­my jako sní­mek jedi­ný - už tře­ba jen kvů­li pří­bě­hu.

Do děje se vra­cí­me tam, kde jsme minu­le skon­či­li - blon­ďa­tá Nevěsta ali­as Černá Mamba (Uma Thurmanová) pokra­ču­je ve stras­tipl­né ces­tě za gan­gs­te­rem Billem (David Carradine), svým někdej­ším milen­cem. Nečiní tak ovšem pro­to, aby si na kon­ci puto­vá­ní pad­li do náru­čí (ale ne že by na tom bylo něco špat­né­ho - viz vyni­ka­jí­cí Návrat do Cold Mountain). Černá Mamba se chce Billovi pomstít. Kdo viděl jed­nič­ku (nebo četl recen­zi na jed­nič­ku), jis­tě ví, za co - a kdo jed­nič­ku nevi­děl, ať to jde před dvoj­kou honem napra­vit. Odvážné msti­tel­ce však v ces­tě sto­jí ješ­tě dva dal­ší čle­no­vé Billovy tlu­py, kte­ří pře­ži­li z minu­la - Billův bra­tr Budd (Michael Madsen) a zejmé­na pak jed­no­o­ká Elle Driverová (Daryl Hannahová).

K herec­kým výko­nům toho není moc co dodat. Thurmanová se osvěd­či­la již minu­le, Carradine se doko­na­le vžil do své někdej­ší čas­té úlo­hy zápo­rá­ků v béč­ko­vých fil­mech a Daryl Hannahová je kapi­to­la sama pro sebe. Od doby, kdy si zahrá­la repli­kant­ku v neza­po­me­nu­tel­ném Blade Runnerovi, se z dob­ré hereč­ky sta­la hereč­ka vyni­ka­jí­cí. Při výčtu hvězd fil­mu nesmí­me zapo­me­nout ani na Gordona Liu, kte­rý si v jed­né retro scé­ně zahra­je Pei Meie, nemi­lo­srd­né­ho uči­te­le Černé Mamby.

Ačkoli Tarantinův film v mno­hém spl­ňu­je cha­rak­te­ris­ti­ku béč­ko­vých akč­ních fil­mů až do posled­ní­ho pís­me­ne, v mno­ha ohle­dech nad nimi ční jako Godzilla nad Gumídky. Nepřehlédnutá jsou pře­de­vším 3 H: a) humor. Nikdo, kdo nevi­děl Kill Billa, nemá tuše­ní, co to zna­me­ná, když se řek­ne nad­sáz­ka v sou­čas­ném fil­mu. b) hláš­ky - sou­vi­sí s a). Jak jsem se zmí­nil hned v prv­ním odstav­ci, Kill Bill 2 je na dia­lo­zích posta­ve­ný - a jsou to dia­lo­gy vtip­né, svě­ží a vyna­lé­za­vé. A to i teh­dy, když dojde na rady mis­tra učed­ní­ko­vi nebo na názna­ky filo­zo­fie (na stu­pid­ní blá­bo­ly á la Matrix Reloaded + Revolutions může­te zapo­me­nout). c) hud­ba. Po geni­ál­ní jízdě v jed­nič­ce je sice hudeb­ní dopro­vod dvoj­ky o něco slab­ší, je tu mno­hem méně výraz­ných moti­vů než v prv­ním díle, ale i tak je ten­to­krát roz­hod­ně co poslou­chat. Znalci nalez­nou v někte­rých moti­vech (a ostat­ně i scé­nách) nepřeslech­nu­tel­né (a nepře­hléd­nu­tel­né) odka­zy na akč­ní fil­my z šede­sá­tých a sedm­de­sá­tých let.

Přes to všech­no však film není tolik ori­gi­nál­ní, aby se plně vyno­řil nad hla­di­nu prů­měr­nos­ti. Spíž z ní jenom tu a tam vystr­čí hla­vu.

---