Kritika_Grbavica

Grbavica je prv­ní celo­ve­čer­ní sní­mek bosen­ské reži­sér­ky Jasmily Žbanić. Název byl pře­jat od stej­no­jmen­né měst­ké čás­ti v Sarajevu a v pře­kla­du zna­me­ná “žena s hrbem“. Za vál­ky se zde ode­hrá­lo mno­ho tra­gic­kých pří­bě­hů, spous­ta rodin zůsta­la bez otce a nema­lý počet dětí byl plo­dem váleč­né­ho zlo­či­nu. Atmosféra vál­ky ze Sarajeva ješ­tě úpl­ně nevy­pr­cha­la a lidé si v sobě dál nosí trau­ma­ta z této doby. Jasmila Žbanič pro­ži­la celé tohle obdo­bí pří­mo v mís­tě dění a roz­hod­la se pro­to nato­čit film o jed­né vál­kou posti­že­né rodi­ně a o Sarajevu vůbec.

Vztah rodi­čů a dětí bývá mnoh­dy kom­pli­ko­va­ný a to zejmé­na ze stra­ny dětí. Zatímco v před­škol­ních letech vidí dík­ta ve svých rodi­čích vzo­ry, s pří­cho­dem do puber­ty začí­na­jí nabý­vat spí­še opač­né­ho dojmu a rodi­če se tak najed­nou stá­va­jí neu­stá­le chy­bu­jí­cí­mi lid­mi kte­ří nero­zu­mí přá­ním a citům svých dětí. A mla­dá Sára žijí­cí v měst­ské čás­ti Sarajeva zva­né Grbavica, se dostá­vá prá­vě do té puber­tál­ní čás­ti své­ho dospí­vá­ní. Přesto má se svý­mi rodi­či klad­ný vztah. Máma Esma je jí opo­rou a její táta je “šahíd“, tedy váleč­ný hrdi­na, kte­rý sta­teč­ně polo­žil život během váleč­né­ho kon­flik­tu v Sarajevu.

 

Esma je v tíži­vé finanč­ní situ­a­ci, neboť je mat­kou samo­ži­vi­tel­kou a to v neleh­ké době. Dcera Sára má brzy odjet na škol­ní výlet, kte­rý ale sto­jí 200 eur. Esma si nachá­zí prá­ci, avšak nemů­že čekat až do výpla­ty a pro­to se výptá­vá i svých kama­rá­dek, zda-li by ji nemoh­li pení­ze půj­čit, což bývá obvykle pro kaž­dé­ho nepří­jem­ně poni­žu­jí­cí. Samostné Sáře pak zapí­rá prav­du o jejím otci, pro­to­že je to tak “pro všech­ny lep­ší“. Je nuce­na lhát a mlu­ví více­znač­ně, téměř do kaž­dé věty se vkrá­dá více význá­mů. Bez dce­ry “na krku“ by měla život urči­tě jed­no­duš­ší, ale přes­to je Sára celý její svět, bez kte­ré­ho už by nemoh­la exis­to­vat.

 

Vztah Sáry k Esmě je také kom­pli­ko­va­ný. Může za to pře­de­vším Sářina výbuš­ná pova­ha a náh­lé změ­ny nála­dy. Protože nemá žád­né sou­ro­zen­ce, se kte­rý­mi by moh­la sou­pe­řit o mat­či­nu pří­zeň, sou­pe­ří o ní se vše­mi ostat­ní­mi, kte­ří v mat­či­ně živo­tě něco zna­me­na­jí. Je to např. Esmina kama­rád­ka Sabina, kte­rá cho­dí Sáru hlí­dat, zatím­co Esma po veče­rech pra­cu­je v baru. Později je to i Pelda, tedy kama­rád a nápad­ník Esmy, kte­rý ji vozí z prá­ce domů. Postavy jsou peč­li­vě roz­ví­je­ny v rám­ci pří­bě­hu a jejich psy­cho­lo­gic­ká hloub­ka posi­lu­je dojem rea­lis­tič­nos­ti. Ani ved­lej­ší role nezů­stá­va­jí plo­ché a pomá­ha­jí posou­vat děj smě­rem dopře­du. Je to např. řidič Čenga, kte­rý sezná­mí Esmu s Peldou, nebo Esmina kama­rád­ka Sabina, kte­rá zasa­hu­je do vzta­hu mezi Esmou a Sárou a posu­nu­je ten­to vztah k urči­té­mu dru­hu sebe­re­flexe.

 

Psychologický způ­sob ztvár­ně­ní postav nabí­zí nepa­tr­ná vodít­ka v podo­bě mimi­ky a gest, kte­rá umož­ňu­jí divá­ko­vi být před posta­va­mi o krok napřed. Divák zde musí inter­pre­to­vat a odha­lo­vat skry­té význa­my pod na oko nedů­le­ži­tý­mi emoč­ní­mi reak­ce­mi. Tyto názna­ky jsou zdá se nato­lik nená­pad­né, že se leckterý divák nechá prů­bě­hem fil­mu pře­kva­pit a nao­pak zís­ká­vá náskok děj před divá­kem. Vyplívá to i z čet­ných komen­tá­řů a dis­ku­zí na fanouš­kov­ských ser­ve­rech, kde spous­ta divá­ků při­zná­vá, že je závěr fil­mu pře­kva­pil. Jako pří­klad lze uvést dva komen­tá­ře ze strá­nek www.csfd.cz:

Swamp - Příběh mat­ky a její dospí­va­jí­cí dce­ry, kte­ré „ztra­ti­ly“ hla­vu rodi­ny. Nesváry mezi nimi narůs­ta­jí, dce­ra chce znát pravdu..to vše spě­je k šoku­jí­cí­mu a dechbe­rou­cí­mu závě­ru.

Berenise - Koniec fil­mu bol, ako som si všimla, pre via­ce­rých prekva­puj­úci, čo zas prekva­pi­lo mňa. Veď pred­sa už v jed­nej z prvých scén („boj“ mat­ky s dcé­rou ma zemi) a Esmina reak­cia pred­sa dával viac než tušiť, čo sa tetj­to žene sta­lo a kto asi tak bude Sáriným otcom....

 

Film ke své­mu rozuz­le­ní smě­řu­je poměr­ně pří­mo­ča­ře a závěr se tak dá ozna­čit za logic­ké a oče­ká­va­né vyús­tě­ní. Mimo úvod­ní str­ka­ni­ci dce­ry s mat­kou na pod­la­ze nabí­zí sní­mek dal­ší vodít­ka, kte­rá napo­ví­da­jí, k jaké­mu kon­ci pří­běh spě­je. Třeba když v auto­buse při­stou­pí k Esmě muž, cit­li­vý­mi par­ti­e­mi až nepří­jem­ně blíz­ko její­mu obli­če­ji, násled­ná reak­ce, kdy Esma utí­ká z auto­bu­su, je už poměr­ně výmluv­ná.

 

Mimo to dáva­jí divá­ko­vi pří­le­ži­tost inter­pre­to­vat závěr fil­mu i média. Např. Irena Hejdová ve svém člán­ku pro aktualne.cz doslo­va píše: „Mnohé věci sice brzy dáva­jí tušit, že Esmina dce­ra Sara nepři­šla na svět jako plod lás­ky s váleč­ným hrdi­nou, nýbrž jako něco zce­la opač­né­ho. Ale zdán­li­vě všech­no plu­je tak, jak má.“ A vzhle­dem k tomu, že aktualne.cz adre­su­je své recen­ze pro ty divá­ky, kte­ří film ješ­tě nevi­dě­li, jed­ná se jen o dal­ší z klí­čů k tomu, aby divák doká­zal odhad­nout děj dopře­du. Tím pádem divák není tolik zatí­žen vytvá­ře­ním hypo­téz o pří­bě­hu a může ana­ly­zo­vat vztah mezi mat­kou a dce­rou více do hloub­ky, “počkat“ si na jejich reak­ce. A tou zásad­ní zde neby­la jen ta, kdy Sára namí­ři­la na Esmu zbraň, ale také když při­le­pi­la ruku na sklo odjíž­dě­jí­cí­ho auto­bu­su a dala tak naje­vo své smí­ře­ní se s mat­kou. 

 

Částečně i z výše napsa­né­ho vyplí­vá, že Grbavica se z vel­ké čás­ti opí­rá o kva­lit­ní herec­ké výko­ny. Proto byl důle­ži­tý zejmé­na výběr hlav­ních dvou pro­ta­go­nis­tek, kte­ré se oci­ta­jí v zábě­ru nej­čas­tě­ji. Pro roli Sáry byla nako­nec zvo­le­na tři­nác­ti­le­tá Luna Mijović, kte­rá muse­la reži­sér­ku Jasmilu Žbanić pře­svěd­čit, že je lep­ší než zby­lých 2000 dívek zůčast­ně­ných cas­tingu. Luna Mijović se i přes svůj níz­ký věk cho­va­la během natá­če­ní napros­to pro­fe­si­o­nál­ně a doká­za­la se svou rolí neu­stá­le pra­co­vat. Esmu si zahrá­la mno­hem zku­še­něj­ší hereč­ka Mirjana Karanović. Ta umí pra­co­vat veli­ce jem­ně, pomo­cí nepa­tr­ných gest a mimi­ky. To je výbor­ný před­po­klad pro roli ženy, kte­rá vystu­pu­je hned na něko­li­ka úrov­ních. Obě tyto hereč­ky byly za svůj výkon veli­ce klad­ně hod­no­ce­ny jak domá­cí, tak i mezi­ná­rod­ní kri­ti­kou. Ta téměř jed­no­hlas­ně vyzdvi­hu­je zda­ři­lý debut Luny Mijović a domi­nant­ní výkon Mirjany Karanović, kte­rá jak píše Šimon Šafránek pro kino.tiscali.cz,  „doká­že jedi­ným hnu­tím v obli­če­ji změ­nit výraz celé­ho zábě­ru.“  Významnou úlo­hu ve fil­mu zastu­pu­je i ona pověst­ná atmo­sfé­ra Sarajeva, měs­ta, kde je na kaž­dém kro­ku a jako­by pod povr­chem stá­le cítit pová­leč­ná atmo­sfé­ra, bolest a utr­pe­ní nevin­ných lidí. Jasmila Žbanić potvr­zu­je, že se sna­ži­la vykres­lit Sarajevo jako jed­nu z postav.

 

Navzdory tomu, že film obsa­hu­je něko­lik vyhro­ce­ných a napí­na­vých oka­mži­ků, kame­ra zůstá­vá poměr­ně klid­ná. Ani stři­ho­vá sklad­ba výraz­ně­ji nemě­ní tem­po a spí­še jen tak ply­ne a uvá­dí divá­ka do běž­né­ho živo­ta v Sarajevu. Jasmila Žbanić tak záměr­ně potla­ču­je sty­lis­tic­ké aspek­ty fil­mo­vé­ho média aby se divá­ko­va pozor­nost pou­ta­la pře­de­vším na pří­běh a posta­vy. Nejdůležitější je prá­vě Esma, kte­rá je středo­bo­dem všech postav. I vzta­hy mezi jiný­mi posta­va­mi se fil­tru­jí prá­vě přes Esmu. Kamera pro­to zabí­rá její obli­čej čas­to v detai­lu. Při dia­lo­zích bývá kame­ře čas­to blíž než ostat­ní. Např. při roz­ho­vo­ru s Peldou hned poté, co ji popr­vé zave­ze domů, je Pelda z počát­ku zabí­rán v cel­ku, zatím­co u Esmi vidí­me pou­ze obli­čej.

 

Celý děj se ode­hrá­vá během jed­no­ho týd­ne, což je hlav­ní časo­vý bod, dokdy musí mat­ka Esma zís­kat pení­ze na Sářin škol­ní výlet. Často se zde však mlu­ví o otci a ve scé­ně, kdy se Sára dozví­dá, že její otec je váleč­ný násil­ník, kte­rý zná­sil­nil její mat­ku, roz­ta­hu­je se čas fabu­le na celý život mla­dé Sáry, což je tři­náct let. K žád­ným časo­vým sko­kům zde však nedo­chá­zí a děj spě­je line­ár­ně ke své­mu kon­ci. Divák je vyba­ven infor­ma­ce­mi o více posta­vách a nad kaž­dou z nich tak má mír­ně navrch. Např. Esma je pře­kva­pe­ná, když na ni Sára vytáh­ne zbraň, ale divák již věděl, že ji Sára u sebe má. Naopak Sára netu­ší prav­du o svém otci stej­ně jako fakt, že její máma pení­ze na výlet pros­tě nemá, což je divá­ko­vi před­klá­dá­no hned v úvo­du fil­mu.

 

Samotné natá­če­ní nepro­bí­ha­lo zrov­na hlad­ce. Bosna nevlast­ní žád­né fil­mo­vé labo­rat­ře a nedis­po­nu­je ani pro­fe­si­o­nál­ní tech­ni­kou pro vznik fil­mu a pro­to je v těch­to kon­či­nách potře­ba něja­ké­ho kopro­du­cen­ta, kte­rý by pro­jekt zastře­šil. Koprodukce se zahra­ni­čím je ale běž­ná pro všech­ny stá­ty býva­lé Jugoslávie a samo o sobě by se nejed­na­lo o vel­ký pro­blém. Větší stras­ti při­ná­še­lo samot­né Sarajevo, kde kaž­dou chví­li pře­ru­šo­val natá­če­ní letec­ký poplach. Postupem času si zvy­kl štáb na tako­vé věci nere­a­go­vat. Mimo to si během fot­ba­lo­vé scé­ny zlo­mi­la Luna Mijović nohu a prá­ce tak stá­la dva měsí­ce. Jasmila Žbanič dodá­vá, že zby­tek této scé­ny, kte­rá se ode­hrá­vá ve sně­hu dohrá­ly až v květ­nu.

 

Dá se říct že Grbavica se sta­tu­sem “artový film“ zau­ja­la jen klu­bo­vé fanouš­ky fil­mu. Do našich kin dora­zi­la Grbavica nedlou­ho po sním­ku Tajemství slov a tak s ním byla na zákla­dě jis­tých podob­nos­tí čas­to srov­ná­vá­na. Lucie Česálková oba tyto fil­my roze­bí­rá ve čtrvt­let­ní­ku Film a doba, v člán­ku nazva­ném Utrpení panen bal­kán­ských. Zatímco čes­ký­mi kiny pro­lét­la Grbavica již v létě roku 2006, v sou­čas­né době (6.11.2008) vychá­zí na DVD a je tak dostup­ná prak­tic­ky kaž­dé­mu. Film u nás na jed­nu stra­nu neo­slo­vil divác­ké masy, na stra­nu dru­hou zde ale zane­chal důle­ži­tou sto­pu bal­kán­ské kine­ma­to­gra­fie, kte­rá je mnoh­dy spo­jo­vá­na pou­ze se jmé­nem Emira Kusturici.

 

 

 

Grbavica, (Bosna a Hercegovina/Rakousko/Německo, 2006) Režie a scé­nář: Jasmila Žbanić, kame­ra: Christine A. Maier, hud­ba: Enes Zlatar, střih: Niki Mossböck, hra­jí: Mirjana Karanović (Esma), Luna Mijović (Sára), Leon Lučev (Pelda), Kenan Čatić (Kemir), Jasna Beri (Sabina), Dejan Aćimović (Čenga). 90 minut, dis­tri­buce: Aerofilms s.r.o., pre­mi­é­ra: 13. čer­ven­ce 2006

---