Spider-Man: Napříč paralelními světy (Spider-Man: Across the Spider-Verse) – Recenze – 80 %

Pokračování Oscarem oce­ně­né­ho ani­mo­va­né­ho komik­so­vé­ho fil­mu Spider-Man:Paralelní svě­ty (2018) se nese ve stej­ném duchu jako jeho před­chůd­ce, zde navíc pod hes­lem „ješ­tě více téhož“. Znovu na něm pra­co­va­li ti samí reži­sé­ři a sce­náris­té, kte­ří mají za sebou mimo jiné prv­ní LEGO pří­běh, a i ten­to­krát se jed­ná o dechbe­rou­cí gej­zír před­sta­vi­vos­ti, vyna­lé­za­vos­ti a audi­o­vi­zu­ál­ní­ho obžer­ství jako v pří­pa­dě prv­ní­ho dílu. Jen je to ješ­tě o tro­šič­ku nahuš­tě­něj­ší a zbě­si­lej­ší. Náhlé změ­ny sty­li­za­cí a celých barev­ných palet jsou mís­ty stej­ně kulo­met­né jako střih, až to mís­ty při­po­mí­ná barev­ný stro­bo­skop. Je potře­ba se sou­stře­dit na všech­no, co se na plát­ně ode­hrá­vá, pro­to­že je to nadi­té nej­růz­něj­ší­mi vizu­ál­ní­mi vtíp­ky v prv­ním, dru­hém i tře­tím plá­nu. Těžko to všech­no pochy­tá­te napo­pr­vé a těž­ko letos nara­zí­te na nápa­di­těj­ší film, jehož kaden­ce vtíp­ků str­ká do kapsy leckte­ré kome­die a v němž se množ­ství i efekt­nost akce při­nejmen­ším vyrov­ná hra­né kon­ku­ren­ci.

Photo © Columbia Pictures

 

Vyprávění se ten­to­krát sou­stře­dí na dvě hlav­ní posta­vy záro­veň. Miles Morales má úspěch jako Spider-Man, leč čas­to zkla­má­vá coby dospí­va­jí­cí syn milu­jí­cích rodi­čů, jejichž před­sta­vy neu­stá­le kazí svou nedo­chvil­nos­tí, taj­nůst­kář­stvím a rebe­lant­stvím. Jeho kama­rád­ka Spider-Gwen se mezi­tím v jiném svě­tě setká­vá s nepo­cho­pe­ním od své­ho otce-policisty. Je při­zvá­na do spol­ku sdru­žu­jí­cí­ho růz­né vari­a­ce Spider-Manů ze všech mož­ných para­lel­ních svě­tů (když už od minu­le exis­tu­je ten mnoho-vesmír), kte­ří mohou mezi jed­not­li­vý­mi svě­ty libo­vol­ně ces­to­vat, ale Miles mezi ně z něja­ké­ho důvo­du nemů­že. Život všech pak navíc začne ohro­žo­vat super-padouch Flek, jenž tero­ri­zu­je měs­ta vytvá­ře­ním tele­por­tač­ních děr a nabí­jí své schop­nos­ti v urych­lo­va­čích čás­tic.

Do toho pak vstu­pu­jí nej­růz­něj­ší ved­lej­ší posta­vy, kte­ré jsou divá­kům prů­běž­ně před­sta­vo­vá­ny, při­čemž vět­ši­nou jde o růz­né dal­ší ver­ze Spider-Manů. Film hned v úvo­du trpí pře­mí­rou expo­zic a opa­ku­jí­cím se vysvět­lo­vá­ním již řeče­né­ho, nicmé­ně pama­to­vat si ale­spoň v hrubých obry­sech, co se sta­lo v před­cho­zím fil­mu, se jed­no­znač­ně vypla­tí. Děj dvoj­ky je sple­ti­těj­ší a kom­plex­něj­ší, sestá­vá z více­ra nara­tiv­ních linií a obsa­hu­je vět­ší množ­ství témat a moti­vů než jeho před­chůd­ce.

 

Vynikající ani­ma­ce vychá­zí pocho­pi­tel­ně z komik­so­vých před­loh, při­čemž při sle­do­vá­ní fil­mu si divák sku­teč­ně při­pa­dá jako v obživlém komik­su (včet­ně občas­né­ho děle­ní obra­zu do komik­so­vých oké­nek a pou­ží­vá­ní bub­lin s tex­tem), záro­veň do ní ale pro­ni­ka­jí i inspi­ra­ce z dal­ších ani­mač­ních sty­lů od japon­ské­ho ani­me po street-art graf­fi­ti. Slovní humor i vizu­ál­ní gagy těží z uvě­do­mě­lé­ho nad­hle­du, inter­ne­to­vých memů, pop­kul­tur­ních nará­žek, dlou­hé komik­so­vé his­to­rie obsa­hu­jí­cí kro­mě nema­lé­ho množ­ství bizar­nos­tí i boha­tou data­bá­zi svě­žích vtíp­ků a také z rafi­no­va­nos­ti, s níž tvůr­ci sním­ku při­stu­pu­jí k fre­ne­tic­kým akč­ním scé­nám a k prá­ci s posta­va­mi. S kon­cep­tem para­lel­ních svě­tů film pra­cu­je fan­tas­tic­ky a zvlá­dá svůj pří­běh pro­po­jo­vat nejen s před­cho­zí­mi Spider-Many, ale pře­kva­pi­vě i s dal­ší­mi fil­my z nedáv­né doby, kte­ré pojed­ná­va­jí o ces­to­vá­ní napříč mnoho-vesmírem.

Místy je sní­mek tak pře­huš­tě­ný (až pře­plá­ca­ný), že tím zne­mož­ňu­je si vychut­nat všech­nu tu obra­zo­vou nád­he­ru a nápa­di­té vizu­ál­ní detai­ly, s nimiž se stov­ky ani­má­to­rů patla­ly mno­ho hodin, v důsled­ku čehož někte­ré scé­ny půso­bí zby­teč­ně uspě­cha­ně. Navzdory ultra-svižnému tem­pu, hro­ma­dě gagů a pře­hršli dyna­mic­ké akce si však sní­mek zacho­vá­vá pro­střed­nic­tvím pří­bě­hu obou hlav­ních hrdi­nů a jejich rodin­né­ho záze­mí i seri­óz­ní dra­ma­tic­kou rovi­nu, v níž vyni­ka­jí nao­pak tiché (leč inten­ziv­ní) emo­ce a poma­lej­ší dia­lo­go­vé pasá­že, jenž sto­jí pře­de­vším na rodin­ných vzta­zích a na téma­tu osu­do­vos­ti, dospí­vá­ní a boje pro­ti před­ur­če­nos­ti.

 

Film Spider-Man: Napříč para­lel­ní­mi svě­ty je mimo­řád­ně hra­vou, vyna­lé­za­vou a divo­kou podí­va­nou s chyt­rý­mi a vtip­ný­mi dia­lo­gy, dob­ře napsa­ný­mi posta­va­mi a plejá­dou vizu­ál­ně ohro­mu­jí­cích scén pře­ky­pu­jí­cích nápa­di­tos­tí, nad níž budou pře­de­vším fanouš­ci komik­sů u vytr­že­ní. To samé pla­ti­lo i pro jeho před­chůd­ce, nad nímž však Spider-Man: Napříč para­lel­ní­mi svě­ty vyni­ká vyš­ší kom­ple­xi­tou pří­bě­hu, vět­ším množ­stvím témat i výraz­něj­ší dra­ma­tič­nos­tí, díky níž je o něco dospě­lej­ším fil­mem, neza­tí­že­ným infan­til­ní­mi vtíp­ky a poci­tem neo­hro­že­nos­ti hlav­ních postav.

Na dru­hou stra­nu fil­mu chy­bí závěr, jeli­kož namís­to epic­ké­ho vyvr­cho­le­ní neu­po­ko­ji­vě kon­čí upro­střed dění titul­kem nav­na­zu­jí­cím na dal­ší díl, kte­rý dora­zí do kin v břez­nu příští­ho roku. Jedná se tudíž jen o polo­vi­nu pří­bě­hu, na jehož dokon­če­ní si chtě nechtě bude­me muset počkat.

 

---