Mýty 1: Legendy v exilu - 90 %

Pokud si to dob­ře pama­tu­ji, tak „Legendy v exi­lu“ jsem četl popr­vé vel­mi brzy poté, co byly vydá­ny nakla­da­tel­stvím Netopejr. To vyda­lo ješ­tě dru­hý díl, ale na něja­kou dobu se série odml­če­la, dokud se jí necho­pi­lo nakla­da­tel­ství Crew, kte­ré zajiš­ťu­je, že tahle skvě­lá série dál vychá­zí. Když jsem „Legendy v exi­lu“ četl popr­vé, líbi­ly se mi, celá série mě nadchla, také pro­to, že ješ­tě neby­lo tolik jiných děl, hlav­ně seri­á­lů a knih, kte­ré se věnu­jí pohád­ko­vé­mu svě­tu a jeho spo­je­ní se svě­tem moder­ním, pří­pad­ně pojí­ma­jí pohád­ky jinak. Ve fil­mu je to také běž­ná pra­xe. Bill Willingham uká­zal, že tohle je lát­ka, kte­rá lidi zají­má. Jenže jak to tak dopa­dá, když je něče­ho moc...

Jenže „Mýty“ stá­ly na začát­ku toho­hle obno­ve­né­ho zájmu o moder­ní pro­ve­de­ní pohá­dek, a když jsem se k této prv­ní kni­ze vrá­til, koneč­ně jsem si doká­zal napl­no uvě­do­mit, jak moc geni­ál­ní tohle dílo vlast­ně je. Bill Willingham vychá­zí z cel­kem jed­no­du­ché­ho nápa­du. Rozhodl se dát dohro­ma­dy pohád­ko­vé posta­vy, kte­ré se na prv­ní pohled nezna­jí, ale na dru­hý pohled je mož­né mezi nimi hle­dat spo­ji­tos­ti. Princ, kte­rý se obje­vu­je v růz­ných pohád­kách, vždyc­ky dosta­ne svou prin­cez­nu. Co když je to pořád ten samý princ? To by pak zna­me­na­lo, že je cel­kem kurev­ník, pro­to­že pořád spí s jinou prin­cez­nou. To by ale cel­kem dost vypo­ví­da­lo o jeho cha­rak­te­ru. Vlastně je to ve sku­teč­nos­ti pořád­ný šmejd. A co když jsou někte­ré prin­cez­ny sest­ry? To by byl tepr­ve zvrat.

Přesně z toho vychá­zel Bill Willingham, když se roz­ho­dl, že začne tvo­řit „Mýty“. Vlka zná­te z více pohá­dek, nej­zná­měj­ší jsou pak dvě - „O čer­ve­né Karkulce“ a „O třech pra­sát­kách“. Co když to i v tomhle pří­pa­dě je ten samý vlk? Jak to, že má tak sil­ný dech, že může odfouk­nout celé domeč­ky? Kde pak tu sílu vzal? Ony to jsou cel­kem jed­no­du­ché nápa­dy, ale zamys­let se nad nimi, při­jít s nimi a pak sku­teč­ně dát dohro­ma­dy všech­ny mož­né pohád­ko­vé posta­vy, to je něco, co nezvlád­ne kaž­dý. V „Mýtech“ se ale mohou potká­vat posta­vy jako Baba Jaga, Pinocchio ane­bo jed­no z Prasátek. Samozřejmě, je postav mno­hem víc (a ve dru­hém díle dojde i na zby­lá dvě Prasátka), pro­to­že těch pohá­dek je sku­teč­ně obrov­ské množ­ství.

Bill Willingham se v prv­ní kni­ze vydal ces­tou detek­tiv­ky, kdy nejen, že nám skvě­lým způ­so­bem doká­že před­sta­vit jed­not­li­vé hrdi­ny, záko­ni­tos­ti svě­ta, řek­ne nám, že došlo k děsi­vým udá­los­tem, vál­kám, kte­ré je vyhna­ly do naše­ho svě­ta, kde muse­jí žít v uta­je­ní. To také vede k tomu, že jsou vlast­ně dvě pohád­ko­vé komu­ni­ty v našem svě­tě. V jed­né, pří­mo v New Yorku, žije ta sku­pi­na, jejíž čle­no­vé vypa­da­jí jako lidé, ane­bo se v lidi doká­ží pro­mě­nit. Na Farmě, o kte­ré nám více poví dru­há kni­ha, jsou pak umís­tě­ny mýty, kte­ré nema­jí lid­skou podo­bu, nemo­hou si ji dovo­lit zapla­tit, ane­bo ani nechtě­jí. Komunity mají co dělat pro to, aby se o nich nevě­dě­lo, ale mají pro­blémy i ve svém stře­du.

Jak jsem řekl, jed­ná se pri­már­ně o detek­tiv­ní pří­běh, kdy je potře­ba vyře­šit vraž­du. Ano, došlo k vraž­dě, a to vel­mi krva­vé. Obětí není nikdo jiný než Šípková Růženka, kte­rá je záro­veň sestrou Sněhurky, jež sice není sta­rost­ka, ale má pod pal­cem chod Mýtova. Policejní slož­ky tvo­ří Vlk, tedy Wolfi, jenž si prá­vě na tomhle pří­pa­du udě­lá kari­é­ru a uká­že svo­je schop­nos­ti. Bill Willingham tepr­ve roz­jíž­dí svou hru, jen nám lehce před­sta­vu­je, co jeho svět mýtů může obsa­ho­vat. Detektivní pří­běh je zde podán pod­le tra­dič­ních záko­ni­tos­tí žán­ru, navíc je pod­po­řen úžas­nou myto­lo­gií, kte­rá je už v tom­to díle nesku­teč­ně roz­sáh­lá a doví­me se základ­ní pra­vi­dla. To je ješ­tě pod­tr­že­no pro­za­ic­kým pří­bě­hem, kte­rý je na kon­ci kni­hy. Propojení naše­ho svě­ta s tím pohád­ko­vým bude ješ­tě sil­něj­ší, jak nám uká­za­ly dal­ší díly. Už ale tenhle začá­tek je skvě­lou ukáz­kou toho, co bylo a bude vytvo­ře­no.

---