Někdo to rád horké

Někdo to rád hor­ké (Some Like It Hot) je ame­ric­ká roman­tic­ká kome­die z roku 1959, kte­rou reží­ro­val, pro­du­ko­val a na jejímž scé­ná­ři se podílel Billy Wilder. V hlav­ních rolích se před­sta­vi­li Marilyn Monroe, Tony Curtis a Jack Lemmon, ve ved­lej­ších George Raft, Pat O’Brien, Joe E. Brown, Joan Shawlee, Grace Lee Whitney a Nehemiah Persoff. Scénář Wildera a I. A. L. Diamonda vzni­kl podle před­lo­hy Roberta Thoerena a Michaela Logana z fran­couz­ské­ho fil­mu Fanfáry lás­ky z roku 1935. Film pojed­ná­vá o dvou hudeb­ní­cích, kte­ří se pře­vlék­nou za ženy, aby unik­li mafi­án­ským gan­gs­te­rům, jichž byli svěd­ky při páchá­ní zlo­či­nu.

Some Like It Hot měl pre­mi­é­ru s kri­tic­kým i komerč­ním úspě­chem a je pova­žo­ván za jeden z nej­lep­ších fil­mů všech dob. Film zís­kal šest nomi­na­cí na Oscara, včet­ně ceny za nej­lep­ší­ho her­ce, režii a adap­to­va­ný scé­nář, a zví­tě­zil v kate­go­rii nej­lep­ší kos­týmy. V roce 1989 jej Knihovna Kongresu USA vybra­la jako jeden z prv­ních 25 fil­mů k ucho­vá­ní v Národním fil­mo­vém regis­t­ru Spojených stá­tů ame­ric­kých, pro­to­že je „kul­tur­ně, his­to­ric­ky nebo este­tic­ky význam­ný“.

Film byl vyro­ben bez schvá­le­ní Filmového pro­dukč­ní­ho kode­xu (Hays Code), pro­to­že obsa­hu­je téma­ta sou­vi­se­jí­cí s LGBT, včet­ně cross-dressingu. Od počát­ku 50. let 20. sto­le­tí se roz­sah kode­xu postup­ně osla­bo­val v důsled­ku vět­ší spo­le­čen­ské tole­ran­ce k dří­ve tabu­i­zo­va­ným téma­tům ve fil­mu, ale až do polo­vi­ny 60. let byl stá­le ofi­ci­ál­ně uplat­ňo­ván. Ohromný úspěch fil­mu Někdo to rád hor­ké je pova­žo­ván za jeden z důvo­dů nahra­ze­ní Haysova kode­xu.

Děj

V úno­ru 1929 v Chicagu v době pro­hi­bi­ce je Joe jaz­zo­vý saxo­fo­nis­ta a nezod­po­věd­ný, impul­ziv­ní suk­nič­kář; jeho úzkost­li­vý pří­tel Jerry je jaz­zo­vý kon­tra­basis­ta. Pracují ve spe­a­ke­a­sy, kte­ré vlast­ní gan­gs­ter „Spats“ Colombo. Na zákla­dě tipu od infor­má­to­ra „Toothpick“ Charlieho poli­cie podnik­ne razii. Joe a Jerry ute­čou, ale poz­dě­ji se náho­dou sta­nou svěd­ky toho, jak se Spats a jeho nohsle­di mstí „Toothpickovi“ a jeho gan­gu, kte­rý je postří­lí (inspi­ro­vá­no sku­teč­ným masa­krem na svá­tek sva­té­ho Valentýna). Spats a jeho gang je spat­ří, když prcha­jí. Joe a Jerry jsou bez peněz, vydě­še­ní a zou­fa­le se sna­ží dostat z měs­ta, a tak se pře­vlék­nou za ženy jmé­nem Josephine a Daphne, aby se moh­li při­po­jit ke Sweet Sue a její­mu spol­ku Syncopators, žen­ské kape­le, kte­rá míří (vla­kem) do Miami. Joe a Jerry se sezná­mí se Sugar Kaneovou, zpě­vač­kou a hráč­kou na uku­le­le.

Joe a Jerry jsou Sugar posed­lí a sou­pe­ří o její náklon­nost, při­čemž si zacho­vá­va­jí své pře­vle­ky. Sugar se „Josephine“ svě­ří, že pří­sa­ha­la na muž­ské saxo­fo­nis­ty, kte­ří ji v minu­los­ti zne­u­ží­va­li. Doufá, že si na Floridě najde něž­né­ho, obrý­le­né­ho mili­o­ná­ře. Během zaká­za­né­ho pití a večír­ků ve vla­ku se „Josephine“ a „Daphne“ se Sugar sblí­ží a musí bojo­vat s tím, aby neza­po­mně­ly, že mají být dív­ky a nemo­hou jí nad­bí­hat.

Po pří­jez­du do Miami se Joe uchá­zí o Sugar tím, že na sebe vez­me dru­hý pře­vlek za mili­o­ná­ře Juniora, dědi­ce spo­leč­nos­ti Shell Oil, a záro­veň před­stí­rá její nezá­jem. Skutečný mili­o­nář, hod­ně žena­tý stár­nou­cí mamin­čin mazá­nek Osgood Fielding III, vytr­va­le usi­lu­je o „Daphne“, jejíž odmí­tá­ní jen zvy­šu­je jeho ape­tit. Pozve „ji“ na veče­ři se šam­paň­ským na svou jach­tu Nová Kaledonie. Joe pře­svěd­čí Jerryho, aby zaměst­nal Osgooda na pev­ni­ně, aby „Junior“ mohl vzít Sugar na Osgoodovu jach­tu a vydá­vat ji za svou. Na jachtě „Junior“ Sugar řek­ne, že kvů­li psy­chic­ké­mu trau­ma­tu je impo­tent­ní a fri­gid­ní, ale že by si vzal koho­ko­li, kdo by ho mohl vylé­čit. Sugar se ho sna­ží vzru­šit, což se jí daří. Mezitím „Daphne“ a Osgood tan­čí tan­go („La Cumparsita“) až do sví­tá­ní. Když se Joe a Jerry vrá­tí do hote­lu, Jerry ozná­mí, že Osgood požá­dal „Daphne“ o ruku a že on jako Daphne při­jal, při­čemž oče­ká­vá oka­mži­tý roz­vod a obrov­ské finanč­ní vyrov­ná­ní, až bude jeho lest odha­le­na. Joe Jerryho pře­svěd­čí, že si Osgooda ve sku­teč­nos­ti vzít nemů­že.

V hote­lu se koná kon­fe­ren­ce „přá­tel ital­ské ope­ry“, kte­rá je ve sku­teč­nos­ti vel­kým setká­ním národ­ní­ho zlo­či­nec­ké­ho syn­di­ká­tu, jemuž před­se­dá „Malý Bonaparte“. Spats a jeho gang pozná­va­jí Joea a Jerryho jako svěd­ky, kte­ré hle­da­li. Joe a Jerry si v oba­vách o svůj život uvě­do­mí, že musí opus­tit sku­pi­nu a ode­jít z hote­lu. Joe zlo­mí Sugar srd­ce, když jí řek­ne, že on, Junior, se musí ože­nit s ženou, kte­rou vybral jeho otec, a odstě­ho­vat se do Venezuely. Joe a Jerry unik­nou Spatsovým mužům tím, že se na ban­ke­tu syn­di­ká­tu scho­va­jí pod stůl. „Malý Bonaparte“ nechá Spatse a jeho muže na ban­ke­tu zabít; Joe a Jerry jsou opět svěd­ky a prcha­jí přes hotel. Joe, pře­vle­če­ný za Josephine, spat­ří na jeviš­ti Sugar, jak zpí­vá žalo­zpěv na ztra­ce­nou lás­ku. Vyběhne na pódium a polí­bí ji, čímž Sugar pocho­pí, že Josephine a Junior jsou jed­na a tatáž oso­ba.

Jerry pře­svěd­čí Osgooda, aby „Daphne“ a „Josephine“ odve­zl na svou jach­tu. Sugar na kon­ci své­ho vystou­pe­ní ute­če z pódia a sko­čí na Osgoodovu loď prá­vě ve chví­li, kdy s Joem, Jerrym a Osgoodem opouš­tí pří­sta­viš­tě. Joe se Sugar při­zná ke své­mu podvodu a řek­ne jí, že pro ni není dost dob­rý, ale Sugar ho stej­ně chce. Jerry mezi­tím vyjme­no­vá­vá důvo­dy, proč se „Daphne“ a Osgood nemo­hou vzít, od návy­ku na kou­ře­ní až po neplod­nost. Osgood je všech­ny odmí­tá; milu­je Daphne a je odhod­lán sňa­tek usku­teč­nit. Rozčilený Jerry si sun­dá paru­ku a vyhrk­ne: „Jsem muž!“ Osgood bez roz­pa­ků odpo­ví: „No, nikdo není doko­na­lý.“

Produkce

Předprodukce

Billy Wilder napsal scé­nář k fil­mu spo­leč­ně se spi­so­va­te­lem I.A.L. Diamondem. Námět vychá­zel ze scé­ná­ře Roberta Thoerena a Michaela Logana k fran­couz­ské­mu fil­mu Fanfáry lás­ky z roku 1935. Původní scé­nář k Fanfárám lás­ky se nepo­da­ři­lo dohle­dat, a tak Walter Mirisch našel kopii němec­ké­ho rema­ku Fanfáry lás­ky z roku 1951. Zakoupil prá­va na ten­to scé­nář a Wilder podle něj vytvo­řil nový pří­běh. Oba fil­my sle­du­jí pří­běh dvou hudeb­ní­ků, kte­ří hle­da­jí prá­ci, ale Wilder vytvo­řil gan­gs­ter­skou podzáplet­ku, díky níž jsou hudeb­ní­ci na útě­ku.

Studio naja­lo žen­skou imi­tá­tor­ku Barbette, aby Lemmona a Curtise pro film zau­či­la do gen­de­ro­vé ilu­ze. Monroeová pra­co­va­la za 10 pro­cent z výděl­ku nad 4 mili­o­ny dola­rů, Curtis za 5 pro­cent z výděl­ku nad 2 mili­o­ny dola­rů a Wilder za 17,5 pro­cen­ta z prv­ní­ho mili­o­nu po pro­ra­že­ní a za 20 pro­cent poté.

Kasting

Tonyho Curtise si Billy Wilder vši­ml při natá­če­ní fil­mu Houdini (1953) a mys­lel si, že Curtis by byl pro roli Joea ide­ál­ní. „Byl jsem si jis­tý, že Tony se na to hodí,“ vysvět­lo­val Wilder, „pro­to­že byl doce­la hez­ký, a když Marilyn řek­ne, že pat­ří k rodi­ně Shell Oil, musí tomu být schop­ná uvě­řit.“ (pozn. red. Wilderův prv­ní nápad na roli Jerryho byl Frank Sinatra, ale ten na kon­kurz nepři­šel. Do role Jerryho byli zva­žo­vá­ni také Jerry Lewis a Danny Kaye. Nakonec Wilder viděl Jacka Lemmona v kome­dii Operace Bláznivá kou­le a vybral si ho pro roli. Wilder a Lemmon spo­lu pak nato­či­li řadu fil­mů, včet­ně sním­ku Byt a něko­li­ka fil­mů, v nichž se obje­vil i Walter Matthau.

Podle York Film Notes Billy Wilder a I.A.L. Diamond neo­če­ká­va­li, že by roli Sugar při­ja­la tak vel­ká hvězda jako Marilyn Monroe. „Měli jsme na mys­li Mitzi Gaynorovou,“ řekl Wilder. „Pak ale při­šla zprá­va, že Marilyn tu roli chce, a my jsme ji muse­li mít.“ Wilder a Monroe spo­lu v roce 1955 nato­či­li film Sedmileté svě­dě­ní.

Byl to prv­ní „áčko­vý“ film George Rafta po něko­li­ka letech.

Natáčení

Hotel del Coronado

Film se natá­čel v Kalifornii během léta a podzimu 1958. AFI uvá­dí ter­mí­ny výro­by mezi začát­kem srp­na a 12. lis­to­pa­dem 1958 ve stu­di­ích Samuela Goldwyna. Mnoho scén se natá­če­lo v hote­lu del Coronado v kali­forn­ském Coronadu, kte­rý se ve fil­mu obje­vil jako „Seminole Ritz Hotel“ v Miami, pro­to­že zapa­dal do doby 20. let a nachá­zel se neda­le­ko Hollywoodu.

Billy Wilder v roce 1959 hovo­řil o natá­če­ní dal­ší­ho fil­mu s Monroe: „Probíral jsem to se svým léka­řem a psy­chi­at­rem a ti mi řek­li, že jsem pří­liš sta­rý a pří­liš boha­tý na to, abych to zno­vu podstou­pil.“ Wilder však také při­znal: „Moje teta Minnie by byla vždyc­ky dochvil­ná a nikdy by nezdr­žo­va­la pro­duk­ci, ale kdo by pla­til za to, aby viděl mou tetu Minnie?“. Prohlásil také, že Monroeová zahrá­la svou roli skvě­le.

Konická závě­reč­ná věta fil­mu „Nikdo není doko­na­lý“ se umís­ti­la na 78. mís­tě v žeb­říč­ku 100 nej­ob­lí­be­něj­ších fil­mo­vých hlá­šek časo­pi­su The Hollywood Reporter, ale ve finál­ním sestři­hu se nikdy nemě­la obje­vit. Diamond a Wilder ji do scé­ná­ře zařa­di­li jako „zástup­nou“, dokud nevy­mys­lí něco lep­ší­ho, ale nikdy se jim to nepo­da­ři­lo.

Styl

Co se týče zvu­ko­vé­ho desig­nu, je ve fil­mu „sil­ný hudeb­ní prvek“, při­čemž soun­d­track vytvo­řil Adolph Deutsch. Má auten­tic­kou jaz­zo­vou atmo­sfé­ru 20. let a vyu­ží­vá ost­ré, decho­vé smyč­ce, kte­ré v urči­tých momen­tech vytvá­ře­jí napě­tí, napří­klad kdy­ko­li se obje­ví Spatsovi gan­gs­te­ři. Co se týče kame­ry a este­ti­ky, Billy Wilder se roz­ho­dl nato­čit film čer­no­bí­le, pro­to­že Jack Lemmon a Tony Curtis v plném kos­tý­mu a make-upu vypa­da­li při prv­ních barev­ných tes­tech „nepři­ja­tel­ně gro­tesk­ně“. Přestože Monroeová měla ve smlou­vě poža­da­vek, aby byl film barev­ný, sou­hla­si­la s jeho čer­no­bí­lým natá­če­ním poté, co vidě­la, že Curtisův a Lemmonův make-up půso­bí na barev­ném fil­mu „stra­ši­del­ně“. Orry-Kelly, kte­rý měl na sta­ros­ti kos­týmy, vytvo­řil kos­týmy pro Marilyn Monroeovou i Jacka Lemmona a Tonyho Curtise poté, co jim špat­ně padly kos­týmy, kte­ré stu­dio poskyt­lo pro hlav­ní muž­ské role.

---

• Photo © MGM
• Zdroj: Anglická Wikipedie

 

---