Potomci lidí - Je to už 18 let, co se narodilo poslední dítě, a na světě je velmi krásně...

Tak si říkám: „Ten Alfonso se váž­ně nezdá…“ Před něko­li­ka málo lety by po něm neštěk­la ani ta nej­za­pad­lej­ší pro­dukč­ní spo­leč­nost a dneska se na něj pořá­da­jí doslo­va hony. Pravda, Cuarón se sice nikterak neo­tá­čí (navzdo­ry tomu, že když se v mlá­dí roz­ho­do­val…) a plo­dí vel­mi pozvol­na, avšak kaž­dým novým sním­kem doklá­dá, že v něm cosi tkví. Krom toho – zaměříme-li se výhrad­ně na vizu­ál­ní a tech­nic­ké doved­nos­ti – musí­me toho­to chla­pí­ka chtě nechtě odsou­dit. „Odsoudit“ mezi ty, kte­ří by nato­či­li při­taž­li­vý počin i na roli x-krát zrecyklo­va­né­ho zácho­do­vé­ho papí­ru.Potomci lidí pokra­ču­jí v duchu sym­pa­tic­ky vzed­mu­té křiv­ky – na tra­se Velké nadě­je  -> Mexická jíz­da -> Harry Potter III. Cuarón se zřej­mě již defi­ni­tiv­ně roz­lou­čil se sním­ky, při jejichž tvor­bě je pře­po­čí­tá­ván kaž­dič­ký cent, a i napo­dru­hé se kva­li­fi­ko­val do pozi­ce účast­ní­ka holly­wo­od­ské prv­ní ligy, kte­rý není při  své prá­ci nikterak ome­zo­ván. Potomci lidí se přes­to od obvyk­lé­ho stan­dar­du „made in USA“ výraz­ně liší. Nejsou tak ste­re­o­typ­ně jed­no­li­tí, vypo­čí­ta­ví a hlav­ně – jed­no­duš­ší pří­běh zde není kom­pen­zo­ván kla­sic­kým koře­ním „Hlavně ať tam něco bou­chá!“.

Zápletka, byť se tvá­ří jak­ko­liv závaž­ně, je sice závaž­ná, ale na dru­hou stra­nu… představím-li si sám sebe v pozi­ci toho, jehož zadek je nehyb­ně vetknut do měk­ké­ho kože­né­ho křes­la a kte­rý nemi­lo­srd­ně roz­ho­du­je o tom, co se natá­čet bude a co nao­pak shni­je v přítmí uzamče­ných šuplí­ků, byl bych prv­ním, kte­rý by pro Potomky lidí ruku nezve­dl. Nutno však dodat – asi jen málo­kdo z  Vás by mě za dané situ­a­ce pro­bo­dá­val nechá­pa­vým pohle­dem. Jen si to zesumí­ruj­me: máme tady pří­běh zasa­ze­ný do roku 2027, kdy je Země kon­ta­mi­no­vá­na nej­růz­něj­ší­mi svě­tél­ku­jí­cí­mu odpa­dy, do toho kla­sic­ké pří­zna­ky trouch­ni­vě­jí­cí spo­leč­nos­ti (vznik anar­chis­tic­kých hnu­tí, van­da­lis­mus, nepo­ko­je, aten­tá­ty, bez­cit­né zása­hy poli­cis­tů a  domobra­ny) a nako­nec osa­mě­lé­ho hlav­ní­ho hrdi­nu, kte­rý „tak tro­chu“ chlas­tá a  pro nějž je roz­ho­du­jí­cí výše slí­be­né odmě­ny.

Skutečně, hodit by mi TOHLE někdo na stůl se slo­vy: „Tohle je biják jako hrom (a při­tom biják o  chla­pí­ko­vi, kte­rý neu­stá­le utí­ká a do toho se sna­ží ochrá­nit jedi­nou těhot­nou ženu na svě­tě),“ vyťukal bych si na čele důlek o veli­kos­ti gol­fo­vé jam­ky a  dotyč­né­ho vypro­vo­dil něja­kou krát­kou a při­tom řeza­vou poznám­kou.

Tím bych však uško­dil neje­nom sobě, ale hlav­ně spo­leč­nos­ti.

Cuarón potvr­dil již tře­tím Potterem, že umí pře­kva­pit a vysto­po­vat nale­ziš­tě fil­mo­vé ropy i tam, kde je napros­to nevy­ho­vu­jí­cí pod­lo­ží, a tak Potomky lidí nemů­že­me ozna­čit za nic, co by pří­jem­ně vytí­ra­lo zrak, tím spíš za nezbyt­né a svým způ­so­bem oče­ká­va­né potvr­ze­ní a  zací­le­nou střel­bu do prázd­né brá­ny při sou­pe­řo­vě power­play. Přesto – a to podo­tý­kám radě­ji podru­hé – tím­to kon­sta­to­vá­ním nepa­su­ji Potomky lidí na odvá­za­nou akč­ní řež. Zdánlivě plyt­ký mate­ri­ál o  stras­tipl­né ces­tě z mís­ta A na mís­to B (byť na poza­dí vskut­ku odstra­šu­jí­cích udá­los­tí) zde neslou­ží jako odra­zo­vé prk­no pro mač­ká­ní spouš­tě a plejá­du bar­vi­tých explo­zí, ale jakož­to prů­vod­ce šoku­jí­cí vizí ne až tak nere­ál­né budouc­nos­ti.

Ne nadar­mo se o tvůr­ci sexem pro­špi­ko­va­né Mexické jízdy tvr­dí, že má obrov­ský cit pro tech­nic­ké vylo­me­ni­ny, netra­dič­ní řeše­ní a  půso­bi­vá vizu­ál­ní aranž­má. Zatímco ve Vězni z Azkabanu se Alfonso pou­ze roz­jíž­děl a zleh­ka lech­tal pedál (což dáva­lo smy­sl – dospě­lí by Harryho neza­pla­ti­li), Potomci lidí již nedba­jí rych­lost­ních ome­ze­ní a napl­no obna­žu­jí reži­sé­ro­vy schop­nos­ti. Výrazný podíl má na tom­to výsled­ku pří­bě­ho­vá plo­cha. Svět sto­jí­cí na pokra­ji apo­ka­ly­psy… svět plný nekom­pro­mi­sů… svět, kde se hrdin­ství kru­tě nevy­plá­cí. A  prá­vě tohle hřiš­tě je Cuarónovi nalaj­no­va­né na míru. Tady si může dovo­lit vše z toho, co by mu jin­de střelhbi­tě zatrh­li. Žádné kon­ven­ce, žád­ná pra­vi­dla. Svět bez vlá­dy = maxi­mál­ní tvůr­čí svo­bo­da.

Samo sebou, Cuarónův tým by to jen stě­ží dotá­hl tak dale­ko, kdy­by nevy­ká­zal nále­ži­tou dáv­ku pra­cov­ní píle. Alfonsovi svě­řen­ci se pří­klad­ně dopl­ňu­jí a  vymač­ká­va­jí výše nača­tou duž­ni­nu do posled­ní (byť mik­ro­sko­pic­ké) kapič­ky. Jinými slo­vy – tvůr­ci fil­mu se sku­teč­ně činí, aby byla slo­va hlav­ní­ho hrdi­ny (resp. jeho komen­tář ohled­ně sta­vu lid­ské komu­ni­ty) co nej­vý­stiž­něj­ší a aby byl onen „humus“ dolo­žen dosta­teč­ným množ­stvím vizu­ál­ních důka­zů.

Ony důka­zy mají vel­mi roz­lič­nou podo­bu. Ať už to jsou to vhod­ně vypích­nu­té loka­li­ty (budo­vy s  odha­le­ným rež­ným zdi­vem, s útrž­ky pla­ká­tů a gra­fi­ty, vyra­bo­va­né inte­ri­é­ry, uli­ce plné odpad­ků, vymlá­ce­ná okna a dal­ší aspek­ty „kouz­la měst­ské­ho domo­va“), nebo bizar­ní lid­ské kre­a­tu­ry (fašis­ta Syd, hod­ně div­ná Marichka), neče­ka­né a  nekom­pro­mis­ní úto­ky bou­ří­cích se sku­pin, tře­sou­cí se kame­ra, šedo­ze­le­né fil­try a  dal­ší „ochu­co­va­dla“, kte­rá mají zce­la záměr­ně opač­ný emoč­ní dopad (viz scé­na, kdy je uká­zá­no, jak se naklá­dá s  imi­gran­ty a věz­ni). Všechno do sebe zapa­dá, vše vzá­jem­ně spo­lu­pů­so­bí. Cuarónova mozai­ka je až na drob­né detai­ly neprů­střel­ná.

Mějme však na vědo­mí - pre­ciz­ně vypipla­ný pod­klad tvo­ří jen jed­nu vrst­vu pomy­sl­né kevla­ro­vé ves­ty. Vše dopo­sud vylí­če­né je umoc­ně­no nepře­hléd­nu­tel­nou kame­rou Emmanuela Lubezkeho (již nyní sklí­ze­jí­cí jed­no oce­ně­ní za dru­hým) a zřej­mě i dlou­ho při­pra­vo­va­ný­mi scé­na­mi, kte­ré berou dech na zákla­dě pomě­ru „dél­ky ku počtu stři­hů“. První tako­vé­to ochut­náv­ky se dočká­vá­me již během úvod­ních minut. Theo vstu­pu­je do kavár­ny, zleh­ka omrk­ne dění v TV, kou­pí si kafe, vypra­ví se zpát­ky na uli­ci, ura­zí pár met­rů, a jen co jej kame­ra obkrou­ží, sra­zí jej k zemi neče­ka­ný výbuch odve­d­le. Ač je divák zasko­čen a  uchvá­cen záro­veň, na pří­hod­né vychut­ná­vá­ní není čas. Další více či méně pove­de­né vychy­táv­ky násle­du­jí hned vzá­pě­tí a  vůbec to nej­úchvat­něj­ší nále­ží samot­né­mu závě­ru. Desetiminutový postup skrz zde­mo­lo­va­né síd­liš­tě, za účas­ti bojo­vých jed­no­tek a neka­pi­tu­lu­jí­cích vzbou­řen­ců, scé­na, v níž se nepře­tr­ži­tě stří­lí ze samo­pa­lů a z tan­ko­vých děl, před­sta­vu­je přes­ně to, proč byl sní­mek paso­ván do role revo­luč­ní­ho mate­ri­á­lu, kte­rý vejde zce­la po prá­vu do dějin novo­do­bé kine­ma­to­gra­fie. Ne však pro­to, že by nám uká­zal jinou váleč­nou vřa­vu, než jakou zná­me z Vojína Ryana a Černého Jestřába, ale pro­to, nako­lik vel­ké výzvě se fil­ma­ři posta­vi­li, když to celé „sje­li na jeden zátah“.

Klobouk dolů.

Svůj odsta­vec slá­vy si zaslou­ží i posta­va Thea v  podá­ní výteč­né­ho Clivea Owena (Na dotek, Král Artuš). I její záslu­hou jsou Potomci lidí tak tro­chu jiným zámoř­ským fil­mem. Theo není totiž žád­ný Neo, ani vylo­že­ný hrdi­na, jenž by boha­tým bral a  chudým dával, a už vůbec ne pat­řič­ně nama­chro­va­ný fra­jer, kte­rý by vpa­dl do míst­nos­ti, vyko­nal pře­met a ješ­tě během letu zastře­lil dva-tři lépe posta­ve­né pro­tiv­ní­ky. Jak tak pře­mýš­lím, tím spíš máme co do čině­ní s  jakým­si anti­hr­di­nou. S loo­se­rem, jenž si snad­no nadě­lá do kalhot i při sebe­men­ším názna­ku fyzic­ké kon­fron­ta­ce a kte­rý – jak už bylo řeče­no – vyzná­vá alko­ho­lem otu­pe­nou mysl. Koneckonců, celé­ho dob­ro­druž­ství by se zřej­mě ani nezú­čast­nil, kdy­by mu neby­la nabíd­nu­ta láka­vá finanč­ní odmě­na.

Po pře­lous­ká­ní před­cho­zích odstav­ců by se moh­lo zdát, že jsou Potomci lidí doko­na­lí. Byla by to v jis­tém smě­ru prav­da (pakli­že bychom hod­no­ti­li strán­ku tech­nic­kou), avšak v glo­bál­ním měřít­ku niko­liv. Ač jsou Potomci lidí sku­teč­ně pro­pra­co­vá­ní, jed­nou pod­stat­nou vadou dis­po­nu­jí. Cuarón se totiž až přespří­liš zamě­řil na doko­na­lé tech­nic­ké pro­ve­de­ní a při­tom zapo­mněl na to nej­zá­klad­něj­ší. Vyjmout posta­vu hrdi­ny z prů­hled­né­ho oba­lu.

Takhle má divák pocit, že se mezi ním a posta­vou Thea nalé­zá jaká­si nevi­di­tel­ná bari­é­ra. Bariéra, kte­rá pohl­cu­je veš­ke­ré důle­ži­té emo­ce a jež zabra­ňu­je jaké­mu­ko­liv prů­sa­ku lítos­ti a doje­tí. Toť jedi­ná, nicmé­ně vcel­ku zásad­ní chy­ba, kte­rou jsem na jinak mis­tr­ně opra­co­va­ném výrob­ku vyhle­dal.

Nebýt jí, bylo by to za deva­de­sát hned z fle­ku, avšak takhle upus­tím jen osm­de­sát­ku. Sorry.

---

---