Ztratili jsme Stalina | The Death of Stalin

Základní myš­len­ka toho­hle fil­mu je poměr­ně zají­ma­vá. Hra s his­to­rií s nad­sáz­kou je doce­la fajn ve vět­ši­ně pří­pa­dů a když se fil­mu cho­pí schop­ný člo­věk, zpra­vi­dla z toho bývá ale­spoň ori­gi­nál­ní podí­va­ná, když už nic. Originalitou tahle kome­die na moti­vy komik­su zrov­na nešet­ří, bohu­žel se jed­ná prá­vě o ten pří­pad „když už nic“. Ztratili jsme Stalina je totiž ni přes poměr­ně vyso­ký počet zvuč­ných jmen v obsa­ze­ní a poměr­ně ori­gi­nál­ní mate­ri­ál jen trestuh­do­ně prů­měr­nou a nepří­liš zábav­nou kome­dií, kte­rá nad rámec svo­ji nevy­bí­ra­vos­ti pří­liš neza­ujme. To však zamr­zí o to více, když si člo­věk uvě­do­mí, že za kame­rou toho­to rýpa­vé­ho bijá­ku sto­jí člo­věk zod­po­věd­ný za skvě­lý poli­tic­ký brit­com Je to soda a jeho vol­né fil­mo­vé pokra­čo­vá­ní Politické kru­hy.

V tomhle pří­pa­dě se ovšem nepo­da­ři­lo onu poli­tic­kou sati­ru pře­vést na plát­no v nevy­bí­ra­vém sty­lu, kte­rý by fun­go­val. Jistě, vojen­ský veli­tel Jasona Isaacse je hlav­ním kome­di­ál­ním arti­k­lem fil­mu a jeho posta­va ve fil­mu fun­gu­je na výbor­nou, zby­tek osa­zen­stva ovšem i přes občas­ný pokus o neko­rekt­ní humor pří­liš nefun­gu­je. Taková sebran­ka kari­ka­tur, kte­ré moc neba­ví a nebýt zná­mých tvá­ří pro­půj­ču­jí­cím své herec­ké schop­nos­ti, pře­ci jen Steve Buscemi, Jeffrey Tambor nebo Michael Palin jsou kome­di­ál­ní­mi ever­gre­e­ny, nema­jí tyhle posta­vy moc co nabíd­nout.

Film je tak ve výsled­ku nece­lé dvě hodi­ny dlou­hou stu­dií s nad­sáz­kou toho, jak mohl vypa­dat Sovětský svaz po sko­nu vůd­ce Stalina. Politický humor, nevy­bí­ra­vé naráž­ky a vtíp­ky tu jsou ale roz­měl­ně­né v hro­ma­dě nic­ne­ří­ka­jí­cí­ho blá­bo­le­ní a výpl­ňo­vé­ho mate­ri­á­lu, kte­rý zkrát­ka nudí. To co vám tak po pro­jek­ci v hla­vě zůsta­ne je ta tuna pro­mar­ně­né­ho poten­ci­á­lu, křepčí­cí zná­mé tvá­ře a film, kte­rý si pomýš­lí na vav­ří­ny a při­tom nestí­há ani v rám­ci neko­rekt­ní­ho poje­tí his­to­rie bavit. Tohle se zkrát­ka pří­liš nepo­ved­lo.

Ztratili jsme Stalina je tak i přes vel­ký poten­ci­ál, nevy­bí­ra­vý mate­ri­ál a sluš­ný herec­ký ansám­bl jed­ním z prv­ních vel­kých zkla­má­ní letoš­ní sezó­ny. Nezajímavá nuda kte­rou z letar­gie nevy­trh­ne ani pár cel­kem dob­ře míře­ných ran a paro­di­za­ce důvěr­ně zná­mých mecha­ni­z­mů komui­nis­tic­ké­ho reži­mu. Film navíc i přes roz­ví­je­ní komik­so­vé před­lo­hy spí­še roz­měl­ňu­je humor, než že by jej nějak výraz­ně při­dá­val. Čekáte-li tak humor­nou son­du do komu­nis­tic­ké­ho sovět­ské­ho sva­zu z ran­ku seri­á­lo­vé tvor­by Armanda Iannucciho, bude­te nej­spí­še zkla­má­ni a unudě­ni.