Rukojmí - recenze

Bruce Willis by potře­bo­val pořád­ně nakop­nout. Nemám teď na mys­li fyzic­ký útok na jeho seda­cí par­tie, ale jeho účin­ko­vá­ní ve fil­mech. Od dob Pulp Fiction, Posledního skau­ta nebo, dej­me tomu, Smrtonosné pas­ti ubě­hl už něja­ký ten rok a Bruce se zase začí­ná poma­lu ale jis­tě utá­pět v pito­mos­tech typu Můj sou­sed zabi­ják 2.

    Jeho nej­no­věj­ší kre­a­ce ve sním­ku Rukojmí ho ze šedi roz­hod­ně nevy­trh­ne, to bylo snad kaž­dé­mu jas­né už pře­dem, ale zase to není tak straš­né, aby na něj zane­vře­li jeho věr­ní fanouš­ci (kte­ří stej­ně tak jako já, stří­ha­jí metr do pre­mi­é­ry Sin City).
Rukojmí je jako tako­vá jed­no­hub­ka pro jed­lí­ka. Hlad neza­že­ne, člo­věk dou­fá, že při­jde hlav­ní chod, ale když už to je na talí­ři, tak jí pře­ci nepo­hrd­ne­me.
Příběh začí­ná při jed­né z posled­ních akcí ofi­ci­ál­ní­ho poli­cej­ní­ho vyjed­na­va­če Jeffa. Netypicky zarost­lý Willis to ten­to­krá­te pře­že­ne a nao­pak vel­mi typic­ky se všech­no poka­zí, aby hrdi­nu moh­ly pro­ná­sle­do­vat výčit­ky svě­do­mí po zby­tek sním­ku. O pár pod­zi­mů poz­dě­ji ho zastih­ne­me, nyní již jako pou­hé­ho šeri­fa v jed­nom z nej­klid­něj­ších měs­te­ček v Americe, jak se nechtě­ně zaple­te do nej­hor­ší noč­ní můry, jakou si býva­lý vyjed­na­vač s výčit­ka­mi svě­do­mí může před­sta­vit. Dům zbo­hat­lí­ka si na muš­ku vza­li tři výrost­ci a když se jim poda­ří omy­lem spus­tit bez­peč­nost­ní sys­tém, jenž vilu změ­ní v téměř nedo­byt­nou pev­nost, vypa­dá to, že Bruce má plné ruce prá­ce. Milí chlap­ci si ovšem vybra­li pro pře­pa­de­ní ten oprav­du nej­ne­vhod­něj­ší čas, a jak se záhy rych­le pře­svěd­čí, i to nej­hor­ší mís­to. Majitel domu totiž nevy­dě­lal své pení­ze zrov­na legál­ní ces­tou a o jed­no spe­ci­fic­ké DVD plné jakých­si vel­mi důle­ži­tých infor­ma­cí, jež je nyní kde­si v domě, má zájem podiv­ná sku­pin­ka gan­gs­te­rů. Ti si navíc vza­li do hla­vy, že jedi­ná ces­ta, jak dostat DVD, vede skr­ze naše­ho hrdi­nu. No a co je lep­ší pře­svěd­čo­va­cí meto­da ke spo­lu­prá­ci, než něko­mu unést rodin­ku...

Rukojmí by moh­li být doce­la zají­ma­vým thrille­rem, nebýt jejich pří­šer­né a do nebe vola­jí­cí nedo­ta­že­nos­ti. Asi nej­ví­ce je to patr­né na úpl­ném kon­ci, kdy po závě­reč­né scé­ně neví­te, jest­li se máte doo­prav­dy smát a nebo to auto­ři mys­le­li zce­la váž­ně. Velice nega­tiv­ně půso­bí i jed­not­li­vé čás­ti fil­mu, kdy se divák v jed­né scé­ně krá­lov­sky baví, aby se pak převtě­lil v nevě­ří­cí­ho Tomáše o pár minut poz­dě­ji. O někte­rých pří­šer­ně kýčo­vi­tých úse­cích (schvál­ně si počkej­te na pan­nu Marii) je ško­da se roz­sáh­le­ji roze­pi­so­vat.
Ani samot­ný Bruce nemá mož­nost nějak zvlášť vynik­nout (o Kevinu Pollakovi, jenž deva­de­sát pro­cent fil­mu pro­le­ží na pod­la­ze, ač je napsán
na dru­hém mís­tě na pla­ká­tech, ško­da mlu­vit) a je vět­ši­nou vál­co­ván vel­mi dob­rým výko­nem mla­dých her­ců, kte­ří se ale­spoň vidi­tel­ně sna­ži­li, ze sebe dát všech­no.
Co od Rukojmího rov­něž neo­če­ká­vej­te, je něja­ká akce. Oněch pár výstře­lů na kon­ci se k ní roz­hod­ně ani neblí­ží. Film se sna­ží brn­kat více na ner­vo­vou stru­nu, ale ač se mu něko­li­krát poda­ří při­blí­žit se k cíli, není to žád­ný zázrak.
Jak už jsem řekl na začát­ku. Bruce je nyní ztra­cen hlu­bo­ko za svým někdej­ším zeni­tem. Za pár měsí­ců si na Rukojmí nikdo ani nevzpo­me­ne, tak­že pokud máte hod­ně peněz a vol­né odpo­led­ne, klid­ně se na něj vydej­te. Určitě to je ale­spoň onen prů­měr co nena­dchne, ale ani neu­ra­zí.