Sama nocí tmou (2014)

sama

Íránské fil­my se mi líbí prak­tic­ky všech­ny, mož­ná je to kvů­li tomu, že se ke mně dosta­ly mno­ha síty jen ty dob­ré, mož­ná tím, že jsou dob­ré všech­ny.

Ale to je v pod­sta­tě jed­no...

Režisérka Ana Lily Amirpour nato­či­la film v ame­ric­ké pro­duk­ci tak tro­chu ve sty­lu, kte­rý lze popsat (slo­vy autor­ky) jako „írán­ský upí­ří spaghet­ti wes­tern“. Označení je to cel­kem výstiž­né. Snímek obsa­hu­je dlou­hé a nepře­ru­šo­va­né zábě­ry, je čer­no­bí­lý, má půso­bi­vou, monu­men­tál­ní hud­bu a cel­kem z toho pří­mo čiší tako­vý ten inte­lek­tu­ál­ský odér... Jo, někdo si může říkat, že Amirpour tro­chu odkou­ka­la od Jarmusche, ale mně to vůbec neva­di­lo.

Hlavní posta­va, kte­ré chví­li trvá, než se na stří­br­né plát­no dosta­ne, je upír. Jo, ten kla­sic­ký upír cho­dí­cí ven a občas něko­ho vysá­va­jí­cí, ale s tou modi­fi­ka­cí, že má jaký­si smy­sl pro fair-play a mož­ná může cítit i něco jako lás­ku. Upíra (respek­ti­ve upír­ku) si střih­la Sheila Vand a střih­la si je moc dob­ře (i Kamil Střihavka by jí mohl závi­dět...). Co je ale na fil­mu úpl­ně skvě­lé a nebo­jím se říci, že geni­ál­ní, tak to je prá­ce se zvu­kem. Pokud pat­ří­te mezi ty fajnšme­k­ry, kte­ří si labuž­nic­ky uží­va­jí kaž­dé fil­mo­vé políč­ko a kaž­dý hudeb­ní takt, tak zde si urči­tě při­jde­te na své. A pokud mezi tako­vé oso­by nepa­t­ří­te, tak film se hodí vidět už jen kvů­li Sheile jedou­cí se svým hábi­tem na ska­te­bo­ar­du :).

P. S. A pokud máte rádi White Lies, tak si při­dej­te vel­ký palec naho­ru :).