Splitsville - Romantický čtyřúhelník s Dakotou Johnson a Adriou Arjonou

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Dva man­žel­ské páry a jed­no spo­leč­né dile­ma – vztah už nefun­gu­je jako dřív a kaž­dý z part­ne­rů mož­ná tou­ží po něčem jiném. Myšlenka ote­vře­né­ho vzta­hu roz­ví­ří jejich přá­tel­ství i jis­to­ty, kte­ré dopo­sud vní­ma­li jako pev­né. A mezi tím vším pla­vou akva­rij­ní rybič­ky, kte­ré nesou jmé­na pape­žů...

Před týd­nem do kin dora­zi­la Dokonalá sho­da, po týd­nu je tu poté dal­ší film s účas­tí Dakoty Johnson, kte­rý ame­ric­ká hereč­ka uved­la na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu Karlovy Vary. Režisér a sce­náris­ta Michael Angelo Covino uve­dl již v roce 2019 na Filmovém fes­ti­va­lu v Cannes  svůj celo­ve­čer­ní debut Výstup, kte­rý zís­kal cenu Un cer­ta­in regard - „Coup de Coeur“ poro­ty, podob­ně letos uve­dl svůj 2. celo­ve­čer­ní film s názvem Splitsville, ve kte­rém si sám zahrál jed­nu ze čtyř hlav­ních rolí. Byť je postav (pře­de­vším růz­ných milenců/milenek) více, v cen­t­ru jsou prá­vě posta­vy v podá­ní Covina, Johnson, Kylea Marvina a Adrii Arjony. Jedná se o film, kte­rý se vyja­dřu­je ke kon­tro­verz­ním téma­tům jako ote­vře­né man­žel­ství či poly­a­mo­rie. Výsledek je ovšem pře­de­vším zábav­ný.

Často se říká, že se dob­rý film pozná během prv­ních pár minut, v pří­pa­dě Splitville je poté již po prv­ních dvou minu­tách jas­né, že půjde o zají­ma­vý film. Stejně jako v pří­pa­dě Covinova debu­tu se i zde na scé­ná­ři s Covinem podí­lel zmí­ně­ný Kyle Marvin, kdy tak tak oba sce­náris­té ve fil­mu také hra­jí hlav­ní muž­ské role, od prv­ních minut poté Splitsville jede na vlně absurd­na, kte­ré­ho se po celou dobu nevzdá. A není to nut­ně špat­ně. Postavy jsou čas­to nevy­zpy­ta­tel­né, kdy děla­jí pochyb­ná roz­hod­nu­tí a stá­va­jí se díky tomu v jis­tých momen­tech růz­ný­mi způ­so­by kra­pet nesne­si­tel­ný­mi, někdy se do sebe navíc posta­vy pus­tí tako­vým způ­so­bem, že fyzic­ká komi­ka evo­ku­je ty pře­stře­le­né ske­če jako tře­ba z Griffinových. Přitom ovšem celou dobu film drží pohro­ma­dě, pře­de­vším i v těch momen­tech, kdy by tak úpl­ně fun­go­vat nemu­sel.

V jádru je sku­teč­ně pře­de­vším roman­tic­ký čtyř­úhel­ník, kte­rý se utvo­ří mezi dvě­ma man­žel­ský­mi páry, kte­ré dle všech indi­cií smě­řu­jí k záni­ku. Z ote­vře­né­ho man­žel­ství se vyklu­be krok s absurd­ní­mi pra­vi­dly, kte­ré jsou zhru­ba tak absurd­ní, jak pro něko­ho vůbec může půso­bit při­stou­pe­ní na něco jako je ote­vře­né man­žel­ství. Chvílemi je těž­ké se v cho­vá­ní postav vyznat, čas­to je absur­di­ta tla­če­na až na hra­nu. A přes­to to pořád tak nějak celé půso­bí jako ze živo­ta a uvě­ři­tel­ně. Především v těch momen­tech, kdy si posta­vy pro­chá­zí for­mou pro­zře­ní a for­my lítos­tí nad svý­mi činy. Nikdo z ústřed­ních postav v pod­sta­tě není morál­ním vítě­zem, nikdo z nich neas­pi­ru­je na dosta­teč­ně sečtě­lou bytost, kte­rá by měla být zbyt­ku čtyř­úhel­ní­ku morál­ním majá­kem. A i pro­to je Splitsville vývo­jem udá­los­tí do jis­té míry nevy­zpy­ta­tel­ný a prav­dě­po­dob­ně málo­kdo si doká­že tip­nout, jak přes­ně se vývoj udá­los­ti vyvi­ne. Byť se může zdát, že je to jas­né už po prv­ních 15 minu­tách.

Corey v podá­ní Marvina zvlád­ne už po úvo­du snad­no evo­ko­vat pro­ta­go­nis­ty kome­dií Judda Apatowa, pře­de­vším v tom, jak jsou hrdi­no­vé jeho kome­dií emo­ci­o­nál­ně kře­hcí, kra­pet neo­hra­ba­ní, svým způ­so­bem i nedo­rostlí. Manželství s vol­no­myš­len­kář­skou  Ashley v podá­ní Adrii Arjony nabí­rá trh­li­ny, v ten moment zjis­tí, že má jeho nej­lep­ší kama­rád Paul v podá­ní Corvina se svou man­žel­kou Julii v podá­ní Dakoty Johnson ote­vře­né man­žel­ství. A pak se uka­zu­je, zda i pra­vi­dlo ote­vře­né­ho man­žel­ství může mít svá pra­vi­dla. Corey je v rám­ci svých citů vět­ši­nu času emo­ci­o­nál­ně nesta­bil­ní, kon­cept ote­vře­né­ho man­žel­ství mu rázem při­jde jako ide­ál­ní recept na jeho vlast­ní kra­chu­jí­cí man­žel­ství. Je od počát­ku jas­né, jak zhru­ba se to může zvrt­nout, zhru­ba přes­ně tím­to způ­so­bem se to poté zvr­tá­vá. A roli v tom samo­zřej­mě tak nějak musí sehrát i Rus, syn Paula a Julie v podá­ní Simona Webstera, stej­ně tak zástup zná­mos­tí Ashley. Splitsville se ovšem nikdy nestá­vá vylo­že­ně před­ví­da­tel­ný. Se vším dob­rým i špat­ným.

Scénář Covina a Marvina doká­že nějak vykres­lit posta­vy, včet­ně zmí­ně­né­ho Rusa i zná­mos­tí, kte­ré Ashley doká­že v poste­li vystří­dat. Ne při­tom způ­so­by, kte­ré by děla­ly posta­vy vylo­že­ně kdo­ví­jak sym­pa­tic­ký­mi, posta­vy to nicmé­ně svou čas­tou stu­pi­di­tou ale­spoň nejsou čer­no­bí­lé. Covino a Marvin doká­ží balan­co­vat na hra­ně absurd­ních ske­čů a přes­to kra­pet divo­čej­ší roman­tic­ké kome­dií, kte­rá půso­bí jako ze živo­ta, byť by se v kůži koho­ko­liv z hlav­ní­ho čtyř­úhel­ní­ků vlast­ně chtěl pro­bu­dit málo­kdo. Chvílemi je tak vlast­ně těž­ké se s posta­va­mi nějak sžít a pře­de­vším s nimi tak nějak trpět, pře­de­vším pro­to, že vlast­ně nikdy není tak úpl­ně jas­né, co je pro ně v ten daný moment to nej­lep­ší. A komu přes­ně jejich srd­ce vlast­ně zrov­na pat­ří.

V rám­ci vyprá­vě­ní si Covino pomá­há vel­mi hra­vým stři­hem, sty­li­zo­va­ný­mi zpo­ma­le­ný­mi zábě­ry i výraz­nou hudeb­ní dra­ma­tur­gií, kdy ve fil­mu také zazní píseň Pásky z cívek odví­jím, kte­rou si Covino vybral kvů­li její melan­cho­lic­ké atmo­sfé­ře, kte­rá dle něj dob­ře ladi­la s téma­ty fil­mu. Sám Covino vní­má své posta­vy jako emo­ci­o­nál­ně křeh­ké, těmi poté posta­vy ze Splitsville bez pochy­by jsou, byť jsou někdy mož­ná až pří­liš kom­pli­ko­va­né a trá­vit s ni mi čas může být občas tak nějak k nepře­ži­tí. Jistě ovšem mno­zí budou argu­men­to­vat tak, že je to ale­spoň jako ze živo­ta. A o to snad­něj­ší bude pro mno­hé se v posta­vách a udá­los­tech Splitsville najít.

Někdy může být Splitsville úsměv­ný tím, jak půso­bí při­ta­že­ný za vla­sy, někdy nao­pak úsměv­ný tím, jak rea­lis­tic­ky někte­ré jeho komic­ké momen­ty evo­ku­jí stras­ti živo­ta. Až je chví­le­mi vlast­ně ško­da poměr­ně jed­no­znač­né­ho kon­ce, pro­to­že by málo­kte­rý film za posled­ní dobu zaslou­žil konec, kte­rý by spí­še svá­děl k for­mě růz­ných inte­pre­ta­cí. Splitsville si nicmé­ně i díky rela­tiv­ně skrom­né sto­pá­ži 104 minut doká­že udr­žet dech, byť je mož­ná ško­da, že zmí­ně­ná scé­na evo­ku­jí­cí bru­ta­li­tu ani­má­ků by dost mož­ná spí­še fun­go­va­la jako jis­tá katar­ze v samot­ném finá­le, než­li jako sou­část 2. kapi­to­ly (film jich má cel­kem šest).

Byť je poté závěr čitel­ný, k inte­pre­ta­cím má spí­še blí­že v rám­ci zamyš­le­ní nad tím, zda prá­vě tako­vý konec může slou­žit jako jaká­si for­ma hap­py endu. Kdejaký odbor­ník na soci­o­lo­gii a vzta­hy by jis­tě doká­zal vyjme­no­vat něko­lik argu­men­tů, aby se doká­zal dosta­teč­ně vypsat nad tím, jak jsou vzta­hy ve Splitsville toxic­ké a nezdra­vé. Právě v tom ovšem dle vše­ho tkví celá poin­ta. Nebo ale­spoň vel­mi prav­dě­po­dob­ně. Postavy v cen­t­ru Splitsville vel­mi oči­vid­ně nema­jí být něja­ký­mi morál­ní­mi vzo­ry, kte­ré mají divá­kům ujas­nit jejich pre­fe­ren­ce v rám­ci man­žel­ství, part­ner­ství či milost­né­ho uspo­ko­jo­vá­ní, film fun­gu­je spí­še jako výpo­věď o tom, jak někte­ré vzta­hy mohou být kom­pli­ko­va­né a jak se i v pod­sta­tě schvá­le­ná nevě­ra může vymknout. Z kon­tro­verz­ní­ho téma­tu moder­ní spo­leč­nos­ti ovšem Covino a Marvin zvlád­li sepsat šikov­ný scé­nář, kte­rý navíc dává šan­ci všem stě­žej­ním her­cům tak nějak zazá­řit (Johnson i Arjona mají zase jed­nou štěs­tí na lépe napsa­né a jim na tělo pad­nou­cí role), výsle­dek je pros­tě zábav­ný. A přes všech­ny kotr­mel­ce v prů­bě­hu i tak nějak divác­ky uspo­ko­ji­vý.

Splitsville je zábav­ná a nevy­zpy­ta­tel­ná roman­tic­ká kome­die, kte­rá se hra­vě věnu­je ote­vře­ným vzta­hům a poly­a­mo­rii. Postavy nejsou morál­ní­mi vzo­ry, jejich roz­hod­nu­tí jsou absurd­ní až vel­mi dis­ku­ta­bil­ní, síla ovšem tkví v tom, že ale­spoň půso­bí rea­lis­tic­ky. Film kom­bi­nu­je humor, emo­ci­o­nál­ní křeh­kost a fyzic­kou komi­ku a díky tomu zůstá­vá divác­ky zají­ma­vý až do kon­ce. A to samot­né pře­ci jen nemů­že být u roman­tic­kých kome­dií vždy jis­to­ta. Už od své základ­ní synop­se tak tro­chu nety­pic­ká roman­ce tak bude na kon­ci roku dost prav­dě­po­dob­ně pat­řit mezi letoš­ní nej­vý­raz­něj­ší zástup­ce žán­ru...

Verdikt: 70%

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře