Strážci Galaxie: Volume 3 (Guardians of the Galaxy Vol. 3) – Recenze – 70 %

Americký reži­sér a sce­náris­ta James Gunn tím­to fil­mem dokon­čil svou akčně-komediální sci-fi/fantasy tri­lo­gii Strážci Galaxie, jejíž před­cho­zí díly (ZDE recen­ze prv­ní­ho dílu a TADY recen­ze dru­hé­ho dílu) z něj udě­la­ly jed­no­ho z nej­o­pě­vo­va­něj­ších a nej­ši­kov­něj­ších fil­ma­řů se spe­ci­a­li­za­cí na super­hr­din­ské komik­so­vé adap­ta­ce. I ten­to­krát by se nabí­ze­lo napsat, že jeho oče­ká­vá­né zavr­še­ní série a záro­veň sym­bo­lic­ké roz­lou­če­ní s někte­rý­mi z jejích hrdi­nů se opět nese v podob­ně roz­ja­ře­ném a nezá­vaz­ně odleh­če­ném duchu jako jeho před­chůd­ci (nebo jako tře­ba Sebevražedný oddíl, reží­ro­va­ný též Gunnem), avšak v tom­to pří­pa­dě by tako­vé sdě­le­ní bylo poně­kud zavá­dě­jí­cí. Ve sku­teč­nos­ti jsou totiž někte­ré pasá­že fil­mu Strážci Galaxie: Volume 3 až pováž­li­vě tíži­vé, pochmur­né a divác­ky nepří­jem­né.

Photo © 2023 MARVEL

 

Zápletka se dá do pohy­bu tím, že mýval Rocket, jeden ze Strážců Galaxie, je smr­tel­ně raněn, a aby jej bylo mož­né vylé­čit, je nut­né nej­pr­ve odstra­nit deto­ná­tor zabu­do­va­ný v jeho hru­di. Ostatní hrdi­no­vé, tla­če­ni dvou­den­ním časo­vým limi­tem na záchra­nu kama­rá­da, se tudíž vydá­va­jí na ris­kant­ní misi s cílem uko­řistit skříň­ku s hes­lem od deto­ná­to­ru. A vle­zou tak do ces­ty „vrch­ní­ho evo­lu­ci­o­ná­ře“, jenž se coby stvo­ři­tel i niči­tel civi­li­za­cí pova­žu­je za boha, a jehož exis­ten­ce s Rocketem a onou skříň­kou s hes­lem pří­mo sou­vi­sí.

Dějová kost­ra se tudíž točí pře­váž­ně kolem neob­jev­né­ho a rela­tiv­ně pří­mo­čaré­ho „honu za McGuffinem“ (a to rov­nou nadva­krát), po němž násle­du­je už jen závě­reč­ná kon­fron­ta­ce se zápo­rá­kem a něko­lik usl­ze­ných roz­lou­če­ní (zavr­še­ných pito­mým spo­leč­ným taneč­kem). Na dvě a půl hodi­ny se to poda­ři­lo natáh­nout hlav­ně díky hro­ma­dě gagů, kte­rá vyvěrá z inter­ak­ce mezi hrdi­ny, a také díky exis­ten­ci celé řady ved­lej­ších postav (čas­to dosud nevi­dě­ných a v někte­rých pří­pa­dech nad­by­teč­ných) a něko­li­ka nových pro­stře­dí (od celé nové pla­ne­ty po vesmír­nou labo­ra­toř z orga­nic­ké hmo­ty). A stá­le pla­tí, že hlav­ní roli v tom všem hra­je nad­sáz­ka, humor, infan­til­ní vtíp­ky, pop­kul­tur­ní cita­ce, řízná hud­ba, efekt­ní akce a plejá­da praš­tě­ných nápa­dů, kte­ré bys­te čeka­li od fil­mu, v němž se k pře­váž­ně mimo­zem­ským hrdi­nům řadí i mlu­ví­cí mýval a obživlý strom.

 

Do toho vše­ho však prů­běž­ně vstu­pu­je jako oddě­le­ná jed­not­ka též pří­běh samot­né­ho Rocketa, jenž kro­mě jeho minu­los­ti a půvo­du jeho trau­mat osvět­lu­je i moti­va­ce hlav­ní­ho zápo­rá­ka. Děj fil­mu je těmi­to stříp­ky z Rocketova mlá­dí, chro­no­lo­gic­ky vyprá­vě­ný­mi ve for­mě série fla­shbac­ků, pra­vi­del­ně pro­klá­dán, což pokaž­dé utlu­mí zábav­nost před­chá­ze­jí­cí­ho dění na mini­mum – zážit­ky z mýva­lo­va for­ma­tiv­ní­ho obdo­bí mají totiž zce­la odliš­ný tón a jsou všech­no mož­né, jen ne zábav­né. Hlavní téma v nich tvo­ří vědec­ké expe­ri­men­ty a nási­lí na zví­řa­tech, čin­nos­ti hod­né odsou­ze­ní, kte­ré jsou ve sním­ku podá­vá­ny s rea­lis­tic­kou kru­tos­tí, igno­ran­cí a nelid­skostí. Tyto sen­ti­men­tál­ní, útrp­né a mís­ty až vydě­rač­ské čás­ti vyprá­vě­ní vyzní­va­jí tudíž pře­váž­ně smut­ně a nepří­vě­ti­vě, což je v doce­la ost­rém kon­tras­tu s roz­ju­cha­ným zbyt­kem veš­ke­ré­ho dění.

Velmi čas­to tak ve fil­mu dochá­zí k tomu, že v jed­nu chví­li sle­du­je­te, jak někdo zne­tvo­ře­ný bolest­ně trpí a ve špi­na­vém kot­ci naiv­ně sní o svo­bo­dě v lep­ším svě­tě, a o pár vte­řin poz­dě­ji jste svěd­ky epic­kých tri­ko­vých akč­ních scén, v nichž hláš­ku­jí­cí hrdi­no­vé ve zpo­ma­le­ných zábě­rech efekt­ně zabí­je­jí nepřá­te­le, od nichž odlé­tá­va­jí kon­če­ti­ny a stří­ka­jí z nich růz­né teku­ti­ny, což je při­tom podá­vá­no jako neho­rázná cool prča.

 

Dokud jde o nezá­vaz­né blb­nu­tí, vel­ko­le­post a nad­sáz­ku, tak James Gunn per­fekt­ně zvlá­dá sklou­bit humor, napě­tí, akci i emo­ce a umí­chat z nich chut­ný koktejl. Ale seri­óz­ní sna­hou o pře­sah k reál­ným pro­blé­mům, navíc v komor­ní a zce­la nehu­mor­né linii vyprá­vě­jí­cí rea­lis­tic­ky o vzni­ku trau­mat, vytvo­řil spíš emo­ci­o­nál­ní hor­skou dráhu (niko­li v pozi­tiv­ním slo­va smys­lu), kte­rá po onom koktej­lu zane­chá­vá hoř­kou pachuť.

V ostat­ních aspek­tech však sní­mek fun­gu­je stej­ně dob­ře jako před­cho­zí dva díly, byť do znač­né míry v důsled­ku toho, že recyklu­je již vidě­né. Přinejmenším vtíp­ky točí­cí se kolem Draxe (Dave Bautista), Mantis (Pom Klementieff), Nebuly (Karen Gillan) a Groota se tak už jen točí v kru­hu. Novinkou v dyna­mi­ce mezi posta­va­mi je kdy­si lás­ky­pl­ný vztah mezi pozemš­ťa­nem Peterem (Chris Pratt) a mimo­zemš­ťan­kou Gamorou (Zoe Saldana), kte­rá sice zemře­la, leč nyní hrdi­nům fil­mu vypo­má­há její mlad­ší ver­ze (z para­lel­ní­ho vesmí­ru), jenž žád­né city k Peterovi pocho­pi­tel­ně necho­vá (spí­še nao­pak) a se Strážci Galaxie se ani nezná.

 

Kromě toho se ve fil­mu per­fekt­ně pra­cu­je s hud­bou a s kame­rou, kte­rá doká­že vytě­žit maxi­mum z pasá­ží zasa­ze­ných do bez­tíž­né­ho vesmír­né­ho pro­sto­ru i z majestát­ních akč­ních scén natá­če­ných v dlou­hých nepře­ru­šo­va­ných zábě­rech. Úroveň digi­tál­ních tri­ků je také pod­stat­ně vyš­ší než u před­cho­zích nedáv­ných pokra­čo­vá­ních ze svě­ta Marvelu, jako byly tře­ba Thor: Láska jako hrom nebo Ant-Man a Wasp: Quantumania, což je roz­hod­ně vel­ké plus.

O fil­mu Strážci Galaxie: Volume 3 kolu­jí už od prv­ních reak­cí zvěs­ti, že jde o nej­lep­ší film Marvelu od Avengers: Endgame. I kdy­by to byla prav­da, tak jen díky tomu, že vět­ši­na fil­mů nava­zu­jí­cích na Endgame byla poměr­ně sla­bá a nanej­výš mír­ně nad­prů­měr­ná. Třetí díl Strážců Galaxie je záro­veň nej­hor­ším v tri­lo­gii, což ovšem nezna­me­ná, že by šlo o špat­ný film. Na roz­díl od řady jiných komik­so­vých fil­mů z posled­ní doby totiž nepod­lé­há tak zna­tel­ně sche­ma­tič­nos­ti a žánro­vé ruti­ně a pořád z něj jde poci­ťo­vat fanouš­kov­ský zápal, nápa­di­tost a nad­še­ní ze super­hr­din­ské akce, jako tomu bylo u stra­ších mar­ve­lo­vek. Tak snad tomu tak není napo­sle­dy.

---