The Oranges / Dcera nejlepšího kamaráda

Manželé Ostroffovi a Wallingovi jsou nej­lep­ší přá­te­lé a sou­se­dé z uli­ce Orange Drive na před­měs­tí New Jersey. Jejich poho­do­vý život se ale obrá­tí vzhů­ru noha­ma ve chví­li, když se po pěti letech vra­cí na Den díkůvzdá­ní domů dce­ra Nina Ostroff poté, co se roze­šla se svým snou­ben­cem Ethanem. Obě rodi­ny by byly štěs­tím bez sebe, kdy­by se Nina dala dohro­ma­dy s úspěš­ným synem, Tobym Wallingem. Jenže Nina se zakou­ká do jeho otce a nej­lep­ší­ho kama­rá­da rodi­čů, Davida. Když už není mož­né dále tajit jejich vzá­jem­né jis­kře­ní, pro­puk­ne samo­zřej­mě pozdvi­že­ní. Nejhůře tuto situ­a­ci nese Vanessa Walling, Ninina nej­lep­ší kama­rád­ka z dět­ství. Následky afé­ry se postup­ně pode­pí­šou na všech čle­nech obou rodin. (srv. ofi­ci­ál­ní text dis­tri­bu­to­ra)

Dva nej­lep­ší kama­rá­di, David (Hugh Laurie) a Terry (Oliver Platt), a jejich zdán­li­vě bez­pro­blé­mo­vý život. Dva domy ve West Oranges (ať už je to, kde chce, vypa­dá to na čtvrť pro lidi se znač­ko­vý­mi tep­lá­ky) a dvě rodi­ny. Ta Davidova čítá man­žel­ku Paige (Catherine Keener), dce­ru Vanessu (Alia Shawkat) a syna Tobyho (Adam Brody), kte­rý je někde ve svě­tě, Terry má doma momen­tál­ně jen ženu Cathy (Allison Janney), pro­to­že dce­ra Nina (Leighton Meester) je taky někde ve svě­tě. Idylka je doko­na­lá. Samozřejmě až na pár detai­lů, pro­to­že jinak by to nebyl film, ale obrá­zek, kolem něhož se vinou pozlát­ko­vé růžič­ky. Všichni zúčast­ně­ní si žijí po svém a upro­střed svých nej­bliž­ších jsou osa­mě­lí. David a Terry spo­lu cho­dí běhat, Paige a Cathy jsou kama­rád­ky, ale man­žel­ské dvo­ji­ce spo­lu prak­tic­ky neko­mu­ni­ku­jí. David něko­li­krát v týd­nu utí­ká do dom­ku na zahra­dě, Terry se rea­li­zu­je vytvá­ře­ním obskur­ních vyná­le­zů, o kte­ré ale nikdo nesto­jí. A jejich děti od téhle koexis­ten­ce radě­ji utí­ka­jí – až na Vanessu, kte­rá to má zatím jen v plá­nu. Hned po kari­é­ře slav­né desig­nér­ky. Zatím tvrd­ne doma a rem­cá (= komen­tu­je děj).

Paige: „To není o štěs­tí, Davide.“
David: „A o čem to teda je?“

To, co život obou rodin a všech zúčast­ně­ných obrá­tí naru­by, je návrat mar­no­trat­né dce­ry Niny, kte­rá se roze­jde se svým vypatla­ným snou­ben­cem Ethanem Ethanem (jo, přes­ně tak se jme­nu­je) a při­je­de domů na Den díkůvzdá­ní. Ve stej­nou dobu se vra­cí i kari­ér­ní budo­va­tel Toby, a pod­ni­ka­vá Cathy nele­ní, pro­to­že už v duchu vidí, jak se jemu a Nině zele­ní. Dcera ale moc nespo­lu­pra­cu­je, poten­ci­o­nál­ní nápad­ník samým roz­tou­že­ním zalo­mí, a nějak se při­ho­dí, že Nina skon­čí večer v Davidově azy­lo­vém dom­ku a upro­střed str­hu­jí­cí­ho zápa­su korej­ské bas­ket­ba­lo­vé extra­li­gy polí­bí jeho maji­te­le.

David: „Co je nor­mál­ní? Ublížil jsem všem, na kte­rých mi zále­že­lo. A já tohle nedě­lám. Nejsem tako­vý typ chla­pa.“
Nina: „A jsi šťast­ný?“

U jed­né pusy nikdy nezů­sta­ne, a tahle odbrz­dí lavi­nu, sice poma­lu pada­jí­cí, ale pořád­nou. Nejdřív má David výčit­ky. Nina ne. A pokus o vyří­ká­ní moc nedo­pad­ne: ale na nej­kla­sič­těj­ší větu ame­ric­ké fil­mo­vé i tele­viz­ní pro­duk­ce „musí­me si pro­mlu­vit“ naštěs­tí nedo­jde. Než se dva pro­vi­nil­ci stih­nou pro­pra­co­vat do dal­ší­ho děj­ství, zaúřa­du­je mat­ka doha­zo­vač­ka a všech­no se pro­va­lí. Někdo se ura­zí, někdo je hys­te­ric­ký, někdo agre­siv­ní, a Vanessa vypra­věč­ka začne být nesne­si­tel­ná a zůsta­ne tako­vá až do kon­ce. David s Ninou poté, co absol­vu­jí poně­kud kře­čo­vi­tý osob­ní roz­ho­vor, se roz­hod­nou ve vzta­hu pokra­čo­vat. Milují se, a v zájmu vzá­jem­né lás­ky jdou pro­ti všem ostat­ním, kte­ré mají rádi. Je to odsou­ze­ní­hod­né, pro­to­že to „se nedě­lá“, nebo pocho­pi­tel­né, když jejich před­cho­zí život byl dys­funkč­ní? Kam člo­věk smí v rám­ci vlast­ní­ho štěs­tí zajít? A je štěs­tí oprav­du tou nej­vyš­ší legi­tim­ní metou lid­ské­ho živo­ta, nebo tato hod­no­ta naby­la v dneš­ní době pře­hna­né­ho význa­mu? Na tyto otáz­ky film neod­po­ví­dá, jen je před­klá­dá k úva­ze. I pro­to byl mož­ná někte­rý­mi kri­ti­ky ozna­čo­ván za „morál­ně neut­rál­ní“. Jenomže ony žád­né instant­ní správ­né odpo­vě­di nee­xis­tu­jí.

David: „Oba víme, že to není správ­né. Je to sobec­ké, je to nepři­ja­tel­né. OK. Ale oba jsme teď šťast­ní. Proč máme pře­stat? Já nechci pře­stat. Já chci být šťast­ný.“

Ať už se ale na roz­hod­nu­tí Davida a Niny člo­věk dívá jak­ko­li, fak­tem je, že odstar­to­va­lo radi­kál­ní změ­ny v živo­tech všech zúčast­ně­ných. David a Nina do změ­ny spad­li po hla­vě, ale ostat­ní by se nej­spíš neod­hod­la­li nikdy, nebýt jich. A nejsou to změ­ny k hor­ší­mu. Paige zavrh­ne snobský život malo­měst­ské panič­ky a začne pra­co­vat v nada­ci pomá­ha­jí­cí lidem, kte­ří nema­jí co jíst, Ostroffovi restar­tu­jí svůj sexu­ál­ní život a Terry začne koneč­ně pořád­ně spor­to­vat. Jen dvo­ji­tý Ethan zůsta­ne duto­le­bem roku a spo­lu s čím dál otrav­něj­ší Vanessou kazem nové situ­a­ce. Právě Vanessa je ze všech postav ta nej­víc pasiv­ní a nejmé­ně dospě­lá. I kvů­li tomu je divák nucen pro­tr­pět její puber­tál­ní reak­ce na Davidovy neob­rat­né poku­sy o smír, i dob­ře míně­né rejpá­ní jejích kole­gů, aby už koneč­ně pře­šla tak říka­jíc od slov k činům. Ethan naneštěs­tí zůsta­ne nakopnu­tí­hod­ný pořád.

Vanessa: „Ona je jen sobec­ká mrcha a on je taky sobec.“
kama­rád­ka: „Ale jest­li je oprav­du šťast­ný a kvů­li tobě se roze­jdou, tak ten sobec jsi ty.“

Jakkoli pří­běh zavá­ní nej­star­ším klišé na svě­tě, díky obsa­ze­ní i pro­pra­co­va­ným hlav­ním posta­vám k němu nesklouz­ne. Půvabná Leighton Meester bali­la Hugha Laurieho už v Dr. Houseovi jako dív­ka Ali se spo­ra­mi na moz­ku. Od té doby nejen změ­ni­la bar­vu vla­sů, ale i herec­ky vyzrá­la. Nina už není žád­ná krá­lov­na střed­ní ško­ly, ale ani dospě­lá žena, a přes­to­že mís­ty kolísá mezi obě­ma polo­ha­mi, má v sobě i něco vyspě­lé­ho, díky čemuž se dá uvě­řit, že by moh­la mít dlou­ho­do­běj­ší vztah se star­ším mužem ke spo­ko­je­nos­ti obou. A David je všech­no, jen ne prout­ník s dru­hou mízou. Jednak vypa­dá oprav­du hod­ně dob­ře (bez Houseova str­niš­tě je Hugh o deset let mlad­ší, ostat­ně i Leighton pro­hlá­si­la, že by se do něj byla schop­ná klid­ně zami­lo­vat), a pak je tu ono typic­ké bez­bran­né vystu­po­vá­ní, pří­znač­né pro hod­ně Laurieho postav (tady ovšem bez komic­ké­ho pod­tex­tu), plus jeho psí oči, díky kte­rým by člo­věk jeho posta­vě odpus­til i bru­tál­ní vraž­du žáro­vič­ko­vé­ho sně­hu­lá­ka.

Nina: „Zničila jsem ti život?“
David: „Ne.“

Ostroffovi a Wallingovi jsou stej­ně prů­měr­ní jako sou­se­dé koho­ko­li z nás (jen ta vánoč­ní výzdo­ba je u nás naštěs­tí vkus­něj­ší) a The Oranges není film, kte­rý by udě­lal díru na kte­ré­ko­li stra­ně svě­ta. Je ale pří­jem­ně vtip­ný, umír­ně­ně dojem­ný i vkus­ně roman­tic­ký (jak­ko­li na sku­teč­nou milost­nou scé­nu nedo­jde), a nejde o žád­ný loli­tov­ský rema­ke, jak podotkl Hugh Laurie, pro­to­že hlav­ním téma­tem není romá­nek Davida a Niny, ale pře­de­vším jeho důsled­ky. Navíc je to pří­běh na téma, kte­ré je člo­vě­ku nějak blíz­ké, dob­ře nato­če­ný, pod­nět­ný a obsa­ze­ný (sko­ro samý­mi) sym­pa­tic­ký­mi lid­mi, z nichž někte­ré bys­te mož­ná měli rádi nejen za plo­tem. 🙂

David: „To není o štěs­tí.“
Nina: „Kdyby ses teď mohl natáh­nout přes stůl a polí­bit mě a nikdo by to neod­su­zo­val a neby­la žád­ná pra­vi­dla – udě­lal bys to?“
David: „Jo. Samozřejmě. Udělal bych to.“
Nina: „Nejsou žád­ná pra­vi­dla.“

----

Drama/Komedie/Romantický

USA 2011

Režie: Julian Farino

Hrají: Hugh Laurie, Leighton Meester, Catherine Keener, Alia Shawkat, Adam Brody, Allison Janney, Tim Guinee, Oliver Platt, Cassidy Gard, Aya Cash, Sam Rosen, Heidi Kristoffer, Boyd Holbrook, Stephen Badalamenti, John Srednicki, Rachel Gittler, Hoon Lee

----

Photo © ATO Pictures

---