Václav - Jiří Vejdělek nenatočil jenom Účastníky zájezdu

Film vychá­ze­jí­cí ze sku­teč­né­ho pří­pa­du pre­zi­dent­ské milos­ti, kte­rý měl být původ­ně pou­ze pilot­ním dílem pro sérii pří­bě­hů, jež spo­ju­je prá­vě amne­stie. Protože se však téma not­ně roz­rost­lo a zdá­lo se, že by mu tele­viz­ní obra­zov­ka byla malá, míří Václav na plát­na kin. A to je dob­ře.

Václavovi je čty­ři­cet, žije ve zchát­ra­lém ves­nic­kém sta­ve­ní se svou mat­kou a trpí něčím, co bychom moh­li nazvat „leh­kou mozko­vou retar­da­cí“. Ta se pro­je­vu­je tak, že se Václav cho­vá asi jako dva­nác­ti­le­tý kluk. Dělá jeden prů­švih za dru­hým, stří­lí po spo­lu­ob­ča­nech, šmí­ru­je spo­lu­ob­čan­ky, jez­dí na motor­ce, pro­vá­dí schvál­nos­ti, vybuchu­je v záchva­ty vzte­ku a také se mu zje­vu­je mrt­vý otec. Zároveň však má upřím­ně rád svou mat­ku, kte­rou se po kaž­dé kata­stro­fě s dět­skou spon­tán­nos­tí sna­ží potě­šit. Václav roz­hod­ně není něja­ký oblí­be­ný „míst­ní magor“, nao­pak všich­ni oby­va­te­lé ves­ni­ce, včet­ně vlast­ní­ho bra­t­ra, mu už nemo­hou při­jít na jmé­no a na den­no­den­ním pořád­ku je vyhro­žo­vá­ní ústa­vem i věč­né omlu­vy od bez­vý­hrad­ně milu­jí­cí mat­ky.

Václav napl­ňu­je všech­ny důle­ži­té fil­mo­vé atri­bu­ty, má dob­rý námět, solid­ní scé­nář i schop­né her­ce, co však poklá­dám za vylo­že­ně nešťast­né, je dis­tri­buč­ní pre­zen­ta­ce toho­to fil­mu jakož­to kome­die. Výsledkem pak je, že v kině sedí spous­ta lidí, kte­ří při­šli na čes­kou legra­ci a tak se smě­jí co to jde, avšak kous­ky men­tál­ně naru­še­né­ho Václava (nemluvě o cel­ko­vém vze­zře­ní, mimi­ce, ges­ti­ku­la­ci apod.) sice občas vybí­ze­jí k leh­ké­mu pou­smá­ní, ale roz­hod­ně to není žád­ná „řachan­da“. Většina scén uka­zu­je spíš hoř­ké momen­ty, v nichž se odha­lu­jí lid­ské cha­rak­te­ry i Václavova naru­še­ná duše a je jen ško­da, že to mno­ho divá­ků v sále vůbec nechtě­lo vidět.

Již jsem zmi­ňo­va­la scé­nář, kte­rý je vel­mi sluš­ný. Nevím přes­ně, jak moc je Václavův pří­běh pro film pozmě­něn, ale fak­tem zůstá­vá, že scé­náris­ta Marek Epstein dob­ře vykres­lu­je Václava i celou ves­ni­ci a podá­vá dosta­teč­né opod­stat­ně­ní pro to, co se musí stát (všich­ni víme, že na kon­ci čeká věze­ní a amne­stie), jen je ško­da poně­kud uspě­cha­né­ho závě­ru. Divák dlou­ho čeká (což ale roz­hod­ně nezna­me­ná, že se nudí) než při­jde onen osud­ný čin. To se pocho­pi­tel­ně nako­nec sta­ne, i s dosta­teč­nou dáv­kou půso­bi­vos­ti, ale nako­nec se to všech­no nene­chá úpl­ně vykrys­ta­li­zo­vat. Kromě skvě­lé scé­ny, v níž Václavova mat­ka sbí­rá pod­pi­sy na peti­ci, už tvůr­ci pří­liš neu­ka­zu­jí, co Václavův čin s oko­lím i s ním samým udě­lal.

Nezbytným před­po­kla­dem pro fun­go­vá­ní fil­mu toho­to typu jsou kro­mě scé­ná­ře herec­ké výko­ny. I zde měli tvůr­ci šťast­nou ruku. Ivan Trojan v hlav­ní roli doka­zu­je, že je jed­ním z nej­lep­ších čes­kých her­ců sou­čas­nos­ti a trou­fám si tipo­vat, že si příští rok dojde pro čtvr­té­ho Českého lva. Václav ale roz­hod­ně nesto­jí jen na Trojanovi, což je moc dob­ře. Vynikající je tak­též Emília Vášáryová jako utrá­pe­ná, ale záro­veň věč­ně odpouš­tě­jí­cí a milu­jí­cí Václavova mat­ka. Zajímavé jsou i dal­ší posta­vy napří­klad Václavův bra­tr v podá­ní Jana Budaře nebo sta­ros­ta a před­se­da druž­stva, komu­nis­tic­ký uda­vač, ale v lec­čems i dob­rý člo­věk, kte­ré­ho ztvár­nil Jiří Lábus.
Verdikt: Tenhle čes­ký film se poměr­ně pove­dl. Zásluhu na tom má pře­de­vším scé­náris­ta, kte­rý doká­zal pří­běh ucho­pit za správ­ný konec a neu­dě­lal z něj plyt­kou mora­li­tu o neto­le­rant­ní spo­leč­nos­ti ani cito­vě vydě­rač­ský pří­běh o odstr­ko­va­ném hlu­páč­ko­vi, a pak samo­zřej­mě také per­fekt­ní herec­ké výko­ny všech zúčast­ně­ných.

---

Photo © SPI International

---