X-Men: Budoucí minulost - Nerdgasm pokračuje a nekončí

Restart mutan­tí série v roce 2011 fil­mem X-Men: First Class  (r. Matthew Vaughn) vyvo­lal nad­še­ní a bylo cel­kem jas­né, že po tako­vém úspě­chu se jed­ním fil­mem oprav­du neskon­čí. First Class navíc při­šla po dvou vel­kých zkla­má­ních, kte­rý­mi bylo jak tře­tí pokra­čo­vá­ní původ­ní tri­lo­gie X-Men: The Last Stand (2006, r. Brett Ratner), tak i pokus o samo­stat­ný film pro Wolverina X-Men Origins: Wolverine (2009, r. Gavin Hood). Ne že by byly oba zmí­ně­né sním­ky vylo­že­ně špat­né, nicmé­ně zna­me­na­ly vel­ký kva­li­ta­tiv­ní pro­pad opro­ti nasta­ve­né­mu stan­dar­du Bryana Singera, kte­rý se pode­psal na podo­bě prv­ních dvou fil­mů z tri­lo­gie X-Men (2000) a X-Men 2 (2003).

Energický, hra­vý i váž­ný, ale hlav­ně oso­bi­tý styl Matthewa Vaughna napros­to doko­na­le vyho­vo­val novým X-Menům a před­ve­dl jejich novou podo­bu v plné pará­dě. Série X-Men tak vstou­pi­la do dal­ší eta­py své exis­ten­ce v nové deká­dě a to ve skvě­lé for­mě. Po oče­ká­vá­ní, že dal­ší mutan­tí film zaští­tí opět Vaughn ale při­šla zprá­va, že se režie zno­vu ujme Bryan Singer. Jeho Days of Future Past pří­mo nava­zu­jí na First Class, a pro­po­je­ní je znát jak z něko­li­ka málo přímých zmí­nek, kte­ré odka­zu­jí k dění na Kubě, tak samo­zřej­mě zacho­vá­ním herec­ké­ho obsa­ze­ní.
Jak je patr­no z názvu, Days of Future Past navíc ješ­tě pro­po­ju­jí „sta­ré“ X-Meny s těmi nový­mi, jeli­kož uka­zu­jí podo­bu pro­fe­so­ra Charlese Xaviera tak jak ho zná­me z původ­ní tri­lo­gie, tedy v herec­kém podá­ní Patricka Stewarta, a také jeho mlad­ší já, kte­ré ztvár­nil James McAvoy. Totéž samo­zřej­mě pla­tí pro posta­vu Magneta/Erika, jehož podo­bu nám zpro­střed­ko­vá­vá jak Ian McKellen, tak i Michael Fassbender coby před­sta­vi­tel jeho mlad­ší ver­ze.

Konečně pořádné Wolverinovo sólo

Noví X-Meni tak tro­chu posou­va­jí „vel­ké šéfy“ do poza­dí a nechá­va­jí po znač­nou část pří­bě­hu v čele Wolverina, kte­ré­mu se tak dost kom­pen­zu­jí dva nepo­ve­de­né samo­stat­né fil­my, kte­ré neby­ly svým pří­bě­hem pří­liš uspo­ko­ju­jí­cí. Ani loň­ský Wolverine Jamese Mangolda, kte­rý pře­su­nul děj pře­váž­ně do exo­tic­ké­ho Japonska nemohl zastřít fakt, že nemá film prak­tic­ky na čem sta­vět. Ovšem zatra­tit sní­mek úpl­ně by neby­lo na mís­tě. Na celém Wolverinovi je nej­lep­ší až část za závě­reč­ný­mi titul­ky, kte­rá prá­vě ote­ví­rá novou éru X-Menů a tak tro­chu před­zna­me­ná­vá, o co v Days of Future Past půjde. V této kra­tič­ké scé­ně vidí­me i vel­mi ote­vře­nou naráž­ku na Trask Industries, kte­ré se se svý­mi vyná­le­zy sta­ne hroz­bou nejen pro mutan­ty, ale také pro celý svět jak jej zná­me.

Bez záchra­ny celé­ho svě­ta by se zřej­mě žád­ný pořád­ný super­hr­din­ský sní­mek neo­be­šel, tak­že ani zde při­ro­ze­ně nechy­bí linie spa­se­ní. Ač je oprav­du všu­dypří­tom­ná a výraz­ně akcen­to­va­ná od začát­ku do kon­ce a je na ní prak­tic­ky posta­ve­no veš­ke­ré dění ve fil­mu, doká­že být mís­ty odsu­nu­ta do poza­dí. Právě v těch chví­lích dostá­va­jí pro­stor mno­hem zají­ma­věj­ší a hlub­ší vzta­hy mezi jed­not­li­vý­mi posta­va­mi. Rozhodně nej­lá­ka­věj­ší je vztah Charlese a Erika, kte­rý vidí­me záro­veň v har­mo­nic­ké a spo­lu­pra­cu­jí­cí rovi­ně, tak i v té, ve kte­ré se výraz­ně pro­je­vu­jí jejich odliš­nos­ti ve vní­má­ní sebe sama a svých schop­nos­tí, jež jsou dány napros­to roz­díl­ným záze­mím a život­ní­mi zku­še­nost­mi. Napětí, kte­ré mezi Magnetem a pro­fe­so­rem Xavierem panu­je pře­chá­zí mís­ty až do jis­té homoero­tic­ké rovi­ny, kte­rá by dala vznik­nout mno­ha roz­lič­ným zkaz­kám v žán­ru fan­ficti­on.

Mezi Charlese a Erika výraz­ně vstu­pu­je ješ­tě Raven/Mystique, kte­rá pat­ří ved­le Wolverina v pod­sta­tě k nej­dů­le­ži­těj­ším posta­vám Days of Future Past, jeli­kož celé vra­ce­ní se do minu­los­ti vlast­ně začí­ná u ní a pře­de­vším jejích schop­nos­tí stát se během chvil­ky kým­ko­li. Tajemství její­ho gene­tic­ké­ho kódu totiž může při­vo­dit zká­zu jak mutan­tům, tak lidem.
Sourozenecká lás­ka Raven a Charlese tu kon­tras­tu­je s milost­ným pnu­tím, kte­ré cítí­me u ní a Erika, při­čemž zůstá­vá poně­kud skry­to, jaký roz­sah jejich vztah má a co všech­no mají za sebou. V původ­ní tri­lo­gii byla Mystique Magnetovou věr­nou spo­leč­ni­cí, ač se v mno­ha pří­pa­dech zdá­lo, že je cit z jed­né stra­ny mno­hem sil­něj­ší a Magneto se v tom­to smě­ru nejed­nou jevil znač­ně sobec­ky. Největší ránu ji však zasa­dil prá­vě v posled­ním díle původ­ní tri­lo­gie, ve kte­rém při­šla Mystique o své schop­nos­ti, čímž se sta­la prak­tic­ky nepo­třeb­nou pro Magnetovy úče­ly.

Zahodit a začít nanovo

X-Men: The Last Stand zna­me­nal oprav­du poně­kud roz­ča­ro­vá­ní z toho, kam se skvě­le nastar­to­va­ná fil­mo­vá série řítí. Velmi plo­ché zpra­co­vá­ní vzta­hů mezi jed­not­li­vý­mi posta­va­mi,  abso­lut­ní nevy­u­ži­tí poten­ci­á­lu, kte­rý fil­mu dáva­la napří­klad narůs­ta­jí­cí síla Jean Grey a sou­stře­dě­ní se hlav­ně na spek­tá­kl, kte­rý sice hez­ky ubí­há před oči­ma, ale žene se pří­liš po povrchu a zane­chá­vá za sebou spí­še zkla­má­ní. Film navíc obsa­ho­val dva napros­to zby­teč­né dra­ma­tic­ké prv­ky, kte­ré navíc byly na kon­ci opět popře­ny, tak­že vyzně­ly úpl­ně naprázd­no. Jedním z nich byla smrt pro­fe­so­ra Xaviera a dru­hým pak zba­ve­ní Magneta jeho schop­nos­tí. Ještě na kon­ci téhož fil­mu jsme se pak dozvě­dě­li, že Magneto zřej­mě bude brzy scho­pen své schop­nos­ti zno­vu nabýt a že pro­fe­sor Xavier není tak doce­la po smr­ti. Uměle budo­va­né napě­tí tedy při­šlo vni­več a sta­lo se tak pou­ze dal­ší laci­nou hříč­kou tře­tí­ho pokra­čo­vá­ní.

Jistou útě­chu v tom­to smě­ru prá­vě Days of Future Past při­ná­ší, jeli­kož v pod­sta­tě „mažou“ vše, co se v The Last Stand ode­hrá­lo. Nemusí se tedy nijak zvlášť ohlí­žet na „nesrov­na­los­ti“ s původ­ní tri­lo­gií, pro­to­že vytvá­ří napros­to novou ver­zi budouc­nos­ti.
Stejně jako First Class je pokra­čo­vá­ní X-Menů mno­hem více posta­ve­né prá­vě na jed­not­li­vých posta­vách a v pod­sta­tě je drží pohro­ma­dě pře­de­vším skvě­lé výko­ny her­ců, kte­ří opro­ti před­cho­zím dílům dostá­va­jí mno­hem více pro­sto­ru pro svůj osob­ní vývoj a jejich posta­vy neslou­ží jen pro ukáz­ku zají­ma­vých schop­nos­tí. O to vět­ší je potom zkla­má­ní z toho, že Raven/Mystique dosta­ne své­ho pro­sto­ro jen mini­mál­ně i přes to, že je klí­čo­vou posta­vou v celém fil­mu. Kvůli ní se ode­hrá­vá celá Wolverinova výpra­va do minu­los­ti.

V pří­jem­né epi­zod­ní roli se tu ale obje­ví Quicksilver, jehož posta­va sice slou­ží jen k demon­stra­ci schop­nos­tí a je ve fil­mu pří­tom­na čis­tě ze spek­ta­ku­lár­ních důvo­dů, nicmé­ně to na jeho výstu­pu nic neu­bí­rá. Spíše nao­pak to doka­zu­je, že se X-Meni hod­ně posu­nu­li v tom, že doká­žou být vel­mi zábav­ným let­ním bloc­kbus­te­rem, ale záro­veň dostat pří­běh do hlub­ších rovin a odha­lit moti­va­ce a emo­ce postav výraz­ně intim­ně­ji. Příkladem může být napří­klad opě­tov­né shle­dá­ní Charlese a Erika, zejmé­na scé­na v leta­dle, kte­rá jas­ně uka­zu­je, že Erik není jen sobec­ký pacho­lek baží­cí po nad­vlá­dě nad lid­ským dru­hem.

X-Men: Days of Future Past je vel­mi pove­de­ným sním­kem, kte­rý se řadí na před­ní příč­ky super­hr­din­ských fil­mů a zřej­mě se nepo­da­ří ho snad­no sesa­dit. Už jen dal­ší pokra­čo­vá­ní X-Menů bude mít pro­blém, pro­to­že stan­dard je momen­tál­ně hod­ně vyso­ko.
Můžeme jen dou­fat, že se nadá­le udr­ží stá­le stej­né herec­ké obsa­ze­ní, pro­to­že bez něj by byli noví X-Meni vskut­ku jen prů­měr­ným fil­mem, jeli­kož  samot­né digi­tál­ní efek­ty zpra­vi­dla dob­rý film neu­dě­la­jí.

P.S. Neodcházejte před kon­cem titul­ků! Ale to už by asi ani niko­ho nena­padlo.

P.P. S. Co se týče Wolverina, mys­lím, že dámy si nové X-Meny vel­mi uži­jí.

Nicneříkající pro­cen­tu­ál­ní zhod­no­ce­ní: 90 %

---