Běžná selhání – 80 %

Český kopro­dukč­ní sní­mek sestá­va­jí­cí z pří­bě­hů tří žen, vyprá­vě­ných během jed­no­ho dne na poza­dí jakési blí­ží­cí se kata­stro­fy, měl pre­mi­é­ru na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Benátkách, odkud si jeho maďarsko-rumunská reži­sér­ka Cristina Grosan odvez­la cenu za režii pro fil­ma­ře mlad­ší čty­ři­ce­ti let. Kromě pev­ně ucho­pe­né a pre­ciz­ní režie jsou však sil­nou strán­kou fil­mu též přes­né herec­ké výko­ny jeho pro­ta­go­nis­tek a vypi­lo­va­ný scé­nář celo­ve­čer­ně debu­tu­jí­cí sce­nárist­ky a také spi­so­va­tel­ky, dra­ma­tur­gy­ně a pub­li­cist­ky Kláry Vlasákové.

Photo © Xova Film

 

Film začí­ná nena­dá­lým výbu­chem ve měs­tě, jenž způ­so­bí kom­pli­ka­ce v dopra­vě. I tro­ji­ce jeho hlav­ních hrdi­nek neza­ží­vá prak­tic­ky nic jiné­ho než kom­pli­ka­ce. Nedávno ovdo­vě­lá šede­sát­ni­ce Hana (Taťjana Medvecká) neví, jak man­že­lo­vu smrt emo­ci­o­nál­ně zpra­co­vat, a kro­mě toho se potý­ká s neče­ka­ným vyha­zo­vem z prá­ce i s nut­nos­tí donést do oprav­ny roz­bi­té­ho robo­tic­ké­ho psa, jenž jí zbyl jako jed­na z mála upo­mí­nek na zesnu­lé­ho muže. Třináctiletá Tereza (Nora Klimešová) si nero­zu­mí se svý­mi vrs­tev­ni­ce­mi, ale přes­to je pro­ti své vůli nuce­na účast­nit se spo­lu s nimi vlast­ní osla­vy naro­ze­nin, orga­ni­zo­va­né rodi­či, kte­ří nena­slou­cha­jí jejím potře­bám a mají o své dcer­ce před­sta­vy, jimž ona nedo­ká­že vyho­vět. A tři­cát­ni­ce Silva (Beáta Kaňoková) zas pochy­bu­je o tom, jest­li je své­mu malé­mu syn­ko­vi dobrou mat­kou, když s ním po celý den pro­ží­vá situ­a­ce, kte­ré ji pře­svěd­ču­jí o opa­ku.

Do kapi­tol řaze­ný film se jed­not­li­vým pří­bě­hům věnu­je postup­ně v tom­to pořa­dí, při­čemž své hrdin­ky jed­nu po dru­hé při­vá­dí z růz­ných důvo­dů do téže loka­ce obchod­ní­ho cen­t­ra, kde se jed­not­li­vé linie v něko­li­ka oka­mži­cích vzá­jem­ně pro­tí­na­jí a v závě­ru sním­ku vrcho­lí. Peripetie nejis­tých a o sobě pochy­bu­jí­cích žen tří růz­ných gene­ra­cí totiž scé­nář pro­klá­dá přírodně-mysteriózními jevy, jako jsou nepřed­ví­da­tel­né explo­ze, zkra­ty v elek­tric­ké síti, náhod­ná vzpla­nu­tí růz­ných před­mě­tů (v kaž­dém dějo­vém seg­men­tu začne sám od sebe hořet jeden) nebo polár­ní záře, dopro­vá­ze­jí­cí mož­nou blí­ží­cí se apo­ka­ly­p­su. Tyto naho­di­lé úka­zy lze inter­pre­to­vat jako varov­né dopa­dy kul­mi­nu­jí­cí kli­ma­tic­ké kri­ze, způ­so­bu­jí­cí atmo­sfé­ric­ké pře­pje­tí a mno­ho dal­ších sou­vi­se­jí­cích jevů.

Photo © Xova Film

 

Navzdory koke­to­vá­ní s žán­ro­vý­mi prv­ky kata­stro­fic­kých fil­mů a sci-fi nicmé­ně Běžná selhá­ní zůstá­va­jí v jádru skrom­ným a intim­ním psy­cho­lo­gic­kým dra­ma­tem, jenž kla­de důraz pře­de­vším na své hlav­ní posta­vy a na jejich poci­ty. S nebý­va­lou dáv­kou empa­tie roz­krý­vá jejich vnitř­ní nesou­lad s oče­ká­vá­ní­mi, kte­ré na ně kla­de jejich oko­lí. Jejich pro­střed­nic­tvím pra­cu­je s téma­ty, jako je strach ze samo­ty, jina­kost, frustra­ce, pocit osob­ní­ho selhá­ní, pro­bou­ze­ní vlast­ní sexu­a­li­ty nebo rodi­čov­ství stej­no­po­hlav­ních párů, a zce­la orga­nic­ky a při­ro­ze­ně je pro­po­ju­je. Každá linie při­tom ale obsa­hu­je i záblesk nadě­je vyvstá­va­jí­cí z vlíd­ných gest nebo ze situ­a­cí, kdy někte­rá z hrdi­nek náh­le pro­ži­je oka­mžik sebe­na­pl­ně­ní. Zdánlivě šťast­né kon­ce jsou však záro­veň až do úpl­né­ho finá­le rela­ti­vi­zo­vá­ny varov­ný­mi sig­ná­ly, kte­ré visí nad pře­hlí­že­nou hroz­bou, jenž o sobě dává postu­pem času čím dál víc vědět.

Trojice pro­ta­go­nis­tek hlav­ních rolí per­fekt­ně zpro­střed­ko­vá­vá emo­ce nejen svým výra­zem ve tvá­ři, ale i skr­ze výmluv­nou řeč těla. Různé všed­ní stras­ti, jimiž může pro­chá­zet kdeja­ká star­ší žena, vystre­so­va­ná mat­ka nebo dospí­va­jí­cí dív­ka (a k nimž odka­zu­je název fil­mu), sní­mek ztvár­ňu­je s půso­bi­vou rea­lis­tič­nos­tí, a při­tom i bez nad­by­teč­né doslov­nos­ti. Na věro­hod­nos­ti jim začne ubí­rat až gra­du­jí­cí závě­reč­ná tře­ti­na, v níž se sní­mek zna­tel­ně­ji pře­klo­pí do bez­má­la dysto­pic­ké­ho magicko-katastrofického dra­ma­tu, což se ale pro Běžná selhá­níuká­že být poně­kud limi­tu­jí­cím fak­to­rem.

Photo © Xova Film

 

Po vět­ši­nu doby si totiž film vysta­čí s chytře vole­ný­mi kame­ro­vý­mi úhly a netra­dič­ně sní­ma­ný­mi loka­ce­mi, aby navo­dil atmo­sfé­ru pro­hlu­bu­jí­cí­ho se cha­o­su a sílí­cí zká­zy ve měs­tě, jenž má být blí­že nespe­ci­fi­ko­va­nou evrop­skou met­ro­po­lí, zasa­ze­nou do neu­r­či­té doby na pome­zí sou­čas­nos­ti a blíz­ké budouc­nos­ti. To mu ale už tolik nepo­mů­že při sna­ze ztvár­nit také uvě­ři­tel­né davo­vé scé­ny a zma­tek v uli­cích, neřku­li akč­ní sek­ven­ce. Více v tu chví­li vynik­ne i roz­por v cho­vá­ní postav, kte­ré nevá­ha­jí aktiv­ně pomo­ci cizí­mu člo­vě­ku v nesná­zích nebo se upnout k záchra­ně zví­ře­te, při­čemž ale k jiným udá­los­tem se sta­ví nao­pak se zjev­nou lhos­tej­nos­tí – kte­rá fil­mu dost mož­ná slou­ží jako komen­tář ke sta­vu sou­čas­né­ho svě­ta.

Běžná selhá­ní nicmé­ně i tak nelze jinak než chvá­lit za ambi­ci­óz­ní záměr, jenž se vzác­ně setkal s úspěš­ným tvůr­čím napl­ně­ním, zda­ři­lým řeme­sl­ným zpra­co­vá­ním a skvě­lý­mi herec­ký­mi výko­ny. Mezi mno­ha čes­ký­mi dra­ma­ty ze sou­čas­nos­ti Běžná selhá­ní vyni­ka­jí nejen svou kva­li­tou, ale i žán­ro­vým vybo­če­ním a začle­ně­ním nevtí­ra­vé­ho pře­sa­hu s eko­lo­gic­kým posel­stvím, jenž při­spí­vá k jejich zařa­ze­ní mezi fes­ti­va­lo­vé fil­my evrop­ské úrov­ně.

 

---