Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství (Doctor Strange in the Multiverse of Madness) – Recenze – 60%

Komiksová posta­va býva­lé­ho špič­ko­vé­ho chi­rur­ga a super­hr­din­ské­ho čaro­dě­je se dvě­ma dok­to­rá­ty Doctora Strange se před­sta­vi­la ve stej­no­jmen­ném fil­mu z roku 2016 a od té doby se obje­vi­la v celé řadě dal­ších nava­zu­jí­cích sním­ků ze svě­ta Marvelu. Film s obskur­ním názvem Doctor Strange v mnoho­vesmí­ru šílen­ství (v pod­sta­tě „Doctor Strange 2“) tudíž dějo­vě nena­va­zu­je ani tak na své­ho jmen­né­ho před­chůd­ce, jako spíš na loň­ský film Spider-Man: Bez domo­va, v němž byl Doctor Strange coby ved­lej­ší posta­va k vidě­ní napo­sle­dy.

Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures

 

Ve fil­mu Spider-Man: Bez domo­va se záro­veň pra­co­va­lo s kon­cep­tem mnoho­vesmí­ru, na němž byl zalo­žen též námět ani­mo­va­né­ho fil­mu Spider-Man: Paralelní svě­ty. Ten umož­nil, aby se díky pro­lí­ná­ní růz­ných fikč­ních svě­tů moh­ly v jedi­ném sním­ku obje­vit pohro­ma­dě tře­ba růz­né vari­a­ce na Spider-Mana nebo celá plejá­da jejich pro­tiv­ní­ků.

Ve fil­mu Doctor Strange v mnoho­vesmí­ru šílen­ství je myš­len­ka para­lel­ních svě­tů nadá­le roz­ví­je­na – Doctor Strange (Benedict Cumberbatch) se totiž sezná­mí s nezle­ti­lou dív­kou jmé­nem America (v době natá­če­ní pat­nác­ti­le­tá Xochitl Gomez), jejíž nad­lid­skou schop­nos­tí je ces­to­vat mezi růz­ný­mi para­lel­ní­mi svě­ty. Problém je v tom, že America své nadá­ní zatím neu­mí pořád­ně ovlá­dat, a navíc její život ohro­žu­je čaro­děj­ka Wanda ali­as Scarlet Witch (Elizabeth Olsen), kte­rá kdy­si bojo­va­la po boku Avengers, ale teď je zlá (pro­to­že se nedáv­no dotkla jakési čaro­děj­nic­ké kni­hy, kte­rá ji změ­ni­la).

 

Film k tomu vše­mu reží­ro­val Sam Raimi, kul­tov­ní tvůr­ce horo­rů jako Lesní duch nebo Stáhni mě do pek­la, kte­rý měl se svě­tem Marvelu již tu čest, když mu byla svě­ře­na režie tri­lo­gie Spider-Man (2002-2007). Snímek Doctor Strange v mnoho­vesmí­ru šílen­ství pak měl být od jiných super­hr­din­ských fil­mů odli­šen prá­vě horo­ro­vý­mi prv­ky, a Sam Raimi se jevil jako ide­ál­ní kan­di­dát na jeho nato­če­ní, jeli­kož měl zku­še­nost s obo­jím. Očekávat však od fil­mu horor nebo i tře­ba jen polo-horor dost dob­ře nelze, výsled­kem je totiž opět jen rela­tiv­ně tuc­to­vá a ten­denč­ní mar­ve­lov­ka, opa­ku­jí­cí do znač­né míry to samé, co jsme vidě­li už mno­ho­krát před­tím.

O napě­tí tu navíc prak­tic­ky neza­va­dí­te, což je dané tím, že zapr­vé film nijak nebu­du­je jakou­ko­li horo­ro­vou atmo­sfé­ru (pořád je to hlav­ně nad­sa­ze­ná a pře­plá­ca­ná pes­t­ro­ba­rev­ná luna­par­ko­vá atrak­ce) a že zadru­hé se o jeho hrdi­ny de fac­to není proč bát. Buď totiž mohou být v pří­pa­dě své­ho sko­nu snad­no zastu­pi­tel­ní někte­rou z neko­neč­na svých kopií/variant z para­lel­ních svě­tů, nebo jsou zkrát­ka pří­liš důle­ži­tí, než aby je něco moh­lo sku­teč­ně ohro­zit. Při pro­lé­zá­ní mezi svě­ty se navíc může stát úpl­ně coko­li, tak­že pro kaž­dý pro­blém lze vždy najít libo­vol­né dří­ve netu­še­né řeše­ní, kte­ré se obvykle obje­ví více­mé­ně náhod­ně, když zrov­na při­jde vhod. Nějaké dra­ma­tic­ké oče­ká­vá­ní ohled­ně čeho­ko­li sní­mek budu­je napros­to mini­mál­ně.

 

Přesto je Sam Raimi ten, kdo ješ­tě nako­nec zachra­ňu­je, co se dá. Těch něko­lik málo horo­ro­vých prv­ků (tře­ba krva­vé vydloub­nu­tí oční bul­vy obří­ho mon­stra nebo roz­pa­da­jí­cí se zom­bie odě­ná do duší mrtvých hříš­ní­ků) půso­bí svě­že a efekt­ně hlav­ně díky tomu, že je v nich znát Raimiho spe­ci­fic­ký tvůr­čí ruko­pis a uni­kát­ní osob­nost. Raimi zvlá­dá vést her­ce, žong­lo­vat s růz­ný­mi fil­mař­ský­mi sty­ly, natá­čet pře­hled­né akč­ní scé­ny i nároč­né tri­ko­vé sek­ven­ce, a kro­mě toho do fil­mu doká­zal vměst­nat i nejmé­ně jeden sofis­ti­ko­va­ný odkaz na svou tri­lo­gii Evil Dead.

Výrazně mu však hází klac­ky pod nohy trist­ně nená­pa­di­tý scé­nář, za nímž sto­jí na poli celo­ve­čer­ní­ho fil­mu debu­tu­jí­cí sce­náris­ta Michael Waldron (jinak hlav­ně seri­á­lo­vý pro­du­cent a tvůr­ce seri­á­lu Loki). Ten měl k dis­po­zi­ci neko­neč­né množ­ství svě­tů a neko­neč­né množ­ství mož­nos­tí, jak s nimi nalo­žit, ale stej­ně zvlá­dl při­jít jen s jed­no­du­chým a veskr­ze šab­lo­no­vi­tým pří­bě­hem o tom, jak se hlav­ní hrdi­no­vé celý film pach­tí za něja­kým moc­ným arte­fak­tem, aby díky němu moh­li pora­zit hlav­ní­ho zápo­rá­ka (kupo­di­vu ne zlé­ho Doctora Strange, jenž sice půso­bil pro­mi­nent­ně v upou­táv­kách, leč ve fil­mu samot­ném strá­ví mož­ná ani ne čty­ři minu­ty).

 

Za celý film posta­vy navští­ví asi jen čty­ři para­lel­ní svě­ty, kte­ré se navíc od toho výcho­zí­ho pří­liš neli­ší (v jed­nom se na pře­cho­du cho­dí na čer­ve­nou, je v něm víc kvě­tin a piz­za se namís­to plac­ky dělá ve tva­ru kou­le, ale tím roz­dí­ly kon­čí) a obec­ně nejsou ničím moc zají­ma­vé. Nejpozoruhodnější z celé­ho fil­mu je asi pat­nác­ti­sekun­do­vá pasáž, v níž Strange a America pro­le­tí najed­nou skrz něko­lik svě­tů, z nichž kaž­dý pro­blesk­ne zhru­ba jen na dvě vte­ři­ny, ale sko­ro všech­ny jsou přes­to na prv­ní pohled pou­ta­věj­ší a pozo­ru­hod­něj­ší než ty, v nichž se nako­nec vět­ši­na děje oprav­du ode­hrá­vá. Skoro to vypa­dá, jako kdy­by něja­ké nápa­di­té fan­ta­zí­ro­vá­ní nad poten­ci­ál­ní­mi mož­nost­mi pro­lí­ná­ní neko­neč­ně vari­a­bil­ních svě­tů tvůr­ce neza­jí­ma­lo a celý ten kon­cept jim poslou­žil jen jako zámin­ka pro fanouš­kov­ský ser­vis v podo­bě epi­zod­ní­ho výsky­tu něko­li­ka slav­ných her­ců ve zná­mých rolích.

Mezi dal­ší sce­náris­tic­ké nedo­stat­ky pat­ří mimo jiné mís­ty i poně­kud jalo­vé a pří­liš návod­né dia­lo­gy (jako by nesta­či­lo, že Doctor Strange musí mít povin­ný pro­slov o tom, že by něja­ká posta­va měla víc věřit sama v sebe a ve své schop­nos­ti, ale když ho navíc má k posta­vě jmé­nem America, tak to váž­ně zní jako frá­ze z pří­ruč­ky národ­ní hrdos­ti pro úpl­né blbeč­ky). Dost pro­ble­ma­tic­ké je i banál­ní poje­tí cha­rak­te­ru a moti­va­cí zlé Wandy, kte­rá je zlá v zása­dě jen kvů­li tomu, že je zahořk­lá a závis­ti­vá (a po smr­ti part­ne­ra s ní clou­ma­jí nena­pl­ně­né mateř­ské pudy, a tak nevá­há zabí­jet lidi, aby se moh­la stát mat­kou dětí, kte­ré plá­nu­je ukrást jiné Wandě z para­lel­ní­ho svě­ta, namís­to toho, aby se poku­si­la mít svo­je děti s něja­kým jiným chla­pem). Ale mož­ná to bude tro­chu sro­zu­mi­tel­něj­ší pro ty, kte­ří vidě­li seri­ál WandaVision.

 

Je prav­da, že po vizu­ál­ní strán­ce film nijak nestrá­dá, z hle­dis­ka tem­pa vyprá­vě­ní šla­pe kon­zis­tent­ně kupře­du, sko­ro pořád se v něm něco pře­kot­ně děje, tech­nic­ky je rea­li­zo­ván pře­váž­ně špič­ko­vě a zkrát­ka jde opět o kla­sic­ký mar­ve­lov­ský stan­dard, kte­rý roz­hod­ně neu­ra­zí a spo­leh­li­vě zaba­ví na dvě hodi­ny. Mrzuté je nicmé­ně to, že se sním­ku navzdo­ry řadě pří­sli­bů a sna­ze Sama Raimiho otisk­nout do něj svůj autor­ský vklad nepo­da­ři­lo vystou­pit nějak výraz­ně­ji než v rám­ci něko­li­ka názna­ků z oné gene­rič­nos­ti, do níž mají fil­my od Marvelu posled­ní dobou ten­den­ci upa­dat. Přeci jen, když jde­te do kina na film s názvem „Doctor Strange v mnoho­vesmí­ru šílen­ství“, tak asi čeká­te něco divo­čej­ší­ho, své­ráz­něj­ší­ho, odváž­něj­ší­ho a více utr­že­né­ho ze řetě­zu. A ne dal­ší vari­a­ci na již moc­krát vidě­né, ve fil­mu, jehož sla­bý, nená­pa­di­tý a šab­lo­no­vi­tý scé­nář jej zby­teč­ně drží na uzdě a trestu­hod­ně ubí­jí jeho poten­ci­ál.

 

---

---