Jaromír Hanzlík o filmu Léto s gentlemanem

Do jaké míry je Artur Jaromírem Hanzlíkem? Co vás dva spo­ju­je, kte­rá kon­krét­ní situ­a­ce z vaše­ho živo­ta se pro­mít­la do fil­mu?

Jaromír Hanzlík by ješ­tě občas chtěl být Arturem, pro­to­že Arturů není nikdy dost. Takoví lidé vná­še­jí do našich živo­tů nadě­ji, úsměv a sne­si­tel­nou leh­kost žití.

Artur Aničku vel­mi roman­tic­ky dobý­vá, cito­val jste vy sám někdy něja­ké dívce/dámě ver­še, vystře­lil jí srd­ce na pou­ti, pla­val nahý v ryb­ní­ce?

Často jsem vydá­val Šrámkovy ver­še za své a míval jsem s nimi úspěch. Hřešil jsem na to, že dív­ky, jimž jsem těmi ver­ši ple­tl hla­vy, je nezna­ly. I per­ní­ko­vá srd­ce na pou­tích jsem vystří­lel a za měsíč­ku se v ryb­ní­cích rád kou­pal. To máme s Arturem spo­leč­né.

Prozraďte, jaká scé­na byla tech­nic­ky nej­ná­roč­něj­ší a proč?

V lomu, kde jsme se s Alenkou Antalovou kou­pa­li při měsíč­ku, byla vel­ká hloub­ka, a tak nám muse­li pod hla­di­nu posta­vit na leše­ní plo­ši­nu, abychom na ní moh­li stát.

Jak dlou­ho vám sepsá­ní scé­ná­ře trva­lo a hod­lá­te se do této dis­ci­plí­ny pus­tit napl­no, máte v hla­vě dal­ší pří­běhy, kte­ré by stá­ly za to zfil­mo­vat?

Překvapilo mě samé­ho, že mi psa­ní šlo doce­la od ruky, píšu totiž ješ­tě posta­ru tuž­kou do seši­tu. Ale tím, že mě to od samé­ho začát­ku úpl­ně pohl­ti­lo a bavi­lo, se mi situ­a­ce i dia­lo­gy sko­ro samy vyba­vo­va­ly. Celý život si do své pamě­ti uklá­dám zážit­ky nejen svo­je, ale i mých přá­tel. Pěkné situ­a­ce a dia­lo­gy, kte­ré jsem kdy zasle­chl, se mi v urči­tých chví­lích při mé herec­ké prá­ci samy zpát­ky nabí­ze­jí a já je vyu­ží­vám nebo nabí­zím reži­sé­rům. Herec musí cho­dit po svě­tě s ote­vře­ný­ma oči­ma!  A tahle záso­ba zážit­ků a vzpo­mí­nek se mi zúro­či­la i při psa­ní scé­ná­ře.

Co pod­le vás zna­me­ná v dneš­ní době slo­vo „gentle­man“? Sám se za něj pova­žu­je­te? A co si mys­lí­te o sluš­ném cho­vá­ní dneš­ní gene­ra­ce?

Pod pojmem gentle­man si vyba­vím pře­de­vším Oldřicha Nového v jeho neza­po­me­nu­tel­ných fil­mo­vých rolích. Ale i můj tatí­nek byl z toho­to rodu. Myslím, že před­vá­leč­ná doba, kte­rou oba tito páno­vé zaži­li, měla urči­tou noble­su. Lidé se setká­va­li v kavár­nách, tan­či­lo se v barech a dámy i páno­vé dba­li na ele­gant­ní oble­če­ní. Nosily se klo­bou­ky. Na dru­hé stra­ně se jez­di­lo do pří­ro­dy, kde tram­po­vé u tábo­rá­ků zpí­va­li pís­ně a na ohni si vaři­li v kotlí­cích. A i to v sobě mělo jis­tou noble­su. Nebyla tele­vi­ze ani soci­ál­ní sítě, a tak lidé žili víc pospo­lu. Sokolové dba­li nejen o těles­nou zdat­nost a skau­ti měli čest a hrdost na svou vlast ve zna­ku. Dnes téměř všich­ni stále čučí do svých mobi­lů a děti spo­lu žijí jen na inter­ne­tu. Když jsem byl kluk, měli jsme par­tu, a když jsme při­šli ze ško­ly, hodi­li jsme taš­ku do kou­ta, zhlt­li něco k obě­du a hurá ven na Petřín, na Kampu a tam jsme hrá­li na čet­ní­ky a lupi­če a vůbec jsme se spo­leč­ně vyblb­li. Na Střelá­ku jsme měli svůj vlast­ní spor­tov­ní oddíl a pořá­da­li jsme olym­pi­á­dy v atle­ti­ce. A rodi­če nás muse­li večer honit domů. Dnes rodi­če nutí jít děti nao­pak ven od počí­ta­čů. Některým to dokon­ce vyho­vu­je, když dítě sedí u tele­vi­ze, pro­to­že se o ně nemu­sí starat. A inter­net a tele­vi­ze jsou plné nási­lí, vraž­dy vidí­te téměř v pří­mém pře­no­su, náš krás­ný jazyk hrub­ne, tole­ran­ce mizí… V tram­va­ji se nad mla­dí­kem se slu­chát­ky na uších a sou­stře­dě­ně hle­dí­cím do mobi­lu klá­tí babič­ka o holi a na dru­hé straně vozu si hla­si­tě poví­da­jí děv­ča­ta slov­ní­kem, kte­rý se stydím repro­du­ko­vat. V tako­vém pro­stře­dí se noble­se neda­ří a těž­ko v něm najde­me něja­ké­ho gentle­ma­na. Existují výjim­ky jako Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák. A z těch bychom si měli brát pří­klad. Bohužel vzo­rem pro mla­dé jsou jiné „celebri­ty“.

Po koli­ka letech jste seděl na koni? Musel jste brát hodi­ny? Neměl jste pře­ce jenom z jízdy strach?

Na koni jsem seděl snad po dva­ce­ti letech a při psa­ní jsem si to vůbec neu­vě­do­mil. Líbil se mi obraz jezd­ce na koni a domní­val jsem se, že stejně jako jíz­da na kole se neza­po­mí­ná, tak i s koněm je to stejné. Jenže ouha! Ještě štěs­tí, že jsem před natá­če­ním pár hodin jízdy absol­vo­val. Zadek jsem měl v jed­nom ohni a stehna od sed­la odře­ná něko­lik dní.

Celovečerní fil­my, ve kte­rých jste se za posled­ní deká­du obje­vil, by se daly spo­čí­tat na prs­tech jed­né ruky. Proč? Odmítáte role, nebo je to nao­pak nedo­stat­kem nabí­dek?

Vlastně obo­jí je prav­da. Řekl jsem si, že jsem si za celý svůj herec­ký život u divá­ků vydo­byl jis­tý kre­dit a na sta­rá kole­na bych si ho nechtěl zby­teč­ně poka­zit. A tak hloupé scé­ná­ře a role klid­ně odmít­nu. Na dru­hé straně těch dob­rých nabí­dek je jako šafrá­nu. Tak jsem se poku­sil jed­nu roli si sám napsat a musím dou­fat, že si jí ten kre­dit sám nezka­zím.

Jaká téma­ta vám v sou­čas­ném čes­kém fil­mu chy­bě­jí?

Měl jsem obdo­bí, kdy jsem hltal fil­my Felliniho, Buňuela, Antonioniho. Pak jsem si vybí­ral fil­my s úžas­ný­mi her­ci, o kte­rých jsem se domní­val, že nedě­la­jí blbos­ti, napří­klad Jean Gabin. Potom svě­to­vou lite­ra­tu­ru ve fil­mu, tře­ba Hamleta se Smoktunovským nebo Olivierem a shake­spea­rov­ská téma­ta od Kenetha Branagha. Co se týče čes­kých fil­mů, tak jsem si vždyc­ky vybí­ral prá­vě pod­le kva­li­ty her­ců a reži­sé­rů. A mys­lím, že síla naše­ho fil­mu vždy byla v chyt­rých a inte­li­gent­ních kome­di­ích. Frič, Menzel, Svěrák, Krejčík, Vorlíček a jiní.

Radil jste se při psa­ní s něja­kým sce­náris­tic­kým „guru“, kte­rý vám posky­to­val zpět­nou vazbu?

Jsem moc vděč­ný za rady zku­še­né­ho sce­náris­ty a dra­ma­tur­ga Gustava Oplustila i Marie Loucké, kte­ří byli jed­ně­mi z prv­ních, komu jsem svůj text dal pře­číst.

Když se ohléd­ne­te zpět, kte­rý tvůr­ce pro vás byl vždy záru­kou kva­li­ty?

Jednoznačně reži­sér Jaroslav Dudek v diva­dle i v tele­vi­zi. Ve fil­mu Kachyňa, Vávra, Menzel, se kte­rý­mi jsem měl mož­nost hrát své nej­lep­ší role.

Léto s gentle­ma­nem je poe­tic­ký film o lás­ce, hra­je lás­ka obec­ně důle­ži­tou roli i ve vašem živo­tě?   Láska hra­je pod­le mého názo­ru důle­ži­tou roli pro kaž­dé­ho.

Obsazení pro Léto s gentle­ma­nem jste si vysnil sám, nebo s nápa­dy při­chá­zel Jiří Adamec? Čím vás coby tvůr­ce oslo­vi­ly Alena Antalová, Lucie Vondráčková a dal­ší?

Jako vždy je výsled­kem obsa­ze­ní všech rolí kom­pro­mis mezi názo­ry auto­ra, reži­sé­ra a nako­nec i dis­tri­buč­ní spo­leč­nos­ti. Ale máme obsa­ze­ní rolí exce­lent­ní!

Jste nejen sce­náris­tou, ale i jed­ním z pro­du­cen­tů fil­mu – pra­ly se ve vás někdy tyto dvě polo­hy? Vymyslel sce­náris­ta Hanzlík něja­kou scé­nu, kte­rou pak pro­du­cent Hanzlík nere­a­li­zo­val?

Ve scé­ná­ři bylo tolik scén, že se všech­ny do fil­mu nedo­sta­ly. Režisér Adamec byl nucen něko­lik nato­če­ných scén vystří­hat, a tak dokon­ce i pár her­ců se kvů­li tomu ve fil­mu neob­je­ví, což mě vel­mi mrzí! Ale nedá se nic dělat, tak to pros­tě cho­dí.

Jiří Adamec je pověst­ný svou pev­nou rukou, pocí­til jste ji i vy? Jste ukáz­ně­ný herec?

Myslím, že jsem ukáz­ně­ný herec. A Jirka je v urči­tých momen­tech i tole­rant­ní.

Kdo měl na natá­če­ní posled­ní slo­vo? Režisér je reži­sér, ale zde jste i sce­náris­ta a pro­du­cent…

Jirka Adamec je také nejen reži­sér, ale z nut­nos­ti a sho­dou okol­nos­tí i pro­du­cent stej­ně jako já. Ale on trvá na tom, že reži­sér a mamin­ka mají vždyc­ky prav­du. Moje mamin­ka bohu­žel nemě­la vždyc­ky prav­du a zažil jsem i mno­ho reži­sé­rů, o kte­rých mohu říct, že prav­du nemě­li. Doufám, že výsle­dek naše­ho spo­leč­né­ho počí­ná­ní bude důka­zem, že reži­sér měl prav­du. Moc bych si to přál.

Co bys­te chtěl, aby si divá­ci z kina odná­še­li za poci­ty? Co by pro vás bylo nej­vět­ší odmě­nou?

Pro sebe jsme si s Jirkou film nazva­li „pohla­ze­ní po duši“. Byl bych rád, kdy­by s tím­to poci­tem divá­ci z kina odchá­ze­li. A kdy­by měli během pro­mí­tá­ní na tvá­ři milý úsměv. To by byla krás­ná odmě­na.

---