Kde zpívají raci - Mysteriózní drama podle oceňovaného bestselleru

Do čes­kých kin dora­zil film „Kde zpí­va­jí raci“, atmo­sfé­ric­ké mys­te­ri­óz­ní dra­ma o „dív­ce z mokřin“. Film byl nato­čen pod­le oce­ňo­va­né­ho stej­no­jmen­né­ho romá­nu, kte­rý napsa­la spi­so­va­tel­ka Delia Owens. Vypráví pří­běh osa­mo­ce­né dív­ky jmé­nem Kya, kte­rá žije odlou­če­ně v mokři­nách a na kte­rou spo­leč­nost pohlí­ží s opo­vr­že­ním, a kte­rá je nyní obvi­ně­ná z vraž­dy mla­dé­ho muže, se kte­rým má jis­tou his­to­rii.

V hlav­ní roli se před­sta­vu­je hereč­ka Daisy Edgar Jones (Fresh, Ve jmé­nu nebes), a prá­vě ona je pro mě jed­no­znač­ně nej­lep­ší čás­tí toho­to sním­ku.. Její výkon pro mě bez­peč­ně pat­ří mezi ty vůbec nej­po­zo­ru­hod­něj­ší z toho­to roku - napros­to fan­tas­tic­ky zvlád­la ztvár­nit Kyinu křeh­kost a pla­chost, ale záro­veň vyso­kou inte­li­gen­ci, vní­ma­vost, a schop­nost a odhod­lá­ní učit se. Kya je díky ní veli­ce sil­nou posta­vou a divák ji během něko­li­ka málo oka­mži­ků při­jme a začne jí fan­dit a sou­cí­tit s ní. Edgar-Jones pro mne pat­ří mezi nej­vý­raz­něj­ší hereč­ky své gene­ra­ce. Občas zapo­mí­nám, že sle­du­ji film, a pros­tě sle­du­ji mra­zi­vý pří­běh jed­né dív­ky. Edgar-Jones půso­bí na plát­ně napros­to při­ro­ze­ně a stá­vá se posta­vou, kte­rou hra­je - což by se u fil­mu zdá­lo jako samo­zřej­most, ale bohu­žel tomu tak v posled­ní době, kdy lec­kdy zís­ká­va­jí role celebri­ty čis­tě díky své­mu jmé­nu, úpl­ně není. Přestože fil­mo­gra­fie Edgar-Jones zatím není nijak obsáh­lá, je veli­ce půso­bi­vá, a již teď vyhlí­žím její budou­cí pro­jek­ty.

Vedlejší role nejsou až tak výraz­né, vyzdvih­nout chci ovšem Michael Hyatt (Střípky, Ray Donovan) a Sterlinga Macera Jr. (Sběratelé kos­tí, Super fin­ta), kte­ří zde hra­jí man­žel­ský pár, kte­rý nad mla­dou Kyou drží ochran­nou ruku. Převážně dru­hý Macer Jr., jinak pře­de­vším seri­á­lo­vý herec epi­zod­ních rolí zde má nesku­teč­né cha­risma a i když jeho herec­tví není nijak zvlášť výraz­né, je pro­myš­le­né a veli­ce detail­ní. David Strathairn (Země nomá­dů, Ulička pří­zra­ků) zde ztvár­ňu­je advo­ká­ta Toma Miltona, jižan­ské­ho dědy, kte­rý vyvo­lá­vá pocit, že se mu může­te se vším svě­řit a kte­ré­mu na vás oprav­du bez pře­tvá­řek zále­ží - a tuto roli zvlá­dl zce­la per­fekt­ně. Hlavní obsa­ze­ní uza­ví­ra­jí Taylor John Smith (Hunger games, Útok z hlu­bin) a Harris Dickinson (Kingsman: První mise, Trojúhelník smut­ku) jakož­to Tate a Chase, dva mla­dí­ci, kte­ří se oko­lo Kyi mota­jí. Upřímně, jejich herec­tví bylo mís­ty tro­chu dře­vě­né, ale výsled­ný pro­dukt to nijak nena­ru­šo­va­lo a cel­ko­vě odved­li solid­ní prá­ci.

Snad nej­dů­le­ži­těj­ší posta­vou vůbec je ale v pří­bě­hu samot­ný močál, ve kte­rém se děj ode­hrá­vá. Famózně je zde ztvár­ně­no jeho nebez­pe­čí ale i jeho krá­sa, jen zále­ží, z jaké­ho úhlu se na něj dívá­te. Zároveň skvě­le slou­ží jako meta­fo­ra pro pří­běh hlav­ní hrdin­ky. Močál je pro lidi zven­čí nevy­zpy­ta­tel­ný, jakmi­le jej ale pozná­te, stá­vá se pro vás něčím nádher­ným. Zároveň v něm, ostat­ně jako snad všu­de v pří­ro­dě, může­me sle­do­vat vztah pre­dá­to­ra a kořisti, což je také rele­vant­ní pro ten­to pří­běh. Celým fil­mem se nesou téma­ta jako opuš­tě­ní, trau­ma, a jakou ško­du mohou tyto věci na člo­vě­ku napáchat. Toto jsme na plát­nech či na obra­zov­kách vidě­li již tisíc­krát, tak­že nejde o nic svě­to­bor­né­ho či ori­gi­nál­ní­ho, je to však skvě­le zpra­co­va­né, a pro­to více zapa­ma­to­va­tel­né.

Pochvalu si zaslou­ží reži­sér­ka Olivia Newman (First Match, Chicago Fire) - její režie je pev­ná a téma ucho­pi­la s napros­tou jis­to­tou, s citem a s pocho­pe­ním. Skvěje i kame­ra, za kte­rou se posta­vi­la famóz­ní kame­ra­man­ka Polly Morgan (Legion, Tiché mís­to: II. část). Její vizu­ál­ní ruko­pis je veli­ce výraz­ný a při někte­rých čás­tech jsem se při­sti­hl na kra­ji sedač­ky s pokleslou bra­dou.

Co fil­mu bohu­žel pod­ko­pá­vá nohy je jeho pacing. Děj se stří­da­vě ode­hrá­vá v pří­tom­nos­ti (respek­ti­ve v roce 1969), kdy dochá­zí k vyšet­řo­vá­ní vraž­dy a k sou­du, a v minu­los­ti, přes­ně­ji řeče­no v prů­bě­hu 50. a 60. let. Bohužel ne vždy při­jdou pře­cho­dy mezi léty zce­la v při­ro­ze­ný čas, někdy scé­na v minu­los­ti trvá pří­liš dlou­ho a nao­pak když si člo­věk na minu­lost zvyk­ne, při­jde opět pro­střih do doby sou­du. Scény z minu­los­ti navíc pokrý­va­jí spous­tu času, téměř dva­cet let, a někdy si divák nemu­sí úpl­ně uvě­do­mit, kolik času uběh­lo od posled­ní udá­los­ti, a film tím lehce ztrá­cí na pře­hled­nos­ti. Nejde však o nic hroz­né­ho a časem to snad kaž­dý pocho­pí. Příběhová struk­tu­ra navíc mís­ty půso­bí spí­še romá­no­vě než­li fil­mo­vě, což se ovšem dá do jis­té míry pocho­pit vzhle­dem k tomu, že jde o adap­ta­ci romá­nu. Příběh také skvě­le pra­cu­je s divá­kem v tom smys­lu, že divák až do posled­ní chví­le vlast­ně neví, zda je Kya z vraž­dy vin­na či niko­liv, a když si už divák mys­lí, že se to nikdy nedo­zví, film mu odpo­věď šoku­jí­cím způ­so­bem podá.

Jde tedy o solid­ní film, kte­rý roz­hod­ně není doko­na­lý a ze scé­náris­tic­ké­ho hle­dis­ka má své pro­blémy, ani v nejmen­ším však neuško­dí jej vidět, ať už jste fanouš­kem jeho před­lo­hy nebo ne.

75 %

---

---