Kmotr II

Mladičký Vito Andolini (Oreste Baldini) jako jedi­ný z rodi­ny ujde kru­té­mu osu­du, kte­rý pro ní při­pra­vil sicil­ský kmo­tr Don Francesco Ciccio (Giuseppe Sillato). Podaří se mu utéct do Ameriky, kde může začít jeho pozvol­ná ces­ta, na jejímž kon­ci se sta­ne Vito Corleone (Robert De Niro)... O čty­ři desít­ky let poz­dě­ji tří­má pev­ně ve svých rukou otě­že obrov­ské­ho impé­ria Vitův syn Michael Corleone (Al Pacino), jenž se pokou­ší roz­ší­řit svo­ji moc i mimo ame­ric­ké úze­mí, brá­ní se poku­su úřa­dů o zame­ze­ní jeho vli­vu i pod­ni­ká­ní a záro­veň se nemi­lo­srd­ně potý­ká se zrád­ci ve vlast­ních řadách...

Pokračování vel­mi kva­lit­ních a vel­mi oblí­be­ných fil­mů jsou vždy obtíž­ná dis­ci­plí­na. Při pou­ži­tí zná­mé­ho ´´ dva­krát do stej­né řeky nevkro­číš ´´ někdy ani nemu­sí pomoct sta­čit fakt, že se vra­cí tvůr­ce původ­ní­ho fil­mu. Přesto doká­že­me vyjme­no­vat pokra­čo­vá­ní, kte­ré si svou exis­ten­ci doká­ží napros­to obhá­jit a dá se dokon­ce v jis­tých pří­pa­dech i pole­mi­zo­vat nad tím, zda pře­ci jen nepře­ko­na­li své před­chůd­ce. Terminátor 2, Vetřelci, Impérium vra­cí úder, Temný rytíř, Spider-Man 2 či Kmotr 2. Původní Kmotr si došel pro Oscara za nej­lep­ší film a pokus vyrov­nat se mu byl tedy obtíž­ná mise. Francis Ford Coppola ovšem v roce 1974, dva roky po pre­mi­é­ře původ­ní­ho fil­mu sku­teč­ně doká­zal při­jít s pokra­čo­vá­ním, kte­ré se své­mu před­chůd­ci (mini­mál­ně) vyrov­ná. V roce 1974 tak Francis Ford Coppola rea­li­zo­val dal­ší parád­ní kri­mi­nál­ní epos, kte­rý do jis­té míry s Kmotrem 1 tvo­ří jeden vel­ký pří­běh. A na rodi­nu Corleonů vrhá tak tro­chu jiný pohled.

Kmotr II totiž není jen pokra­čo­vá­ním pří­bě­hu Michaela Corleona na pozi­ci Dona, ale také Kmotr II para­lel­ně vyprá­ví o půvo­du Vita Corleoneho. Kmotr II tak vyprá­ví dva sepa­rát­ní pří­běhy, kte­ré od sebe dělí časo­vé zasa­ze­ní a spo­ju­je je jen fakt, že jde o pří­běh jed­né rodiny/dvou gene­ra­cí. Příběh o tom, jak se z Vita Corleoneho stá­vá někdo i pří­běh o tom, jak se jeho syno­vi o pár dekád poz­dě­ji tak tro­chu láme led pod noha­mi a při sna­ze o spa­se­ní své­ho kri­mi­nál­ní­ho impé­ria dochá­zí i k naru­še­ní toho nej­cen­něj­ší­ho - rodi­ny.

Z Kmotra II tak čpí nádech tragé­die, kte­rý ješ­tě více umoc­ňu­je fakt, že po smr­ti Vita Corleoneho už rodi­na Corleonových není jako dřív. Francis Ford Coppola vlast­ně k pokra­čo­vá­ní přestou­pil zce­la jinak, bylo poté vlast­ně ris­kant­ní vyprá­vět dvě pří­bě­ho­vé linie v rám­ci jed­no­ho fil­mu. Díky dél­ce 200 minut a důra­zu na obě linie to ovšem skvě­le fun­gu­je. I ten­to­krát dochá­zí ke kolo­to­či zrad, úmr­tí a ztra­ce­ných ide­á­lů, opět je to řeme­sl­ně vyla­dě­né do nejmen­ší­ho detai­lu a i ten­to­krát se musí sklo­nit klo­bouk nad tím, jak Coppola po dru­hé za sebou vyprá­ví jeden (vlast­ně dva) vel­ký str­hu­jí­cí pří­běh, kte­rý Coppola spo­lu s Mario Puzem doká­za­li skvě­le vyla­dit do jed­no­ho funkč­ní­ho cel­ku, sta­ré posta­vy doká­za­li ješ­tě více roz­pra­co­vat a ty nové udě­lat stej­ně zají­ma­vý­mi.

Kráčet teh­dy ve sto­pách vyšla­pa­né Marlonem Brandem roz­hod­ně nemoh­lo být jed­no­du­ché, Robert De Niro byl ovšem skvě­lá náhra­da, kdy se dalo snad­no uvě­řit tomu, že je jeho Vito Corleone sku­teč­ně mlad­ší ver­zi Vita Corleoneho v podá­ní Marlona Branda. Přeskakování do Vitovy minu­los­ti, kdy poma­lu špl­há po potrav­ním řetěz­ci a stá­vá se uzná­va­ným a spra­ved­li­vým Kmotrem dohro­ma­dy poté vrhá na tuto posta­vu tak tro­chu jiné svět­lo, pře­de­vším i k při­hléd­nu­tí nad tra­gic­kým úvo­dem z Vitova dět­ství. Celá lin­ka z minu­los­ti napros­to doká­že osvět­lit, proč se Corleonova rodi­na dočka­la tak význam­né­ho posta­ve­ní.

Je ovšem jas­né, že Michael Corleone není svým otcem, i když by mož­ná chtěl být jako on. V prů­bě­hu Kmotra II je zají­ma­vé uva­žo­vat nad tím, jak by Vito své­mu syno­vi pora­dil a v jis­tých pří­pa­dech se dá snad­no odhad­nout, že by Vito v jis­tých momen­tech na své­ho syna vylo­že­ně pyš­ný nebyl. V podá­ní Al Pacina se z Michaela Corleoneho defi­ni­tiv­ně v Kmotrovi II stá­vá veskr­ze tra­gic­ká figu­ra, kte­rá při sna­ze o roz­ší­ře­ní své moci záro­veň při­jde o to, co je pro něj pře­ci jen důle­ži­těj­ší. Přesně to, co člo­vě­ku začne chy­bět až v momen­tě, kdy o to při­jde. Závěrečná scé­na napros­to skvě­le fun­gu­je nejen díky opět famóz­ní hud­bě Nino Roty (ten­to­krát ve spo­lu­prá­ci s Francesocou Penninou a Carminem Coppolou, otcem Francise Forda Coppoly), ale pře­de­vším i díky fak­tu, že Pacino doká­že pro­dat Michaelovo aktu­ál­ní roz­po­lo­že­ní skr­ze pou­hý kamen­ný výraz.

Coppolův um na teh­dej­ším vrcho­lu jeho sil za pocho­du tkví ze všech stran. Kmotr II opět v jeho podá­ní půso­bil vel­ko­le­pě, z růz­ných scén tkví ta správ­ná ener­gie, Coppola přes­ně ví, kdy se hodí nos­tal­gic­ké vzpo­mí­ná­ní na časy, kdy bylo líp i momen­ty, kte­ré sází na herec­ké výko­ny na vrcho­lu sil. Neplatí to jen o Pacinovi a De Nirovi, ale také o Robertu Duvallovi, Diane Keaton, Johnu Cazaleovi či Lee Strasbergovi a Michael V. Gazzovi. Právě tito dva se jako Hyman Roth respek­ti­ve Frank Pentangeli před­sta­vu­jí jako dal­ší dvě stě­žej­ní posta­vy v tri­lo­gii Kmotr a posí­li­li už tak sil­ně nabi­tý cas­ting.

Jak se postup­ně pro­lí­na­jí lin­ky o spl­ně­ném ame­ric­kém snu a pádu na dno, defi­ni­tiv­ně se tím vlast­ně uka­zu­je o čem je celá tri­lo­gie Kmotr jako celek. O hod­no­tách. Těch hod­no­tách, kte­ré si Vito Corleone uvě­do­mo­val a měl je na prv­ním mís­tě, jeho syn Michael ovšem sku­teč­ně není svým otcem. První dva díly Kmotra tak ved­le sebe více­mé­ně fun­gu­jí ve skvě­lém kon­tras­tu a pře­de­vším dohro­ma­dy sku­teč­ně parád­ně fun­gu­jí jako celek. První Kmotr mož­ná lépe drží při sobě (pře­de­vším pro­to, že nemu­sí pře­ska­ko­vat z jed­né časo­vé linie do dru­hé), Kmotr II je ovšem vyni­ka­jí­cí pokra­čo­vá­ní, kte­ré se po prá­vu dočka­lo na Oscarech ceny za nej­lep­ší film roku 1974. Coppola si poté prá­vem došel pro Oscara za režii, De Niro prá­vem pro Oscara za nej­lep­ší­ho ved­lej­ší­ho her­ce a neostrou­ha­li ani hudeb­ní­ci, výpra­va a pře­de­vším scé­nář dvo­ji­ce Coppola/Puzo. Naopak i podru­hé (a ne napo­sled) v rám­ci Kmotra ostrou­hal Al Pacino, na dru­hou stra­nu ovšem doká­zal, že je v rám­ci Oscarů Michael Corleone jeden z nej­ví­ce nedo­ce­ně­ných herec­kých výko­nů všech dob (pla­tí to více­mé­ně o libo­vol­ném díle tri­lo­gie).

Kmotr II je feno­me­nál­ní pokra­čo­vá­ní feno­me­nál­ní­ho fil­mu, kte­ré by pří­běh rodi­ny Corleonových moh­lo uzavřít skvě­le. Kmotr III vzni­kl v roce 1990 a opro­ti svým dvě­ma před­chůd­cům už není tak zásad­ní a pře­de­vším vta­hu­jí­cí. Jeho exis­ten­ce ovšem ale­spoň vyzně­ní Kmotra II dává ješ­tě o řádek víc. I když Kmotr II toho vlast­ně zas tak moc navíc nepo­tře­bu­je a Kmotr III už toho vlast­ně moc navíc říct nemohl. I když se nedá říct, že Coppola poten­ci­ál úpl­ně vyčer­pal, Kmotr II pře­ci jen ve své době pří­běh rodi­ny Corleonů uza­vřel feno­me­nál­ně. A čas mu dal tak tro­chu za prav­du, že tohle by bylo těž­ké něja­kým způ­so­bem pře­ko­nat....

Trailer: 

Verdikt: 5 z 5

---

Photo © Paramount Pictures

---

---