Kosmova kronika česká

Psát něco o tako­vé slav­né kni­ze je svým způ­so­bem asi dost zby­teč­né, neboť o ní bylo již popsá­no tolik řád­ků, jež jsou mno­ho­krát del­ší než toto samot­né stře­do­vě­ké dílo. Kroniku jsem však nedáv­no doče­tl, zau­ja­la mě a tedy bych se rád podě­lil o něko­lik skrom­ných laic­kých pří­spěv­ků.

Tuším, že napo­sle­dy tato kni­ha vyšla v češ­ti­ně v roce 2005, nicmé­ně vydá­ní bylo záhy roze­brá­no. Já si svůj výtisk objed­nal přes inter­net z jed­no­ho plzeň­ské­ho antikva­ri­á­tu. Jednalo se však o vydá­ní z roku 1972.

Celé dílo je navzdo­ry své­mu stá­ří vel­mi čti­vé a v lec­čems i aktu­ál­ní pro dnešek. Ze strá­nek knih na čte­ná­ře pro­mlou­vá posta­va inte­lek­tu­á­la počát­ku 12. sto­le­tí, kte­rý i přes svůj pokro­či­lý věk má stá­le ost­rý a výstiž­ný jazyk. Nic na tom nemě­ní ani to, že v sou­čas­nos­ti vydá­va­né ver­ze kro­ni­ky nemu­sí být přes­nou repli­kou toho, co Kosmas sku­teč­ně zazna­me­nal.

Na kni­ze jako tako­vé mě nej­ví­ce neza­u­ja­la chro­no­lo­gic­ká (respek­ti­ve téma­tic­ká) líče­ní udá­los­tí, ale čas­to skrom­né a na prv­ní pohled nená­pad­né drob­né pří­spěv­ky, kte­ré nor­ma­tiv­ně komen­tu­jí urči­té udá­los­ti, při­ná­še­jí osob­ní auto­rův náhled na situ­a­ci, či se zao­bí­ra­jí obec­ný­mi úva­ha­mi. Z toho­to důvo­du se mi nej­ví­ce líbil závěr tře­tí kni­hy, kdy si sám Kosmas není jist kdy, „zara­zi­ti kot­vu u bře­hu, či, ač dosud burá­ce­jí vět­ry roze­stří­ti plach­ty k plav­bě na širé moře“, tedy pokra­čo­vat v popi­sů udá­los­tí své doby, byť si je sám vědom toho, že, „uži­teč­něj­ší jest, abychom doce­la poml­če­li o nyněj­ších lidech nebo časích, než­li abychom mlu­ví­ce prav­du - a prav­da vždy plo­dí nená­vist - nemě­li z toho něja­kou škodu....Vždyť lidé naší doby, jsou­ce svle­če­ni ze ctnos­tí, tou­ží býti oble­če­ni samý­mi chvá­la­mi, a to jest nej­vět­ší jejich poše­ti­los­tí, chtít se těši­ti z pro­je­vů uzná­ní a neči­ni­ti to, co zaslu­hu­je uzná­ní.“

Určitý nad­hled je pod­le mého názo­ru (navzdo­ry jis­té ten­denč­nos­ti) vel­kým plu­sem toho­to díla. Už jen líče­ní „senum fabu­lo­sa relatio“ - báječ­né­ho podá­ní star­ců - kdy jsou zazna­me­ná­ny pří­běhy, kte­ré de fac­to tvo­ří základ dnes mno­hých noto­ric­ky zná­mých čes­kých pověs­tí, je podá­no s jis­tou dáv­kou non­ša­lant­nos­ti. Kosmas pone­chá­vá víru v pra­vost těch­to pří­bě­hů na čte­ná­ři, pro­tká­vá je naráž­ka­mi na antic­kou lite­ra­tu­ru a myto­lo­gii, až se sám čte­nář jis­tě neu­brá­ní dojmu, že leckterý z těch slav­ných sta­ro­vě­kých pří­bě­hů mohl auto­ra kro­ni­ky více než inspi­ro­vat.

Kosmova kro­ni­ka je zajis­té dílo, na kte­ré může být naše lite­ra­tu­ra pyš­ná. To samo­zřej­mě není nic nové­ho, nicmé­ně já bych podotkl, že krom toho se jed­ná i o kni­hu, kte­rá je mís­ty doce­la i vtip­ná, kupří­kla­du Kosmovo líče­ní v samém závě­ru kro­ni­ky o tom, jak se jeden jeho cír­kev­ní kole­ga pokou­šel vyhnat chtíč ze své­ho těla pomo­cí kopřiv musí z nejed­něch úst vytva­ro­vat pěk­ný úsměv.

Dějiny píší vítě­zo­vé, tak­že jis­tě není pře­kva­pe­ním, že tako­vý Boleslav I. není líčen zrov­na jako fajn kluk, navzdo­ry tomu, že Boleslavu II. se sko­ro malu­je oko­lo hla­vy sva­tozář a jeho „inter­ven­ce“ v Libici se takt­ně zmi­ňu­je jen skrom­ně v sou­vis­los­ti s nemož­nos­tí kní­že­te vlád­nout sobě samot­né­mu a v intri­kách jis­tých pře­dá­ků - „ničem­ných otců nej­hor­ších synů“ - kte­ří zma­sa­kro­va­li Slavníkovce. Poměrně kru­tě v Kosmově podá­ní ději­ny odná­še­jí Vršovci, krom Libice se Kosmas zmi­ňu­je i o jis­tém Mutinovi, pro­ti tako­vé­mu Mutinovi je ale i Jidáš Iškariotský čle­nem Rychlých šípů...

---