Pán prstenů: Dvě věže - Z trilogie Pána Prstenů druhý nejlepší.

Po roz­pa­du Společenstva Prstenu se ces­ty jeho čle­nů roz­dě­li­ly. Hobbit Frodo (Elijah Wood) se svým slu­hou Samem (Sean Astin) putu­jí k Hoře Osudu, jen tam mohou spro­vo­dit ze svě­ta obá­va­ný Prsten moci. Musí se však vypo­řá­dat s Glumem (Andy Serkis), kte­rý se sna­ží Prsten ukrást, ale hobi­ti ho pře­mů­žou, spou­ta­jí a donu­tí ho, aby je vedl k brá­ně Mordoru. Aragorn (Viggo Mortensen) s elfem Legolasem (Orlando Bloom) a trpas­lí­kem Gimlim (John Rhys-Davies) se vydá­va­jí po sto­pě skře­tů, aby osvo­bo­di­li z jejich zaje­tí hob­bi­ty Smíška (Dominic Monaghan) a Pippina (Billy Boyd). Mezitím však sílí moc tem­né­ho pána Saurona, kte­rý se spo­jil se zrád­ným čaro­dě­jem Sarumanem (Christopher Lee) a spo­leč­ně upí­na­jí všech­ny síly k zís­ká­ní Prstenu. Kdyby ho zno­vu zís­ka­li, pak by byla Středozem defi­ni­tiv­ně odsou­ze­na k záni­ku. Naše hrdi­ny tak čeká ješ­tě dlou­hé puto­vá­ní a mno­hé nástra­hy, než se jim poda­ří Prsten moci jed­nou pro­vždy zni­čit.

Tvůrci měli štěs­tí v tom, že se stal Pán prs­te­nů: Společenstvo Prstenu mega­hi­tem, pro­to­že se celá tri­lo­gie nato­či­la dohro­ma­dy a v pří­pa­dě neú­spě­chu prv­ní­ho dílu by vydá­ní nad­chá­ze­jí­cích fil­mů byla vel­mi kom­pli­ko­va­ná. Díky tomu­to fak­tu nicmé­ně moh­li Dvě věže, dru­hý díl tri­lo­gie do kin dora­zit už rok po Společenstvu Prstenu a defi­ni­tiv­ně tak díky tomu teh­dy potvr­dit, že se sku­teč­ně dohro­ma­dy sklá­dá jed­na z nej­lep­ších fil­mo­vých tri­lo­gií všech dob!

Už ve Společenstvu Prstenu byli polo­že­ny váleč­né zákla­dy, tepr­ve až Dvě věže jsou ale defi­ni­tiv­ně váleč­ným fil­mem, kte­rý je ješ­tě výprav­něj­ší, akč­něj­ší a v rám­ci mož­nos­tí ješ­tě vět­ší než před­cho­zí díl. Co se týče veš­ke­ré­ho audi­o­vi­zu­ál­ní­ho záze­mí ale vše zůstá­vá vrchol­né jako u před­cho­zí­ho dílu a i díky tomu se vlast­ně cel­ko­vě těž­ko srov­ná­vá, kte­rý díl Pána Prstenů je ve finá­le nej­lep­ší a kte­rý nej­slab­ší. Za mně ale zůstá­vám u scé­ná­ře, že se jde kaž­dým dílem pře­ce jen ješ­tě o ždi­bec výš a Dvě věže jsou tedy z tri­lo­gie Pána Prstenů dru­hé nej­lep­ší.

Zatímco Společenstvo Prstenu více­mé­ně muse­lo divá­ka nejdřív do celé­ho dění zasvě­tit, Dvě věže už jedou dra­ma­tur­gic­ky a tem­po­vě na plné obrát­ky. Zároveň jsou Dvě věže výraz­ně váž­něj­ší a tem­něj­ší a obchá­zí se bez podob­ných pasá­ží jako hobi­tí osla­va v prv­ním fil­mu. Ano, dochá­zí tu k odleh­če­něj­ším (a opět funkč­ním) momen­tům, defi­ni­tiv­ně se ale hra­je o hod­ně a na něja­ké to vtip­ko­vá­ní tu oprav­du není čas.

Peter Jackson a jeho tým opět dáva­jí kniž­ní před­lo­ze Pána prs­te­nů tu nej­lep­ší mož­nou podo­bu a i když si jí výraz­ně více začí­na­jí upra­vo­vat obra­zu své­mu a při­dá­vá někte­ré zásad­ní prv­ky (v kni­ze bys­te napří­klad kro­mě Legolase v Bitvě o Helmův žleb těž­ko hle­da­li ješ­tě něja­ké­ho elfa navíc a více pro­sto­ru tu opět dostá­vá love sto­ry mezi Aragornem a Arwen), nejde o změ­ny, kte­ré by nefun­go­va­li a kvů­li kte­rým by měli fanouš­ci knih auto­ma­tic­ky prá­vo prs­kat. Naopak prá­vě tako­vým zasa­ze­ním armá­dy elfů do Bitvy o Helmův žleb se tak poda­ří uká­zat, že se v aktu­ál­ním dění Středozemě hra­je oprav­du o všech­no a někte­ré sta­ré kon­flik­ty a svá­ry pros­tě musí jít v rám­ci dob­ra stra­nou.

Každá tri­lo­gie potře­bu­je začá­tek a konec, stej­ně tak ale potře­bu­je pocho­pi­tel­ně svůj pro­stře­dek. Dvě věže per­fekt­ně nava­zu­jí na Společenstvo Prstenu a děla­jí vše co by správ­né pokra­čo­vá­ní dělat mělo- Ještě dále roz­ví­jí své cha­rak­te­ry, sna­ží se zvý­šit lať­ku a záro­veň i přes jas­ný neu­za­vře­ný konec láka­jí­cí na závě­reč­nou část musí Dvě věže fun­go­vat sami o sobě a daří se jim to.

Společenstvo Prstenu se ve fil­mu roz­dě­li­lo a scé­nář tak ská­če mezi Froda a Sama s jejich novým kama­rá­dem Glumem, Aragorna, Legolase a Gimliho, kte­ří nara­zí na neče­ka­né­ho staré­ho pří­te­le a dosta­nou nový úkol v podo­bě spa­se­ní lid­ské­ho krá­lov­ství Rohan a Smíška a Pippina, kte­ří se set­ka­jí s nový­mi poten­ci­o­nál­ní­mi spo­jen­ci. Těžko se při­tom všem vybí­rá s kým chce­te aktu­ál­ně trá­vit čas a to jen důkaz toho, že žád­ná z těch­to linek není slab­ší.

Frodo a Sam nara­zí na legen­da­mi pro­slu­lé­ho Gluma a Frodo, kte­ré­mu je stvo­ře­ní líto mu nabíd­ne spo­lu­prá­ci v podo­bě bez­peč­né­ho dopro­vo­du do Mordoru. Už zde vzni­ká rozkol mezi Frodem a Samem, pro­to­že Sam je zce­la opač­né­ho názo­ru a kre­a­tu­ře na roz­díl od Froda zda­le­ka nevě­ří. Už zde tedy vzni­ká zají­ma­vý kon­flikt, pro­to­že mezi Frodem a Samem doteď fun­go­va­lo zce­la bez­kon­flikt­ní přá­tel­ství, kte­ré ješ­tě utvr­dil emo­ci­o­nál­ní závěr Společenstva Prstenu. Tento neče­ka­ný kon­flikt je poté ješ­tě zce­la zásad­ně­ji vyu­žit v Návratu krá­le, zde má ale své pev­ně sta­no­ve­né zákla­dy a při­pra­vu­je pro to vel­mi ele­gant­ním způ­so­bem půdu. Andy Serkis se zde jinak před­sta­vil jako legen­dár­ní Glum a defi­ni­tiv­ně zde doká­zal, že je herec schop­ný před­vá­dět výkon hod­ný Oscara i kdy­by jen v pou­hé motion-capture podo­bě. Ať už je to Serkisova řeč (v reá­lu má Serkis tak drs­ný hlas, že je až neu­vě­ři­tel­né, že je Glumův hlas opra­du jeho), jeho kre­a­ce či gri­ma­sy tak jde o vskut­ku feno­me­nál­ní výkon, kte­rý polo­žil zákla­dy pro to aby se stal Serkis legen­dou motion-capture výko­nů a dokon­ce se teh­dy hod­ně bojo­va­lo o to aby nomi­na­ci na Oscarech oprav­du dočkal. Nestalo se tak, dodnes je ale jeho Glum legen­dár­ní a to boha­tě sta­čí.

Mezi Legolasem a Gimlim defi­ni­tiv­ně vzni­ká přá­tel­ské pou­to, kte­ré je protka­né vzá­jem­ným rýpá­ním a poznám­ka­mi, už jen když se ale Legolas Gimliho zasta­ne doka­zu­je, že si tahle dvoj­ka na sebe zvyk­la a jsou schop­ni sta­ré spo­ry ras elfů a trpas­lí­ků hodit za hla­vu. Aragorn se jinak poz­dě­ji sta­ne v Bitvě o Helmově žle­bu více­mé­ně veli­te­lem armá­dy, což je jen náznak toho, že je pořád dědi­cem Gondorského trů­nu a mohl by se stát vlád­cem trů­nu o kte­rý vlast­ně pořád více­mé­ně nesto­jí. Pořád je ale pře­de­vším klí­čo­vá jeho lás­ka k Arwen, kte­rou ale ničí fakt, že by měla Arwen v nej­bliž­ší době odjet do Země neu­mí­ra­jí­cích. S posta­vou Aragorna se v rám­ci celé tri­lo­gie pra­cu­je dost mož­ná nej­lé­pe a Dvě věže to jen doka­zu­jí.

Smíšek a Pippin se poté defi­ni­tiv­ně z dří­ve pořád roz­jí­ve­ných a tak tro­chu neschop­ných hobi­tů mění v muže, kte­ří si uvě­do­mu­jí, že může dojít ke kon­ci svě­ta a pro to aby o své přá­te­lé a svůj svět nepři­šli se i oni sna­ží co to jde. Jak už jde poznat z před­loh J. R. R. Tolkiena tak se Tolkien inspi­ro­val prá­vě svý­mi zážit­ky z 1. svě­to­vé vál­ky a fak­tem, že váleč­ný kon­flikt lidi mění. Jde to poznat na všech hlav­ních hobi­tech, pře­de­vším na prá­vě Frodovi, kte­rý nese nej­těž­ší bře­me­no a uvě­do­mu­je si, že se dost mož­ná ze své ces­ty do Mordoru nevrá­tí živý.

Dvě věže jsou defi­ni­tiv­ně váleč­ným fil­mem, kdy defi­ni­tiv­ně začí­na­jí voj­ska Saurona spo­je­né­ho s čaro­dě­jem Sarumanem ple­nit Středozem a dochá­zí tak k sku­teč­né váleč­né atmo­sfé­ře, kte­rá vrcho­lí v podo­bě Bitvě o Helmově žle­bu, kte­rá je napros­to úžas­ně zpra­co­va­ná a jde o dal­ší posu­nu­tí už tak vyso­ké lať­ky v rám­ci celé tri­lo­gie. Jacksonovi se daří před­vést pře­hled­nou a úžas­nou akci ze kte­ré jsou cítit oprav­do­vá jat­ka, zou­fa­lost a bez­na­děj. Dodnes je Bitva o Helmův žleb jed­nom z nej­lep­ších fil­mo­vých bitev, kte­rá by nemě­la v rám­ci tri­lo­gie kon­ku­ren­ci, kdy­by o rok násled­ně nedo­ra­zil Návrat krá­le a nepo­su­nul lať­ku ješ­tě více na totál­ní vrchol.

Opět se Jacksonovi daří před­vá­dět epic­ké momen­ty jako je dal­ší kon­fron­ta­ce s Nazgûly, zce­la pro film vytvo­ře­ná kon­fron­ta­ce s vrr­ky nebo prá­vě celá zmí­ně­ná Bitva o Helmův žleb. Opět při­tom všem napros­to bra­vur­ně fun­gu­jí i kon­ver­zač­ní scé­ny, opět tu kaž­dá zásad­ní posta­va dostá­vá svůj moment slá­vy a záro­veň se Jacksonovi sty­lo­vě poda­ří před­sta­vit posta­vy nové jako Théoden, Éowyn, Éomér nebo Faramir. Opět se tu bra­vur­ně vysvět­lu­jí záko­ni­tos­ti a myto­lo­gie Středozemě za pocho­du, opět jsou tu momen­ty při kte­rých mra­zí a záro­veň tu jsou momen­ty zce­la emo­ci­o­nál­ní. Kameraman Andrew Lesnie a skla­da­tel Howard Shore u Dvou věží nekles­li na mys­li a díky tomu jsou Dvě věže také obra­zo­vě nád­her­né a záro­veň mají též Dvě věže napros­to bra­vur­ní soun­d­track. Dvě věže jsou jed­no­du­še stej­né geni­ál­ní jako Společenstvo Prstenu a pak už jen zále­ží na tom, kte­rý díl je pře­ce jen o ždi­bec lep­ší.

Dvě věže jsou nej­lep­ším mož­ným pro­střed­kem tri­lo­gie, kte­rý fun­gu­je jako úžas­ný pře­chod­ník mezi star­tem a finá­le a má na roz­díl od své­ho před­chůd­ce štěs­tí v tom, že fun­gu­je už v před­sta­ve­ném svě­tě a mís­to zasvě­co­vá­ní do svě­ta Středozemě tak může jet zbě­si­lým tem­pem. Celé to ale ve finá­le s jed­not­li­vý­mi díly fil­mo­vé tri­lo­gie Pán prs­te­nů oprav­du je jako srov­ná­vat rubín, sma­ragd a dia­mant......

Trailer:

Verdikt: 5 z 5

---

Photo © 2002 New Line Cinema

---