Rocky Balboa - Není důležité, kolik ran rozdáš, ale jak dlouho vydržíš.

Jen málo­kdy se mi stá­vá, abych use­dl k počí­ta­či, odkli­kal Word a nevě­děl, jak zařa­dit rych­lost. Tvůrčí stras­ti mě obvykle nepo­sti­hu­jí na star­tov­ní čáře, ale až poz­dě­ji – v prů­bě­hu vypi­cho­vá­ní, pro­pí­rá­ní a jen výji­meč­ně v závě­reč­ných minu­tách. Ještě do vče­rejš­ka jsem pomy­sl­ný roz­jezd pova­žo­val za snad­no poko­ři­tel­nou bari­é­ru. Ovšem až do vče­rejš­ka. V pří­pa­dě Rockyho mě totiž zasáh­la neče­ka­ná kri­ze.

Ačkoliv by se slu­še­lo nastar­to­vat něčím ve sty­lu „Těžko říci, proč se toto při­ho­di­lo…“ a vzá­pě­tí si nepo­cho­pi­tel­ně pro­ti­ře­čit vylí­če­ním důvo­dů, ten­to­krá­te se spo­koj­te s pou­hým: „A není to nic pře­kva­pu­jí­cí­ho.“ Šestý Rocky mě totiž (a proč si to nepři­znat) dostal. Navzdory popáté obkres­le­né šab­lo­ně… navzdo­ry nikterak nová­tor­ské­mu hávu… no snad navzdo­ry vše­mu skep­tic­ké­mu.

V glo­bá­lu (čili z pta­čí per­spek­ti­vy) se nese­tká­vá­me s ničím novým. Máme tady zná­mé posta­vy, typic­ký jedničko-pětkovský roz­jezd v man­ti­ne­lech špi­na­vé Philadelphie, nevy­hnu­tel­nou úva­hu o návra­tu do rin­gu, tra­dič­ní a chytla­vou hud­bou pod­bar­ve­ný tré­nink, kde se zase zve­da­jí řetě­zy, kde se opět vybí­ha­jí scho­dy a kde se Rockyho tre­nér může nále­ži­tě vyřvat, a koneč­ně toli­ko tou­žeb­ně vyhlí­že­ný zápas mezi pro­va­zy. Přesto všech­no (a nemys­le­te si, že jsem se nedi­vil) je to ten­to­krát o něčem jiném. Od pět­ky uply­nu­lo předlou­hých šest­náct let a stej­ná por­ce leto­kru­hů  - nemýlím-li se -  uběh­la i v živo­tě Rockyho. Troufám si tvr­dit, nebýt tak dlou­hé pau­zy mezi posled­ním a před­po­sled­ním dílem, byla by mnou nakous­nu­tá zají­ma­vost tatam. To, co Balbou osvě­žu­je a pozve­dá­vá na hod­no­tu 7.6 (hod­no­ce­ní na IMDb.com), jsou prá­vě radi­kál­ní změ­ny v živo­tě hrdi­nů a jejich momen­tál­ní vyhlíd­ky do budouc­na.

Návštěva po tako­vé době, byť do noto­ric­ky zná­mých míst, je pros­tě pří­jem­ná. Rocky, i když smýš­lí stá­le stej­ně a neza­pře v sobě toho hod­né­ho pros­ťáčka odve­d­le, kte­rý se v kaž­dé dru­hé scé­ně scho­vá­vá za ono­še­ný úškle­bek a jenž by za vámi sko­čil i do žum­py, pakli­že bys­te kři­če­li „Pomoc!“, je totiž časem ošle­ha­ný, o něco málo moud­řej­ší a hlav­ně – s minu­los­tí slav­né­ho boxe­ra je spjat jen pro­střed­nic­tvím zará­mo­va­ných fotek ve své restau­ra­ci. Více či méně patr­né změ­ny postih­ly zce­la logic­ky i ostat­ní posta­vy. Nezůstalo tak jen u ex-ex-ex…ex-šampióna v těž­ké váze, ale i u jeho (už) tři­ce­ti­le­té­ho syna, kte­rý si své pra­cov­ní úspěchy/neúspěchy opod­stat­ňu­je slav­ným pří­jme­ním, a stříd­mě nalo­že­né­ho Pouliho. Samozřejmě, nej­ví­ce se na sním­ku pode­pi­su­je (ne)vynucená eli­mi­na­ce Adriany.

Avšak záměr­ně. Nenadálé úmr­tí Rockyho man­žel­ky má prá­vě zde pat­řič­né opod­stat­ně­ní. Nebýt jej, nena­chá­zel by se slav­ný boxer tam, kde se nachá­zí (tj. v psy­chic­ké hni­lo­bě, v mys­li se stá­le vra­ce­je do minu­los­ti, nepro­ží­va­je při­tom důle­ži­tou sou­čas­nost), a zce­la urči­tě by neza­mýš­lel návrat do rin­gu a neris­ko­val tak na sta­rá kole­na zesměš­ně­ní.

Ne náho­dou mě během pro­jek­ce stí­hal pocit, že Stallone nato­čil film o sobě (a doteď mě onen pocit roz­leptá­vá). Vždyť i on pořád­ně ris­ko­val, když se na sklon­ku kari­é­ry roz­ho­dl nato­čit dal­ší sequel – kór ke zdán­li­vě zaš­ně­ro­va­né sérii. Podobně jako Rocky, kte­rý je ve sním­ku neu­stá­le ode­pi­so­ván, i dří­ve neo­myl­ný Sly pod­stou­pil nerov­ný sou­boj s nepříz­ní při­hlí­že­jí­cích (divá­ci se potul­ně usmí­va­li a pro­du­cent aby byl bater­kou pohle­dán). Jak už to tak ale cho­dí - tolik se oče­ká­val pro­pa­dák, až se ve výsled­ku zro­dil poměr­ně uspo­ko­ji­vý počin. Stallone se dal nále­ži­tě do kupy, pře­dem se smí­řil s tím, že nepro­tne cílo­vou pás­ku jako prv­ní, a nako­nec se z toho vše­ho vylí­zal se vzty­če­nou hla­vou.

A tak i když může lec­kdo z vás namít­nout, že je to „pořád o tom samém - jen s něko­li­ka vrás­ka­mi na povrchu“ (obzvlášť, pokud zohled­ní­te pomy­sl­né roze­sta­ve­ní figu­rek na šachov­ni­ci), nejen tíha nos­tal­gie vás v prů­bě­hu „apli­ka­ce“ při­mě­je k pře­hod­no­ce­ní. Stejně jako byla jed­nič­ka o jedi­neč­ně šan­ci a „pře­dem pro­hra­ném sou­bo­ji“, dvoj­ka o odve­tě a pět­ka o nevy­da­ře­né tre­nér­ské drá­ze, stej­ně tak šest­ka při­ná­ší něco, na co bychom v pře­de­šlých čás­tech nena­ra­zi­li. Zřetelné potla­če­ní boxu jako tako­vé­ho, podrob­nou pitvu Rockyho osob­nos­ti a hlav­ně - pří­běh o člo­vě­ku, kte­rý zapo­mněl žít a jenž chce ale­spoň na oka­mžik vzkří­sit zašlou slá­vu dáv­ných let. Rocky Balboa je tedy stej­ně tak boxer­ský jako pal­čá­ko­vá ruka­vi­ce leží­cí ved­le zablá­ce­ných sáněk. Netěšte se na žád­ný vel­ko­le­pý sou­boj v duchu před­chůd­ců, ani na obsáh­lou tré­nin­ko­vou mon­táž. Obojí zabí­rá jen nezbyt­né mini­mum sto­pá­že.

Přestože se výše osa­ze­né odstav­ce pří­jem­ně pro­čí­ta­jí, roz­hod­ně to nezna­me­ná, že bych na šest­ce nevy­sto­po­val něko­lik drob­ných, na výsled­ném ver­dik­tu se výraz­ně nepo­de­pi­su­jí­cích, chy­bi­ček. Ba nao­pak. Ono by se toho našlo mno­ho. Ať už je to poně­kud ukva­pe­ný a lehce odby­tý pře­chod mezi dra­ma­tem boxer­ským a pou­lič­ním, závě­reč­né titul­ky, kte­ré jsou dopro­vá­ze­ny sestři­hem ve sty­lu „Natoč to!“ (tahle série si zaslu­hu­je nos­tal­gic­ké doťuk­nu­tí, niko­liv paro­dic­ké vybí­há­ní scho­dů), nebo snad tele­viz­ně poja­tý sou­boj v rin­gu, jenž jak­si nela­dí s před­cho­zím (old­scho­o­lo­vě stři­že­ným) mate­ri­á­lem.

Jak už ale bylo napsá­no, nic z toho nemá tako­vou kaden­ci, aby to otřás­lo s pře­dem avi­zo­va­ným ver­dik­tem. Stallone povstal z pope­la a nato­čil sní­mek, kte­rý zkrát­ka nenu­dí.

Co z toho vyplý­vá? Překvapivě nic pře­kva­pi­vé­ho. Rocky Balboa není nikterak pře­vrat­nou nálo­ží, kte­rá by stme­li­la jin­dy nest­me­li­tel­né masy divá­ků. Je to sní­mek nato­če­ný pro radost. Avšak neje­nom pro radost jeho stvo­ři­te­le, ale i pro potě­še­ní jeho skal­ních pří­vr­žen­ců. Diváci, kte­ří si Rockyho dopřá­li jen teh­dy, pakli­že se jim nechtě­lo spát a v tele­vi­zi nedá­va­li zrov­na nic lep­ší­ho, budou zřej­mě nevě­říc­ně krou­tit hla­vou, ale upřím­ně… já jim to roz­hoř­če­ní pře­ji.

---