(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Na sklonku druhé světové války v roce 1944 najde osamělý zlatokop Aatami Korpi (Jorma Tommila) v divočině Laponska na severu Finska bohatou zlatou žílu. Když se s nově nalezenou kořistí vydá na cestu do nejbližšího města, narazí na ustupující oddíl nacistických vojáků vedený nelítostným obersturmführerem SS Brunem (Aksel Hennie), který chce zlato zabavit pro svůj oddíl. Bohužel pro celou vojenskou jednotku se nejedná o obyčejného kopáče, ale o mýtickou „armádu jednoho muže“, která ztělesňuje kvintesenci finského pojmu „sisu“ – blyštivou formu odvahy a nepředstavitelného odhodlání čelit, byť i drtivé přesile...
Nad finským tvůrcem Jalmari Helanderem bylo snadné ještě pár let nazpátek zlomit hůl. Jeho akční Sejmi prezidenta sice mohlo počítat s účastí Samuela L. Jacksona, výsledný film přesto ve finále dvakrát neobstál, Helander se jako kdovíjak zajímavý akční tvůrce neosvědčil a celé to navzdory potenciálu nebylo ani směšně zábavné. Přesouváme se téměř o dekádu později a Helander si ve svém rodném Finsku natočil malinký akční film, který si již od počátku koleduje o to, aby si ho obránci historické akurátnosti namazali na chleba. Sisu není filmem pro člověka, který nepřenese přes fakt, že se tvůrci zcela věrně nedrží historie a není filmem pro ty, kteří nedokáží přenést přes srdce fakt, že jednotlivé momenty fungují na jisté formě nadsázky. Snadno ho lze ovšem doporučit přesně opačné skupině.
Sisu je v zásadě westernem, který se pouze odehrává za 2. světové války, protagonista je místo kovboje bývalým vojákem a místo banditů se jako překážka jeví komando SS. Hlavní hrdina je takový mix Blonďáka z Dolarové trilogie Sergia Leoneho, Johna Wicka a Přemka Podlahy, který se rychle projeví jako zbraň hromadného ničení, které by se člověk neměl stavět do cesty. A to i přes fakt, že je někdo ozbrojen tankem, kánonem a tučným počtem střelných zbraní. Výsledek ve finále působí jako film, který snadno mohl vzniknout nějakých 30-40 let nazpátek a dnes by se prakticky mohl stát kultovní záležitostí. Helander se ani za psacím stolem a ani na režijní židli nedrží zkrátka a servíruje neskutečně zábavný akční výplach, který se neštítí kreativních a brutálních způsobů kosení zlých nacistů a při jeho reputaci by ho člověk s radostí vyslal na krátkou audienci s Vladimirem Putinem a Sergejem Lavrovem.
Jorma Tommila zvládá již svým sevřením v hlavní roli vyvolávat respekt. Slovy šetří, pro prolitou krev naopak nejde daleko. Částečně je vykreslené jeho pozadí, Korpi je ovšem především hnán svým přednostním cílem, kdy je mu ve finále jedno, co vše musí podstoupit a jako moc nepříjemné to musí být. Rázem se skládá obraz akčního hrdiny, kterého by měli problém zastavit zřejmě i nejznámější akční kultovní postavy, časem to celé začíná doléhat i na zpočátku ledově klidného obersturmführa v podání Aksela Hennieho. Sisu ve finále zvládá dodávat podobnou formu satisfakce jako Hanebný pancharti Quentina Tarantina, v rámci brutality ovšem zachází o kus dál a stejně tak o poznání více koketuje s béčkovostí, kdy je chvílemi snadné si říci, že je hlavní hrdina zdánlivě nezastavitelný až příliš.
Samotný název Sisu ostatně odkazuje k údajně nepřeložitelnému finskému slovu, které má označovat kohosi, kdo jednoduše odmítá umřít. Ze zdánlivého obyčejného zlatokopa se rázem vyklube válečná legenda. Sisu zachází mnohem dál, než kdejaká hollywoodská akční produkce, dá se snadno říci, že Helande za málo peněz servíruje hodně muziky a přitom se skutečně nebojí, netahá za zpátečku a jednoduše nebuduje hranice, za které odmítá jít. To má za následek i várku černého humoru, který opět nemusí nutně sednout každému, koho ovšem chytne, ten i v tomto ohledu odejde spokojen.
Dialogů je ve výsledném filmu jako šafránu, kdy je to ideální, protože zrovna ty nejsou v rámci tohoto filmu nejostřejšími tužkami v penále. Kouzlo Sisu ovšem tkví v té správné skoro až westernové atmosféře, várce skutečně nápaditých vražd i v docela chytrém způsobu toho, jak se dostávat ze zdánlivé pasti. I díky délce 90 minut navíc Sisu sympaticky odsýpá, kdy je sice nutné „protrpět´´ kratší úvod, jakmile ovšem dojde k prvnímu střetnutí s SS, Sisu už prakticky nezastavuje a servíruje skutečně zábavnou akční podívanou, která očividně čerpá ze spaghetti westernů i dalších starších filmových kousků, v rámci moderního akčního filmu jde vlastně o nečekané a příjemné zjevení, které má pouze smůlu v tom, že spousty lidem uteče pod radarem a pro dost lidí bude nejspíš pořád až příliš divoká. Dá se přitom rozhodně spekulovat nad tím, že by ze Sisu šla udělat ještě větší divočina a že by možná takový Sam Raimi v nejlepší formě nebo Tommy Wirkola mohli z podobné látky vymačkat krapet víc. Sisu ovšem pořád servíruje dostatek výrazných momentů a ve svých nejlepších momentech skutečně vyvolává úsměv na tvářích. Přítomnost drobné evropské neotesanosti a zároveň absence krapet hollywoodského vyčistění je možná ve finále tím nejlepším benefitem.
Zábavná a kreativními momenty dostatečně plná finská akční řežba, kterou se Jalmari Helander snadno vykupuje a dokazuje, že se pro dobrou akci nemusí hledat pouze v Hollywoodu. Sisu je v tomto ohledu až příjemným akčním zjevením, které krapet sympaticky připomene i filmy, které se dnes netočí. A je ještě větší radost ho díky tomu sledovat...
Verdikt: 80 %
Nejnovější komentáře