Last of Us - 1. série

Dvacet let po záni­ku moder­ní civi­li­za­ce je otr­lý pře­ži­vší Joel (Pedro Pascal) najat, aby pro­pa­šo­val čtr­nác­ti­le­tou Ellie (Bella Ramsey) z nebez­peč­né karan­tén­ní zóny. Oba se musí vydat na ces­tu napříč Spojenými stá­ty a spo­lé­hat jeden na dru­hé­ho, aby pře­ži­li...

Videoherní adap­ta­ce jsou čas­to před­ur­če­né k neú­spě­chu. Většinou se buď­to maxi­mál­ně sna­ží o věr­nost hrám, kdy ovšem fun­gu­jí­cí ve video­her­ním pro­sto­ru nefun­gu­je v rám­ci filmového/seriálového média, nebo dochá­zí k pří­liš výraz­né­mu odklo­nu. Jde o věč­ný spor, kte­rý pocho­pi­tel­ně nemů­že vždy potě­šit ani fanouš­ky původ­ní video­her­ní před­lo­hy a ani lai­ky, kte­rým her­ní mecha­ni­z­my a záko­ni­tos­ti nic neří­ka­jí. Videoherní Last of Us se ovšem sta­lo tako­vým feno­mé­nem, že se záko­ni­tě oče­ká­va­la něja­ká výraz­něj­ší péče. A to se sta­nou. Na seri­á­lo­vé adap­ta­ci se tak nejen výraz­ně podí­lel reži­sér dvou původ­ních video­her, Neil Druckmann, ale pře­de­vším za ním sto­jí Craig Mazin, tvůr­ce skvě­lé­ho Černobylu. Casting Pedra Pascala a Belly Ramsey sice mohl lec­ko­ho roz­dě­lit, pro­pa­gač­ní mate­ri­á­ly ovšem vyvo­lá­va­ly dojem, že se seri­á­lo­vá adap­ta­ce sku­teč­ně nachá­zí v pra­vých rukou a při­tom se někdo pou­čil o zla­tém kom­pro­mi­su. A na výsled­ku je to znát.

Původní video­hře je seri­á­lo­vé Last of Us více­mé­ně věr­né. Příběhem, výpra­vou, jed­not­li­vý­mi desig­ny, cha­rak­te­ry postav. Last of Us není kla­sic­kou video­hrou, kdy jde sice o sur­vi­val zále­ži­tost, důle­ži­té je ovšem pře­de­vším pou­to mezi dvě­ma hlav­ní­mi hrdi­ny. A prá­vě seri­ál doká­že více na roz­díl od hry vytě­žit jed­not­li­vé budo­vá­ní emo­cí. Trochu pochyb­ně sice může půso­bit fakt, že tvůr­ci posta­vy nadá­le roz­ví­je­jí pře­de­vším skr­ze fla­shbac­ky, výsle­dek ovšem při­ná­ší to správ­né ovo­ce. Postupný vývoj vzta­hu Joela a Ellie a pře­de­vším jeho vyvr­cho­le­ní ve finá­le seri­á­lu tak zvlád­ne při­po­me­nout stej­nou sílu, kte­rou při­ne­sl konec původ­ní video­hry. Mnoho aspek­tů navíc seri­ál zvlá­dá vytě­žit a emo­ci­o­nál­ně pro­dat mno­hem více. Joelovo vel­kou ztrá­tu, Postavy Billa a Franka v podá­ní Nicka Offermana a Murray Bartletta, roz­ši­řo­vá­ní myto­lo­gie a sku­teč­nou nepří­jem­nou atmo­sfé­ru, kte­rou post-apo svět vyvo­lá­vá.

Last of Us tak nena­bí­zí tolik akce a horo­ro­vých pasá­ží, jako video­her­ní zdro­jo­vý mate­ri­ál a mno­ho fanouš­ků původ­ní hry tím pocho­pi­tel­ně může snad­no roz­čí­lit, tím je ovšem oči­vid­něj­ší, že jde tvůr­cům seri­á­lu o něco úpl­ně jiné­ho. O ty pra­vé emo­ci­o­nál­ní vrst­vy, kte­ré se v pří­bě­hu původ­ní hry skrý­va­jí a kte­ré v seri­á­lo­vé adap­ta­ci zvlá­da­jí více zazá­řit. Šestice reži­sé­rů (kro­mě Mazina a samot­né­ho Druckmanna také Peter Hoar, Jeremy Webb, Jasmila Žbanić, Ali Abbasi) zvlá­da­jí po dobu 9 epi­zod držet vyso­ce nasta­ve­nou lať­ku, časem je navíc více a více poznat, že navzdo­ry deba­tám nejsou Pedro Pascal a Bella Ramsey pochyb­nou vol­bou. Důležitá je nejen jejich che­mie, ale i pro­dá­ní stě­žej­ních emo­cí, na kte­rých se posta­vy vyví­je­jí. Především Joel v rám­ci seri­á­lu odha­lu­je svou lid­štěj­ší strán­ku a díky podá­ní Pascala zvlád­ne půso­bit jako ješ­tě tragič­těj­ší posta­va. Pár let nazpá­tek by sice mno­ho lidí nezkous­lo niko­ho jiné­ho než Hugha Jackmana nebo Joshe Brolina, prav­da se ovšem uká­za­la a Pascal potvr­zu­je pozi­ci vítě­ze.

Herci, kte­ří pro­půj­či­li tvář posta­vám v původ­ní hře se obje­vu­jí v rám­ci nej­růz­něj­ších men­ších či vět­ších roli­ček, zazá­řit se ovšem daří nejen Pascalovi a Ramsey. Vynikající Nick Offerman, kte­rý je ve váž­né polo­ze stej­ně feno­me­nál­ní jako v obvyk­lej­ší kome­di­ál­ní, opět fan­tas­tic­ká Storm Reid v roli Riley, Gabriel Luna jako Joeův bra­tr Tommy či kani­bal­ský David v podá­ní Scotta Shepherda. Last of Us se ode­hrá­vá po záni­ku moder­ní civi­li­za­ce, ten­to svět poté není čer­no­bí­lý. Vznikají frak­ce, na kaž­dé­ho člo­vě­ka má zánik kla­sic­ké civi­li­za­ce svůj vliv, někdo je nucen při­ná­šet obě­ti v rám­ci vyš­ší­ho dob­ra. Na roz­díl od jiné­ho popu­lár­ní­ho seri­á­lu od HBO (Hra o trů­ny) mají tvůr­ci štěs­tí v tom, že zna­jí pří­běh, kte­rým se vydá­vá dru­há video­hra a mají díky tomu výho­du v tom, že pro pokra­čo­vá­ní vývo­je zvlád­nou vysta­vět půdu. Druhá video­hra je totiž ješ­tě o pozná­ní méně čer­no­bí­lá a role postav v pří­bě­hu snad­no svá­dě­jí k filo­so­fic­kým deba­tám. A tím­to způ­so­bem se daří vykres­lo­vat nej­růz­něj­ší posta­vy, kte­ré nelze ška­tul­ko­vat, kaž­dý pros­tě nějak žije ve svě­tě, kte­rý již nepo­zná­vá. Někdo více humán­ně a někdo více ani­mál­ně.

Na výsled­ném seri­á­lu jsou vidět pro­dukč­ní hod­no­ty, kdy se skr­ze čas­tou sáz­ku na ruč­ní kame­ru daří umoc­ňo­vat auten­ti­ci­tu a pro­ží­vá­ní stě­žej­ních emo­cí s ústřed­ní­mi posta­va­mi. S Clickery nebo Bloatery se sice pytel neroz­trh­ne (design je věr­ný před­lo­hám a půso­bi­vý), seri­á­lu ovšem roz­hod­ně nechy­bí momen­ty napě­tí. Jsou znal­ci původ­ní hry v nevý­ho­dě vzhle­dem k fak­tu, že nazpa­měť zna­jí pří­běh původ­ní hry? Dost mož­ná ano. Jak už to ovšem u zna­los­ti před­loh bývá, o to více je pro­sto­ru k rados­ti z toho, že se někdo sku­teč­ně sna­ží vzdá­vat původ­ní­mu mate­ri­á­lu maxi­mál­ní poctu, při­tom na to chce sku­teč­ně tak kra­pet tro­chu jinak. Úvody prv­ních dvou epi­zod se sna­ží virus spo­je­ný s hou­ba­mi zasa­dit do kon­tex­tu auten­tic­ké glo­bál­ní pan­de­mie, kte­rá i díky nedáv­né­mu šílen­ství s COVIDEM-19 zvlá­dá zaujmout. Zjednodušeně by se dalo říct, že hra jis­tě pro­dá­vá jis­té momen­ty lépe, jiné momen­ty nao­pak v souč­tu pro­dá­vá lépe seri­ál. A není prá­vě toto defi­ni­ce té ide­ál­ní adap­ta­ce? Musí být správ­ná adap­ta­ce maxi­mál­ně věr­ná? I tyto úva­hy pocho­pi­tel­ně budou svá­dět k dal­ším a dal­ším deba­tám, jis­té ovšem je, že seri­á­lo­vé Last of Us pořád pat­ří mezi nej­lep­ší adap­ta­ce video­her. A tvůr­cům se po kon­ci 1. série snad­no věří, že za pár let s 2. sérii zvlád­nou nezkla­mat...

Verdikt: 5 z 5

---