Modrá jako naděje-román o životních krizích po čtyřicítce

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Hledáte sil­ný pří­běh? Jste na pra­hu čty­ři­cít­ky a mož­ná neví­te, jak se svým živo­tem vyna­lo­žit? Karolina Tůmová je autor­kou novin­ky s názvem Modrá jako nadě­je. Čeká vás vel­mi sil­ný pří­běh, kte­rý ve mně bude hod­ně dlou­ho dozní­vat. 

Čtyři dlou­ho­le­té kama­rá­dy, Zuzana, Lucie, Bára a Lída jsou na pra­hu čty­ři­cít­ky a nejsou vůbec spo­ko­je­né se svým živo­tem. Bilancují a tou­ží vše najed­nou změ­nit. Znají se od škol­ních let a všech­ny jsou pova­ho­vě napros­to odliš­né. Dvě z nich ješ­tě bezdět­né. Společně se vždy setká­va­jí v kavár­ně a líčí svo­je pro­blémy v rodi­ně, s part­ne­ry, v prá­ci i s dět­mi. Opravdu běž­né sta­ros­ti, kte­ré ženy toho­to věku mají. Až jed­no­ho dne při­jde nena­dá­lá tra­gic­ká udá­lost, kte­rá dvě­ma z nich změ­ní život od zákla­dů. Dokážou najít v sobě tu sílu a situ­a­ci vyře­šit? Bude to pro ně krok vpřed? Tak to už se nech­te pře­kva­pit a hned se pusť­te do vel­mi sil­né­ho pří­bě­hu. Čeká vás román o život­ních kri­zích, o osa­mě­los­ti, o nena­pl­ně­né lás­ce, o nepřed­ví­da­tel­ných kon­cích, kte­rý ten­to román roz­hod­ně má.

Román jsem pře­čet­la jed­ním dechem. Musela jsem číst dál a chtě­la jsem se dozvě­dět, co se vlast­ně při­ho­dí. Situace, kte­rá nasta­la, mě napros­to, jak se říká „roz­se­ka­la“ a musím říci, že i ukáp­la slza a ne jed­na. Autorka má vel­mi úžas­ný styl psa­ní, kte­rý mě chy­tl od prv­ní stra­ny. Ještě jsem od ní nemě­la mož­nost nic číst, byla to moje prvo­ti­na. Rozhodně bych si od ní ráda něco jiné­ho pře­čet­la. Čtyři osu­dy, čty­ři ženy doká­za­la veli­ce dob­ře popsat a nemě­la jsem pro­blém, jak se kte­rá jme­nu­je, či jaké má děti a kde pra­cu­je. Hned jsem v tom měla jas­no. Na tom­to romá­nu autor­ka pou­ká­za­la na to, jak snad­no se během jed­né vte­ři­ny může oto­čit život naru­by a je tře­ba si vážit toho, co máme a co nám život dává. Sama jsem již žena po čty­ři­cít­ce a moc jsem si přá­la ten­to román pře­číst a chtě­la jsem se dozvě­dět, jak to mají ženy jin­de. Naštěstí jsem mno­ho pro­blé­mů, kte­ré hlav­ní hrdin­ky měly, pro­za­tím nemu­se­la řešit. S man­že­lem máme mys­lím si har­mo­nic­ký vztah, a to je základ vše­ho a nesmír­ně si toho vážím. Tento román budu v sobě muset oprav­du „strá­vit.“ Nečekala jsem tako­vé rozuz­le­ní děje a pře­mýš­le­la jsem, jak bych se asi zacho­va­la. Myslím si, že stej­ně jako hlav­ní dvě hrdin­ky. Po pře­čte­ní toho­to romá­nu vím, že si budu vážit kaž­dé chví­le, kte­rou strá­vím se svým man­že­lem i dět­mi, budu méně sou­dit a více si vší­mat toho, proč někte­ré věci jsou tak či onak. Někdy si říkám, za čím se vlast­ně žene­me a co nám to při­ná­ší. Opravdu sta­čí zpo­ma­lit a uží­vat si jen tak bez něja­ké­ho cíle.

Ukázka z kni­hy:

Zuzana byla zas a zno­vu za Báru vděč­ná, za jejich blíz­kost, kte­rá rost­la ze dne na den, a řek­la to nahlas: „Hele, jsem ráda, že se máme,“ podí­va­la se váž­ně na kama­rád­ku. Většího vyzná­ní neby­la schop­ná, ale Bára vědě­la, že i tohle je na Zuzanu umě­ní.

„Vždyť já taky,“ řek­la Bára a obja­la ji. Ona umě­la svo­je city pro­je­vit, a taky to čas­to děla­la. Neuměla by bez toho být. Nebylo by to kom­plet­ní.

„Hele, co mámy, mys­líš, že si sed­ly?“ Dívala se Zuzana oknem do zahra­dy, aby setřás­la to cito­vé vyzná­ní. Viděla, jak obě mámy sto­jí u sto­lu a pro­hlí­že­jí si vyší­va­ný ubrus, kte­rý Bářina máma měla roz­dě­la­ný.

„Ale mys­lím si, že jo, jsou kaž­dá jiná,“ shr­nu­la Bára jas­ně.

„To je prav­da, proč hle­dat ve stej­ných rysech souzně­ní, když tam pros­tě čas­to není, a v jina­kos­ti nesou­lad,“ zag­lo­so­va­la Zuzana.

Tok hovo­ru pře­ru­ši­lo zvo­ně­ní Bářina mobi­lu. Na dis­ple­ji uvi­dě­la Honzovo čís­lo, neo­zval se jí doce­la dlou­ho, napadlo ji, co asi chce, teď o víken­du. Možná pořád ješ­tě tro­chu žár­li­la, s kým svůj vol­ný čas trá­ví. Nechtělo se jí to zved­nout, jak jed­no­du­ché bylo to neu­dě­lat, to všech­no nám mobi­ly umož­ňo­va­ly. Identifikovat vola­jí­cí­ho a roz­hod­nout, zda s ním chce­me mlu­vit, nebo ho nechá­me v tichu. Bára ale záro­veň vědě­la, že vyhý­bat se čemu­ko­li je na nic, že to na ni stej­ně vybaf­ne neče­ka­ně za něja­kým rohem.

„Ahoj Honzo,“ sna­ži­la se řídit svůj hlas, kte­rý cíti­la až v krku.

Zuzana se na ni podí­va­la a zved­la obo­čí.

Bára poo­de­šla a vyšla ven, scho­va­la se za sta­rou kůl­nou, kte­rá sice nebrá­ni­la tomu, aby ji nikdo nesly­šel, ale mlu­ví­cí­mu dáva­la pocit sou­kro­mí, a to Bára potře­bo­va­la.

Několik slov o autor­ce:

Karolina Tůmová je křtě­ná Prahou, milu­je ves, les a opuš­tě­né domy. Stejnou měrou dob­ré lidi. Má ráda klid a ticho, přes­to beze slov nemů­že exis­to­vat. Taky ráda cvi­čí jógu, tvo­ří pod znač­kou YOjogaYO, píše a navr­hu­je inte­ri­é­ry. A neu­stá­le se nechá pře­kva­po­vat živo­tem.

Autorka: Karolina Tůmová

Žánr: belet­rie, spo­le­čen­ský román

Vydáno: Vydal Ikar, ve spo­leč­nos­ti Euromedia Group a.s., Praha, 2024

Počet stran: 320

Vazba kni­hy: pev­ná

ISBN: 978-80-249-5451-6

Knihu může­te kou­pit zde:

Kniha Modrá jako nadě­je - Karolina Tůmová | knizniklub.cz

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře