Osm hrozných - Westernový koncert Quentina Tarantina

Nebyl by to Quentin Tarantino, kdy­by nedal do své­ho nové­ho fil­mu pořád­nou dáv­ku drsného humo­ru a nepo­trá­pil divá­ky dlou­hý­mi dia­lo­gy. A nic na tom nemě­ní fakt, že vše je peč­li­vě zaba­le­no v kuli­sách wes­ter­no­vé­ho divo­ké­ho zápa­du, kde se pro­há­ní po zasně­že­ných plá­ních dostav­ní­ky. Opuštěná „osvě­žov­na„ na tra­se pak při­po­mí­ná tajem­ná sta­ve­ní, kde se mohou ukrý­vat vra­zi stej­ně jako jejich obě­ti. Tarantino si ve scé­ná­ři pohrál s myš­len­kou spra­ve­dl­nos­ti, kte­rá se v růz­ných obdo­bích a sou­vis­los­tech může vyklá­dat také růz­ně. Pečlivě volil cha­rak­te­ris­ti­ku jed­not­li­vých postav a pone­chal kaž­dé pro­stor, aby se moh­la před­vést, pocho­pi­tel­ně v tom nej­hor­ším svět­le. Dál pak roze­hrál rošá­du, kdy se vět­ši­na tvá­ří jako někdo jiný a ostat­ní lžou, jen se prá­ší. Ačkoliv je od počát­ku fil­mu jas­né, že to nej­spíš dob­ře nedo­pad­ne, dlou­hé dia­lo­gy a drob­né hád­ky vše pro­dlu­žu­jí a odkrý­vá­ní prav­dy pak při­jde jako smršť. Každopádně Tarantino své hrdi­ny ani divá­ky fil­mu nijak nešet­ří. Drsně ser­ví­ru­je jed­ná­ní zákeř­ných zabi­já­ků a závěr fil­mu pak vše koru­nu­je. Osm hroz­ných kon­čí hroz­ně a žád­nou roman­ti­ku nepři­ná­ší.

Jako milov­ník wes­ter­nů se musel reži­sér na film peč­li­vě při­pra­vo­vat a sna­žil se do něj vlo­žit to, co u sta­rých fil­mů obdi­vo­val, ale vytvo­řil pří­běh pod­le svých před­stav. Začátek fil­mu je nato­če­ný na jeden dlou­hý záběr jen s hud­bou. Další roman­tic­ké zábě­ry sle­du­jí jízdu dostav­ní­ku v zasně­že­né kra­ji­ně nebo pří­jezd k dře­vě­né cha­tě. Jakmile se pří­běh pře­su­ne do míst­nos­ti, začnou být stře­dem zájmu jed­not­li­vé posta­vy. Mění se nála­da, mění se téma hovo­ru a stup­ňu­je se napě­tí. Stále se čeká, kte­rá slov­ní naráž­ka by moh­la vypro­vo­ko­vat střel­bu a čas se poma­lu vle­če.  V závě­ru fil­mu se tem­po závrat­ně zrych­lí a vše změ­ní v divo­kou řezni­či­nu.

V před­cho­zím fil­mu Django se Tarantino sna­žil o zachy­ce­ní pří­bě­hu člo­vě­ka, kte­rý se sna­ží jít pro­ti osu­du. Hrdinou byl čer­noch a zlo i dob­ro neby­lo děle­no pod­le bar­vy ple­ti. Krutost cho­vá­ní lidí nemě­la žád­né zdů­vod­ně­ní ani omlu­vu. Ve fil­mu Osm hroz­ných je lid­ská bez­o­hled­nost a kru­tost základ­ní výba­vou všech hrdi­nů, kte­ří si pro své jed­ná­ní najdou svůj osob­ní důvod. Jestliže Django si postup­ně posi­lu­je sym­pa­tie divá­ků, osm hroz­ných kon­čí potup­ně a bez pří­z­niv­ců. Doufejme.

Zajímavé je, jak jsou ve fil­mu zachy­ce­ny žen­ské posta­vy. Nejhnusnější posta­vu vra­žed­ky­ně Daisy Domergue hra­je Jennifer Jason Leigh. Mluví se o ní hroz­ně, zachá­zí se s ní hroz­ně a hroz­ně také kon­čí. Pohledná hereč­ka se ve fil­mu změ­ni­la v odpor­nou kre­a­tu­ru s obli­če­jem věč­ně něčím popatla­ným. A přes­to má v sobě urput­nost a její bala­da s kyta­rou přes­ně vysti­hu­je nála­du. Je to jedi­ná žen­ská zápor­ná posta­va. Další žen­ské posta­vy jsou sice poho­do­vé, ale mih­nou se ve fil­mu jen na chvil­ku a jsou v roli nevin­ných obě­tí.

Jedním z inspi­rač­ních zdro­jů mohl být film také Sedm sta­teč­ných. Taková nená­pad­ná inspi­ra­ce byla nejen pro název, ale může být i v pro­ti­klad­né cha­rak­te­ris­ti­ce cho­vá­ní hlav­ních hrdi­nů.  O dal­ších pro­po­je­ních a inspi­ra­cích se lze jen doha­do­vat. Jasné je, že se autor fil­mu sna­žil o sty­li­za­ci sobě vlast­ní, kde se mož­ná scho­vá­vá něja­ké hlub­ší sdě­le­ní nebo se také nic nescho­vá­vá. Prostě pří­běh se nějak stal a kdo se chce na něj podí­vat, ten ať si ho vychut­ná. A kdo hle­dá boj dob­ra a zla, ten si musí počkat na jiný film od jiné­ho reži­sé­ra.

Nechci upí­rat auto­ro­vi jeho kva­li­ty. Má obrov­skou fan­ta­zii a množ­ství nápa­dů, mezi kte­rý­mi nesmí chy­bět něco krva­vé­ho. Jeho fil­my jsou jako pohád­ky brat­ří Grimmů spíš pro dospě­lé a pro ty, kdo už umí odli­šit zlo od dob­ra.

Tarantino má však sla­bost a tou jsou her­ci. V tom­to fil­mu se mu poda­ři­lo nabíd­nout kaž­dé­mu her­ci pro­stor, kde se mohl uká­zat. Pravda, jsou to sice posta­vy hroz­né, ale kaž­dý z her­ců si našel chvil­ku, kdy má sólo jen pro sebe. Tehdy může být dob­ře zapa­ma­to­va­tel­ný. V tex­tu je dále množ­ství růz­ných nará­žek a vti­pů, kte­ré nelze na prv­ní zhléd­nu­tí všech­ny vní­mat. Ač se to zdá nepo­cho­pi­tel­né, dlou­ze vede­né dia­lo­gy mi při­po­mí­na­jí Wodyho Allena. Slova, slo­va a myš­len­ka je ješ­tě někde hroz­ně dale­ko.

Film je dělen do kapi­tol, což nijak ději nepo­má­há a jen lehce nata­hu­je čas. Nejspíš jde sna­hu o zacho­vá­ní urči­té­ho sty­lu. A v polo­vi­ně fil­mu se roz­ho­dl Tarantino obo­ha­tit divá­kův záži­tek o svůj komen­tář děje. Je to neče­ka­né a je ško­da, že se s komen­tá­řem nepra­co­va­lo už dří­ve. A nebo se s komen­tá­řem vůbec nepra­co­va­lo.

Co nao­pak hod­no­tím jako výbor­né, je spo­lu­prá­ce s kame­ra­ma­nem Robertem Richardsonem. Ten nato­čil s Tarantinem jeho před­cho­zí fil­my a má vel­ký cit pro zachy­ce­ní urči­té­ho žán­ru. Dokáže nato­čit krás­né zábě­ry zasně­že­nou kra­ji­ny, cvá­la­jí­cí koně i lehce potem­ně­lé zábě­ry v cha­tě. Nebojí se tmy ani výraz­ných kon­tras­tů. Kamera fil­mu pomoh­la stej­ně jako hud­ba, jejímž auto­rem je Ennio Morricone.

Film Osm hroz­ných si Tarantino nato­čil pod­le sebe. Může se nám to líbit nebo taky ne, ale je to své­ráz­ně poja­tý wes­tern s něko­li­ka výbor­ný­mi herec­ký­mi výko­ny. Když nebu­de­me oče­ká­vat závaž­né myš­len­ky a doká­že­me se pře­nést přes závě­reč­né drsné scé­ny, pak je to zají­ma­vý film, kte­rý své­ho tvůr­ce neza­pře.

Hodnocení: 85 %

Recenze napsá­na: 7. led­na 2016

---

---