Star Wars: Poslední z Jediů (Star Wars: The Last Jedi) – Recenze – 90%

„Mistra restar­tů“ J.J. Abramse nahra­dil na reži­sér­ské pozi­ci mno­hem méně zku­še­ný Rian Johnson (Bratři Bloomovi, Looper), kte­rý se ovšem roz­ho­dl za žád­nou cenu nese­lhat a do osmých Star Wars se pus­til se stej­ným nasa­ze­ním a ver­vou jako jeho před­chůd­ce, avšak záro­veň si šel sta­teč­ně vlast­ní ces­tou (a také si sám napsal scé­nář). Předchozí film hod­ně těžil z nos­tal­gie a v mno­ha ohle­dech záměr­ně při­po­mí­nal čtvr­tou epi­zo­du (včet­ně styč­ných bodů v ději), zatím­co Rian Johnson na nos­tal­gii téměř kaš­le (posta­vy doslo­va nechá­va­jí his­to­rii sho­řet a pro­vo­lá­va­jí věty typu „Nech minu­lost zemřít!“) a jeho film je moder­ní, pří­bě­ho­vě ino­va­tiv­ní, z hle­dis­ka Star Wars myto­lo­gie de fac­to až odváž­ný a vizi­o­nář­ský a k tomu je navíc napros­to úchvat­ný vizu­ál­ně, hudeb­ně a vůbec i po všech ostat­ních tech­nic­kých strán­kách, před­sta­vu­jí­cích výkvět té nej­lep­ší řeme­sl­né kva­li­ty sou­čas­né­ho Hollywoodu.

Zároveň jde o vypra­věč­sky poměr­ně kom­pli­ko­va­nou věc, kdy se roz­vět­ve­ný pří­běh ode­hrá­vá napříč tře­mi dějo­vý­mi oblou­ky, navzá­jem pro­vá­za­ný­mi a přes­to sty­lo­vě i obsa­ho­vě dost odliš­ný­mi. V jed­nom svá­dě­jí povstal­ci a jejich utla­čo­va­te­lé vytr­va­lost­ní hru o to, kdy povstal­cům dojde pali­vo – tady je nej­vět­ší pro­stor pro spek­ta­ku­lár­ní vesmír­né bitvy a hlav­ním hrdi­nou je pilot Poe Dameron (Oscar Isaac) pod vede­ním gene­rál­ky Leiy (Carrie Fischer). V dru­hém jde takřka o špi­o­náž­ní záplet­ku, kdy se Finn (John Boyega) v dopro­vo­du uklí­zeč­ky Rose (Kelly Marie Tran) sna­ží nalézt jis­té­ho kasa­ře a vlou­pat se s ním v přestro­je­ní do lodě Prvního řádu – v téhle linii je zas nej­ví­ce humo­ru. No a tře­tí oblouk je nej­zá­sad­něj­ší – Rey (Daisy Ridley) a Kylo Ren (Adam Driver) v něm svá­dě­jí uvnitř sebe sama boj mezi svět­lem a tem­no­tou, na čemž se nepří­liš ochot­ně podí­lí i Luke Skywalker (Mark Hamill).

S posta­va­mi tak Star Wars: Poslední z Jediů pra­cu­je hned ve třech úrov­ních. Jednak tu máme ty sta­ré (Luke a Leia), kte­ří jsou nej­lep­ší a nej­po­zo­ru­hod­něj­ší (pro­to­že mají boha­tou his­to­rii a zná­me je už léta) a film jim naštěs­tí dává hro­ma­du pro­sto­ru (Mark Hamill je nej­lep­ší herec z celé­ho fil­mu). Pak jsou tu ty nové, jež před­sta­vi­la popr­vé sed­má epi­zo­da, a z nichž zda­le­ka nej­za­jí­ma­věj­ší je sice samu-sebe-objevující Rey, ale herec­ky ji (i všech­ny ostat­ní) napros­to vál­cu­je Adam Driver v roli roz­bou­ře­né­ho a roze­rva­né­ho tra­gic­ké­ho anti-hrdiny Kylo Rena. No a pak tu jsou nové-nové posta­vy, kte­ré nejsou zají­ma­vé sko­ro vůbec, hlav­ně tedy i pro­to, že je film vůbec nestí­há dosta­teč­ně před­sta­vit (např. okouz­lu­jí­cí Benicio Del Toro hra­je zásad­ní ved­lej­ší posta­vu, kte­rá se najed­nou obje­ví, pak něco zásad­ní­ho udě­lá a pak zmi­zí, aniž by bylo ale­spoň názna­kem jas­né, o koho vlast­ně šlo).

Struktura fil­mu je pak tako­vá, že se začí­ná doko­na­le vta­hu­jí­cí akcí (akč­ní scé­ny obec­ně jsou fan­tas­tic­ké), načež tem­po zvol­ní a budu­jí se psy­cho­lo­gic­ká trau­ma­ta i kon­flik­ty uvnitř postav, deba­tu­je se o posel­ství a odka­zu rytí­řů Jedi, řeší se pra­vá pod­sta­ta síly a dra­ma­tic­ky se při­pra­vu­je pod­hou­bí pro zby­tek fil­mu. No a ten­to zby­tek (asi hodi­na a půl) pak už před­sta­vu­je neu­vě­ři­tel­ně pou­ta­vou, zábav­nou, dra­vou, našla­pa­nou a úchvat­nou podí­va­nou, kte­rá ener­gic­ky uhá­ní kupře­du mílo­vým kro­kem, nene­chá­vá ani na oka­mžik vydech­nout a na mno­ha mís­tech i nefal­šo­va­ně dojí­má. Celkově to má dvě a půl hodi­ny, ale ute­če to jako voda.

Zároveň je sní­mek nesku­teč­ně boha­tý na scé­ny, v nichž vás nechá na chví­li mra­zi­vě zne­jis­tět v šoko­va­ném údi­vu a pak před vás před­ho­dí něco neče­ka­né­ho, něja­ký dopo­sud netu­še­ný nápa­di­tý ele­ment či nepřed­ví­da­tel­ný dějo­vý zvrat. Každou chví­li se děj zprud­ka oto­čí úpl­ně jiným smě­rem, pořád se děje něco ohrom­ně vypja­té­ho a osu­do­vé­ho, zuři­vě se míchá kar­ta­mi na obou vál­čí­cích stra­nách, film si sofis­ti­ko­va­ně pohrá­vá s tím, co divá­ci oče­ká­va­jí, a nechá­vá je ve svém prů­bě­hu razant­ně měnit názo­ry na spous­tu postav o 180 stup­ňů a v někte­rých pří­pa­dech dokon­ce i více­krát. Rian Johnson to všech­no zvlá­dá kočí­ro­vat s při­ro­ze­nou leh­kos­tí, bra­vu­rou a pro­fe­si­o­na­li­tou, své­hla­vě odko­pá­vá veš­ke­ré fanouš­kov­ské teo­rie ohled­ně někte­rých zákou­tí pří­bě­hu a při­tom ješ­tě chytře a nápa­di­tě obo­ha­cu­je původ­ní tri­lo­gii Star Wars a její svět o nové a vyna­lé­za­vé prv­ky.

Star Wars: Poslední z Jediů kaž­do­pád­ně ani zda­le­ka nepů­so­bí jako tako­vá sáz­ka na jis­to­tu, jakou bylo Star Wars: Síla se pro­bou­zí. Jede si svou ces­tu, nebo­jí se ote­ví­rat nová téma­ta, obje­vo­vat nové svě­ty a odkrý­vat dal­ší a dopo­sud nevi­dě­né mož­nos­ti, kte­ré se v nich nabí­ze­jí. Občas to škobr­tá hlav­ně vypra­věč­sky, kdy moti­va­ce řady postav k jejich kon­krét­ním činům se více­mé­ně stí­ra­jí nebo půso­bí tro­chu moc naho­di­le a sna­ha odleh­čit sní­mek občas­ný­mi vtíp­ky či humor­ný­mi vsuv­ka­mi (v čele samo­zřej­mě s chlu­pa­tý­mi vřís­ka­jí­cí­mi zví­řát­ky) nejde úpl­ně ruku v ruce s tem­nou osu­do­vos­tí jinak zce­la seri­óz­ní­ho dra­ma­tu, v němž jsou mat­ka a její syn nuce­ni stát ve váleč­ném kon­flik­tu pro­ti sobě, a kde moti­vy jako tou­ha po sebe­ur­če­ní, zro­ze­ní a záni­ky legend a vzá­jem­ný vztah dob­ra a zla nabý­va­jí pře­kva­pi­vě kom­plex­ních roz­mě­rů.