Tiché doteky

(zatím nehodnoceno)

Loading...

ROZHOVOR S REŽISÉREM MICHALEM HOGENAUEREM

Co bylo důvo­dem k nato­če­ní vaše­ho fil­mu „Tiché dote­ky“ v ang­lič­ti­ně a v zahra­ni­čí?

Film pojed­ná­vá o mla­dé dív­ce, kte­rá jede pra­co­vat jako au-pair do zahra­ni­čí. Bylo tedy pří­bě­ho­vě a poté i pro­dukč­ně při­ro­ze­né, že se vše bude ode­hrá­vat v cizi­ně a že i posta­vy mezi sebou budou komu­ni­ko­vat pri­már­ně v ang­lič­ti­ně. I díky tomu­to orga­nic­ké­mu nasta­ve­ní jsme se v pří­pra­vách dosta­li na kopro­dukč­ní mar­ket fes­ti­va­lu Berlinale, kde jsme moh­li hle­dat ade­kvát­ní kopro­du­cen­ty, kte­ří nám natá­če­ní mimo Českou repub­li­ku umož­ní.

Ze samot­né­ho sním­ku není zce­la zjev­né, kde se film ode­hrá­vá. Kde se tedy vlast­ně natá­če­lo?

Při psa­ní scé­ná­ře jsme s Jakubem Felcmanem sice s kon­krét­nos­tí jed­not­li­vých loka­cí, vzhle­dem měst­ské­ho urba­nis­mu i pří­rod­ních sce­né­rií pra­co­va­li dosti vol­ně, ale při­zná­vám se, že v hla­vě jsem měl od začát­ku atmo­sfé­ru skan­di­náv­ských a sever­ských zemí. Nejen kvů­li spe­ci­fic­ké archi­tek­tu­ře, dře­vě­ným dom­kům, měk­čí­mu svět­lu, ale i vzhle­dem k tomu, jak se skan­di­náv­ské země umís­ťu­jí na před­ních příč­kách ide­ál­ních míst k živo­tu, jak se jejich spo­leč­nost pova­žu­je za výsost­ně per­fekt­ní. Přišlo mi i záro­veň logic­ké, že by si mla­dá dív­ka vybra­la ke své pří­pad­né prá­ci spí­še sever­ské země než ty na jihu Evropy. Nakonec pro­jekt zau­jal lotyš­skou pro­duk­ci síd­lí­cí v Rize. A již při prv­ním goo­glo­vá­ní poten­ci­ál­ních loka­cí bylo zjev­né, že v Lotyšsku ade­kvát­ní mís­ta k natá­če­ní najde­me. Jak ruš­né a cha­o­tic­ké měst­ské uli­ce, tak honos­né vilo­vé čtvr­ti, ale záro­veň i skan­di­náv­skou atmo­sfé­ru. Zároveň mi šlo i o onu zmí­ně­nou nejas­nost, nechtěl jsem, aby bylo zřej­mé, v jaké zemi a v jakém měs­tě se celý fil­mo­vý pří­běh ode­hrá­vá. Ona uni­fi­ko­va­nost, díky níž se ten­to pří­běh může ode­hrá­vat ve vašem dob­ře zná­mém sou­sed­ství, mi při­šla důle­ži­tá.

Váš kame­ra­man Gregg Telussa je z Holandska, scé­no­gra­f­ka Laura Dislere nao­pak ze zmí­ně­né­ho Lotyšska. Jak pro­bí­ha­la vzá­jem­ná spo­lu­prá­ce na vizu­ál­ní podo­bě fil­mu?

Film vzni­kl v česko-holandsko-lotyšské pro­duk­ci. Z Holandska jsou vět­ši­nou her­ci hlav­ních a epi­zod­ních rolí a kame­ra­man; z Lotyšska zby­tek kre­a­tiv­ní­ho a tech­nic­ké­ho štá­bu a men­ší fil­mo­vé role. Film byl zafi­nan­co­ván začát­kem čer­ven­ce a v polo­vi­ně září jsme začí­na­li natá­čet, na vše tak bylo dosti málo času. S Greggem jsme prvot­ně komu­ni­ko­va­li přes Skype, roze­bí­ra­li scé­nář, řeši­li, zda bude­me vyprá­vět obra­zem, či spí­še zachy­tá­vat herec­kou akci, posí­la­li si vzá­jem­ně vizu­ál­ní refe­ren­ce. Poté jsem jej navští­vil v Amsterdamu, kde jsme již řeši­li tech­nic­ky kaž­dou scé­nu zvlášť. Měsíc a půl před natá­če­ním jsem se pře­stě­ho­val do Rigy, kde jsem již osob­ně s Laurou kon­zul­to­val všech­ny scé­no­gra­fic­ké a rekvi­zit­ní nále­ži­tos­ti a samo­zřej­mě i pale­tu fil­mu: jaké bar­vy budou uvnitř domu, jaké bude­me nao­pak zvý­raz­ňo­vat v exte­ri­é­rech apod. Doufám, že je to na fil­mu poznat, ale s Greggem a Laurou jsme si hroz­ně moc lid­sky vyho­vo­va­li a řadu věcí cíti­li stej­ně. Nejenže jsme měli totož­né názo­ry, jak má film půso­bit, este­tic­ky vypa­dat, ale měli jsme i stej­ný smy­sl pro humor, což poprav­dě pova­žu­ji v podob­ných pra­cov­ních kre­a­tiv­ních kolek­ti­vech za dosti důle­ži­té.

A jsou něja­ké kon­krét­ní fil­my, kte­rý­mi jste se pro spe­ci­fic­kou atmo­sfé­ru a žánro­vost inspi­ro­va­li?

Vzpomínám si, že jsme si s Greggem nej­pr­ve posí­la­li odka­zy na foto­gra­fy. Já mu dopo­ru­čo­val mla­dé­ho němec­ké­ho foto­gra­fa Johannese Nadena nebo Estonce Alexandera Gronskyho, on zase mně ame­ric­ké­ho foto­gra­fa Christophera Morrise. Poté jsem mu navr­ho­val k nakou­ká­ní fil­my, jako je Force Majeure, francouzsko-rakouský film Amour či rus­ké Loveless, on mně nao­pak tře­ba Safe od Todda Haynese. Co se týče žánro­vos­ti a for­mál­ní atmo­sfé­ry, tak jsme se spo­leč­ně také díva­li na fil­my Davida Finchera a již zmí­ně­né­ho Michaela Hanekeho.

Jedním z témat toho sním­ku je beze­spo­ru mani­pu­la­ce a její prak­ti­ky. Co vás k tomu­to téma­tu vlast­ně při­ved­lo?

Myslím si, že je to sna­ha o zachy­ce­ní doby, ve kte­ré žiji. Na úpl­ném začát­ku jsem se zao­bí­ral tzv. bana­li­tou zla, kdy je jaký­ko­li člo­věk schop­ný se za urči­tých pod­mí­nek aktiv­ně podí­let na amo­rál­ních činech. Načítal jsem si o Zimbardových expe­ri­men­tech a jeho závě­rech. O podob­ných dra­ma­tic­kých pří­pa­dech, kdy se člo­věk během něko­li­ka dní doká­zal pře­mě­nit k nepo­zná­ní a cho­vat se tak, že by dřív nevě­řil, že toho bude scho­pen. Síla situ­a­ce, niko­li vro­ze­né pova­ho­vé rysy, byla čas­to důvo­dem, že tako­vý jedi­nec ztra­til sám sebe a stal se někým jiným. A dru­hým výcho­dis­kem bylo pak již zmí­ně­né téma mani­pu­la­ce. Manipulace ve vzta­zích, mani­pu­la­ce jedin­ce vůči spo­leč­nos­ti, spo­leč­nos­ti vůči jedin­ci, ale i mani­pu­la­ce v pyra­mi­do­vém pro­stře­dí eko­no­mic­kých firem či poli­tic­ké­ho mar­ke­tingu. Je plno pro­myš­le­ných způ­sobů, kdy vás někdo veli­ce efek­tiv­ním nená­pad­ným způ­so­bem začne trans­for­mo­vat, aniž bys­te si toho byli vědo­mi – napří­klad bra­inwa­shin­gem nebo love­bom­bin­gem. A samo­zřej­mě od mani­pu­la­ce jsem se dostal k sek­tám a kul­tům, kte­ré jsou na těch­to prak­ti­kách v mno­ha smě­rech zalo­že­ny. Já vždy před napsá­ním scé­ná­ře trá­vím dost času stu­di­em mate­ri­á­lu daných témat, načí­tal jsem plno knih a diplo­mo­vých pra­cí o sek­tách, mlu­vil jsem s lid­mi, kte­ří jimi pro­šli, kte­ří se v nich ocit­li a dosta­li se ven, až jsem v novi­nách nara­zil na člá­nek o jed­né kon­krét­ní němec­ké komu­ni­tě spa­da­jí­cí pod sek­tu Twelve Tribes. Německý tele­viz­ní novi­nář se k nim infil­tro­val a v jed­nom z jejich domů nain­sta­lo­val skry­tou kame­ru, kte­rou nato­čil dosti děsi­vé zábě­ry, jak čle­no­vé této sek­ty zachá­ze­jí s dět­mi.

Vychází tedy pří­běh ze sku­teč­ných udá­los­tí?

Takto bych to neřekl. Film je zce­la fikč­ní, hlav­ní posta­va Mia je zce­la vymyš­le­ná. I ona radi­kál­ní komu­ni­ta, kte­rou ve fil­mu máme, je fikč­ní­ho rázu. Ale vol­ně se inspi­ru­je­me a vychá­zí­me z uče­ní sek­ty Twelve Tribes a onen poli­cej­ní zásah po tele­viz­ní repor­tá­ži byl jakým­si výcho­zím a inspi­rač­ním bodem k celé­mu naše­mu scé­ná­ři. Sekta Twelve Tribes, kte­rá je zná­má i v České repub­li­ce pod názvem Dvanáct kme­nů vznik­la v sedm­de­sá­tých letech v USA a svým vizu­ál­ním sty­lem je spí­še zalo­že­na na hip­pie a new age komu­ni­tách. Žijí hro­mad­ně na far­mách, pro­vo­zu­jí bio restau­ra­ce a kavár­ny, pro­dá­va­jí své pro­duk­ty na trzích a vyzná­va­jí dosti sdí­le­ný způ­sob živo­ta. Ta naše fikč­ní komu­ni­ta nao­pak žije v honos­ných domech, pochá­zí z vyš­ších vrs­tev, je chlad­ně stříd­má… Mně nešlo o to zabý­vat se jed­nou kon­krét­ní sek­tou, ale spí­še prin­ci­py, kte­ré vedou k tomu, že se člo­věk pod nátla­kem mani­pu­la­ce vzdá sám sebe a začne se podí­let na věcech, kte­ré mu dří­ve při­šly nemo­rál­ní.

Co Vás ved­lo k obsa­ze­ní Elišky Křenkové do hlav­ní role?

Vzpomínám si, že mě Eliška zau­ja­la už při svém absol­vent­ském před­sta­ve­ní Svěcení jara na DAMU. Poté hrá­la v něko­li­ka čes­kých kome­di­ích, u Tomáše Pavlíčka, ve dvou celo­ve­čer­ních fil­mech Olma Omerzua a já měl pocit, že je již tzv. pro­va­ře­ná. Chtěl jsem si sám najít a obje­vit něja­kou mla­dou hereč­ku, či spí­še nehe­reč­ku. Potkal jsem se a zkou­šel s něko­li­ka dív­ka­mi, ale najed­nou se zača­lo blí­žit samot­né natá­če­ní a já si uvě­do­mil, že vzhle­dem k nároč­ným pod­mín­kám celé­ho pro­jek­tu potře­bu­ji pro­fe­si­o­nál­ní hereč­ku. Někoho, na koho se budu moci spo­leh­nout, něko­ho, kdo umí být jed­no­du­še při­ro­ze­ný, kdo zná své řemes­lo a je scho­pen fil­mo­vé­ho, mini­ma­lis­tic­ké­ho herec­tví. A Eliška byla náh­le tou jas­nou a jedi­nou vol­bou. A záro­veň mi došlo, že tolik zná­má také není, že vlast­ně ani nikdy žád­nou hlav­ní fil­mo­vou roli nemě­la.

Jejím herec­kým part­ne­rem je ve fil­mu teh­dy dese­ti­le­tý Jacob Jutte. Měl již dří­ve něja­ké herec­ké zku­še­nos­ti a měl jste něja­kou spe­ci­fic­kou stra­te­gii, jak s ním pra­co­vat?

Jacob žád­né vel­ké zku­še­nos­ti neměl, hrál v jed­nom škol­ním diva­dle, zpí­val ve sbo­ru, ale toto byla jeho prv­ní fil­mo­vá role. A neřekl bych, že prá­ce s dět­ským her­cem byla nějak zvlášť slo­ži­tá, mož­ná nao­pak jed­no­duš­ší než s her­cem pro­fe­si­o­nál­ním. Dítě se vás neptá na vnitř­ní moti­va­ce své posta­vy a její psy­cho­lo­gic­ký bac­kground. Na začát­ku jsem mu pře­vy­prá­věl pří­běh, poté jsem mu vysvět­lil, co po něm budu chtít, že bude hrát klu­ka jmé­nem Sebastian, a sna­žil jsem se mu vysvět­lit, jak bude­me jed­not­li­vé chou­los­ti­vé scé­ny natá­čet. Bylo pro mě důle­ži­té, aby se vším sou­hla­sil. Byl ve věku, kdy je vše hra a dob­ro­druž­ství, a tako­vé bylo i naše natá­če­ní. Na pla­ce měl celou dobu k dis­po­zi­ci svou chůvu, vždy svůj vlast­ní sou­kro­mý pro­stor, kde si ve vol­ném čase hrál a my ho jen vola­li na jed­not­li­vé zábě­ry. Režie s ním byla oprav­du mini­mál­ní bez vět­ší­ho zkou­še­ní. Jen jsem mu říkal fyzic­ké poky­ny – běž sem, vez­mi tohle, podí­vej se dopra­va, ale vždy jsem ho nechal v hla­vě počí­tat – podí­vej se dopra­va a počí­tej do sed­mi… A tím jsem se sna­žil u něj vytvo­řit výraz jaké­ho­si vnitř­ní­ho pře­mýš­le­ní, kdy však není divá­ko­vi zřej­mé, co si jeho posta­va přes­ně mys­lí.

V hlav­ních rolích exce­lu­jí před­ní holand­ští her­ci. Jak pro­bí­hal jejich cas­ting, byla spo­lu­prá­ce s her­ci ze zahra­ni­čí něčím spe­ci­fic­ká?

Tehdy jsem mno­ho holand­ských her­ců ani jejich fil­my neznal, tudíž jsem nepři­šel s žád­ný­mi kon­krét­ní­mi jmé­ny. Tato prá­ce tedy spo­čí­va­la na amster­dam­ské cas­tingo­vé agen­tu­ře, kte­rá mi posí­la­la foto­gra­fie her­ců, již odpo­ví­da­li mému zadá­ní. Několika vybra­ným se poslal scé­nář, potkal jsem se s nimi na herec­kých zkouš­kách, kde jsme pře­hrá­va­li a zkou­še­li něko­lik tex­to­vých scén a mlu­vi­li o jed­not­li­vých dra­ma­tic­kých posta­vách. Ti her­ci, kte­ří nemoh­li na osob­ní schůzku, mi nao­pak posí­la­li sehra­né scé­ny ze scé­ná­ře nato­če­né na mobil­ní tele­fon. Ale jinak si nemys­lím, že by pří­tom­nost zahra­nič­ních her­ců a prá­ce s nimi byly kro­mě ang­lic­ké komu­ni­ka­ce něčím spe­ci­fic­ké. Jednalo se o zku­še­né pro­fe­si­o­nál­ní her­ce. Jen kaž­dý je samo­zřej­mě jiný, kaž­dý má svůj styl a pro­ces. Někdo si potře­bu­je poví­dat o moti­va­cích, někdo potře­bu­je ticho a sou­stře­dě­ní, někte­ré­mu her­ci sta­čí prv­ní dru­hý „take“ a podá nej­lep­ší výkon, někdo je nao­pak nej­lep­ší až při tom desá­tém. A reži­sér jen vše musí sla­dit do ide­ál­ní podo­by.

Autorem hud­by je Filip Míšek, zají­ma­lo by mě, jak jste dospě­li k finál­ní­mu hudeb­ní­mu poje­tí.

Filipovu tvor­bu sle­du­ji již od debu­to­vé des­ky jeho kape­ly Khoiba a záro­veň mi jej dopo­ru­čil můj pro­du­cent Petr Oukropec, kte­rý s ním spo­lu­pra­co­val na svém fil­mu. Hledání toho finál­ní­ho tva­ru samo­zřej­mě trva­lo dlou­ho a najít ten správ­ný zvuk, nála­du bylo nároč­né, zvlášť když hud­ba je dosti abs­trakt­ní a těž­ko se o ní mlu­ví a popi­su­je se. Každopádně již od začát­ku nám bylo jas­né, že ve fil­mu bude spí­še méně kla­sic­ké hud­by, že nebu­de­me pra­co­vat s kon­krét­ní­mi hudeb­ní­mi nástro­ji, ale spí­še se zvu­ko­vý­mi plo­cha­mi. Společně se zvu­ka­řem Richardem Müllerem jsme dále pra­co­va­li na vytvá­ře­ní zvu­ko­vé­ho desig­nu, kde se pro­lí­na­jí ruchy a ambi­en­ty atmo­sfér daných loka­cí s hudeb­ní­mi pod­kre­sy, a vyu­ží­va­li i ticho jako sou­část hudeb­ní slož­ky.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře