TOP 5: Které evropské stadiony navštívit kvůli atmosféře?

Mít vlast­ní sta­di­on, na kte­rém hos­tí­te své sou­pe­ře, zna­me­ná ve sku­teč­nos­ti jen polo­vi­nu úspě­chu. Kvalitní sedač­ky, vyhří­va­ný tráv­ník, super­mo­der­ní osvět­le­ní ani sebe­lep­ší záze­mí pro hrá­če vám totiž oprav­do­vou výho­du domá­cího pro­stře­dí samo o sobě neob­sta­rá. Tím hlav­ním fak­to­rem, kte­rý prak­tic­ky při­chá­zí k „hoto­vé­mu“ a čas­to do jis­té míry závi­sí na všem výše zmí­ně­ném, jsou divá­ci, v lep­ším pří­pa­dě aktiv­ní fanouš­ci. Jednak jejich počet, ale zejmé­na pak orga­ni­zo­va­nost tzv. „kot­le“, tedy sek­to­ru s aktiv­ně pod­po­ru­jí­cí­mi pří­z­niv­ci, kte­ří na utká­ních nechá­va­jí své hla­siv­ky a trá­ví desít­ky hodin pře­dem tvor­bou pro­pra­co­va­ných cho­re­o­gra­fií, sklá­dá­ním nových popěv­ků a v posto­ji se svý­mi hrá­či drží v dob­rém, ale i zlém. Za kaž­dých okol­nos­tí.

Pojďme se spo­lu v násle­du­jí­cím pře­hle­du podí­vat na TOP 5 evrop­ských sta­di­o­nů, kde to při zápa­sech nej­ví­ce vře. Nutno podotknout, že čas­to bylo roz­ho­do­vá­ní o (ne)zařazení veli­ce těž­ké a samo­zřej­mě uzná­vá­me, že stej­ně jako v pří­pa­dě všech podob­ných srov­ná­ní a pořa­dí, i ten­to­krát veli­ce zále­ží i na sub­jek­tiv­ní strán­ce věci.

Signal Iduna Park proslavil 25tisícový kotel

Na prv­ní šta­ci se z tuzem­ské­ho pro­stře­dí nemu­sí­me vydat až tak dale­ko. Řeč je kon­krét­ně o 650 km od Prahy vzdá­le­ném Signal Iduna Parku – chcete-li dří­ve zva­ném Westfalenstadionu – kde svá domá­cí klá­ní hra­je Borussia Dortmund. Zde z čes­kých fot­ba­lis­tů v minu­los­ti zane­cha­li význam­nou sto­pu Jan Koller s Tomášem Rosickým.

Signal Iduna Park dis­po­nu­je kapa­ci­tou 83 000 divá­ků, což samo o sobě sli­bu­je skvě­lý záži­tek. Hlavní pří­či­nou popu­la­ri­ty seve­ro­ně­mec­ké aré­ny, kde je kaž­dým rokem po čas sezo­ny kolem 50-60 tisíc míst obsa­ze­no per­ma­nent­ní vstu­pen­kou (!), je pro­slu­lá Südtribune, tedy Jižní tri­bu­na.

Na tu se vejde 25 tisíc nej­ak­tiv­něj­ších fans, kte­ří se s pat­řič­nou váš­ní sta­ra­jí o sup­port svých miláč­ků v žlu­to­čer­ných dre­sech. Nehledě na to, že zrov­na v Dortmundu se ke zpě­vu cho­rá­lů veli­ce aktiv­ně při­dá­va­jí i ostat­ní tri­bu­ny, kte­ré umí domá­cí „ple­je­ry“ pořád­ně vybur­co­vat a dostat z nich byť posled­ní zbyt­ky sil. Stejným způ­so­bem to však domá­cí ocho­zy Signal Iduna Parku umí spo­čí­tat i nená­vi­dě­né­mu sou­pe­ři. S kli­dem mohu napsat, že napří­klad v kůži sto­pe­ra Matse Hummelse, kte­rý v létě 2016 přestou­pil z Dortmundu do Bayernu, bys­te při vzá­jem­ných utká­ních na dort­mund­ském sva­tostán­ku urči­tě být nechtě­li…

Společná chlouba AC a Interu: milánské San Siro

Jednu z nej­lep­ších atmo­sfér, kte­rou je na evrop­ském úze­mí při fot­ba­le nasát, nabí­zí bez­po­chy­by 80 tisí­co­vé San Siro, nachá­ze­jí­cí se v seve­ro­i­tal­ském Miláně. Stadion posky­tu­je domá­cí pro­stře­dí hned dvou tra­dič­ním cel­kům, a to AC a Interu, kde tak na jed­nom sta­di­o­nu síd­lí dva obrov­ští riva­lo­vé. Těžko si před­sta­vit, že by v čes­kých pod­mín­kách jeden sva­tostá­nek sdí­le­li účast­ní­ci der­by praž­ských „S“ – Slavia a Sparta – když před lety nefun­go­va­la ani dočas­né „spo­lubyd­le­ní“ prv­ně jme­no­va­né­ho cel­ku s Bohemians (Pozn.: V návaz­nos­ti na azyl Klokanů v Edenu vyhlá­si­li slá­vis­tič­tí ultras nekom­pro­mis­ní boj­kot domá­cích zápa­sů.)

Ať už na San Siru zrov­na hra­jí fot­ba­lis­té v mod­ro­čer­ných či čer­ve­no­čer­ných dre­sech, téměř vždy je vypro­dá­no a tri­bu­ny řád­ně – pro Itálii typic­ky – bou­ří. I pro­to se do nej­tra­dič­něj­ší ital­ské aré­ny, kte­rá na svě­tě sto­jí od roku 1926 a v sou­čas­né, mega­lo­man­ské podo­bě pak fun­gu­je od roku 1989, kaž­dý rok vypra­vu­jí dese­ti­ti­sí­ce a dese­ti­ti­sí­ce nejen čes­kých fot­ba­lo­vých fana­ti­ků. Hlasité cho­rá­ly, ale i pyro, vytr­ha­né sedač­ky a pou­lič­ní stře­ty. To je Itálie.

A jak to na San Siru vypa­dá tře­ba během ono­ho zmí­ně­né­ho Derby del­la Madonnina?

Do Anglie na Stamford Bridge

Anglie a Premier League, to je kapi­to­la sama pro sebe. Jedni brit­skou atmo­sfé­ru kolem zele­ných paži­tů ozna­ču­jí za ide­ál­ní pří­klad sluš­né, ale při­tom ohlu­šu­jí­cí atmo­sfé­ry, jiní ozna­ču­jí pub­li­kum na Old Trafford, Stamford Bridge, Emirates Stadium a dal­ších, ang­lic­kých sta­di­o­nech za ste­ril­ní, nevý­buš­né a nepři­ro­ze­ně potla­če­né.

Objektivně řeče­no, prav­du mají obě sku­pi­ny. Politická gar­ni­tu­ra po mno­ha­čet­ných prů­švi­zích z dru­hé polo­vi­ny minu­lé­ho sto­le­tí zakro­či­la a zača­la jaké­ko­liv nepří­stoj­nos­ti tvr­dě potí­rat. Odpálíte pyro­tech­ni­ku? Čeká na vás tvr­dý finanč­ní postih a zpra­vi­dla něko­li­ka­le­tý zákaz vstu­pu na fot­ba­lo­vé sta­di­o­ny. V hor­ší vari­an­tě tres­tu se navíc musí­te vždy v čase, kdy hra­je „váš“ celek, hlá­sit na oblast­ní poli­cej­ní sta­ni­ci.

I přes­to však v našem sezna­mu nej­lep­ších atmo­sfér nalez­ne koléb­ka fot­ba­lu zastou­pe­ní, a to díky Stamford Bridge. Stadion – v původ­ní podo­bě vybu­do­va­ný již v roce 1877 – slou­ží jako domov­ský stá­nek Chelsea a vejde se do něj 41 663. Jedná se sice o – vzhle­dem k před­cho­zím dvě­ma sta­di­o­nům – polo­vič­ní kapa­ci­tu, ovšem pokud tako­vý počet Angličanů jako jeden muž roze­zpí­vá nau­če­né cho­rá­ly, leze zde mráz po zádech i tak. Na sere­pe­tič­ky v podo­bě kon­fet, svět­lic, dělo­buchů, stro­bo­sko­pů a podob­ně však zapo­meň­te.

Balkán jako kapitola sama pro sebe. Hajduk však nemůže chybět

Balkánský fot­bal a atmo­sfé­ra na něm, to je spe­ci­fic­ké téma samo o sobě, kte­ré by zabra­lo hodi­ny a hodi­ny emo­tiv­ních dis­ku­zí. Českému fanouš­ko­vi sto­jí v z této loka­ce veli­ce blíz­ko chor­vat­ský Hajduk Split, kte­rý pod­po­ru­jí ultras zva­ní Torcida, a u jehož vzni­ku v roce 1911 v Praze asis­to­va­li před­sta­vi­te­lé Slavie.

Na jed­né stra­ně sto­jí v pří­pa­dě Hajduku, ale i divo­ké bal­kán­ské nátu­ry obec­ně skvě­lá, elek­tri­zu­jí­cí atmo­sfé­ra fana­tic­ky zapá­le­ných lidí, z nichž by někte­ří za svůj milo­va­ný klub polo­ži­li v pou­lič­ních bojích s pří­z­niv­ci sou­pe­ře snad i život. Na stra­ně dru­hé sto­jí pyro­tech­ni­ka pou­ží­va­ná v obrov­ském množ­ství, a to nejen ta efekt­ní, ale jaká­ko­liv. Světlice, stro­bo­sko­py, ben­gál­ské ohně, ale i dělo­buchy, čas­to po domác­ku vyro­be­né pumy a vše, co „sví­tí a vybuchu­je“.

Camp Nou, turistická atrakce 1. úrovně. Ale co atmosféra?

Jedním turis­tic­ky z vůbec nej­na­vště­vo­va­něj­ších stán­ků v Evropě je sta­di­on klu­bu FC Barcelona, kte­rý se nazý­vá Camp Nou a poj­me až 99 354 divá­ků.

Stadion je to vskut­ku zají­ma­vý a zís­kat sem per­ma­nent­ku není otáz­kou peněz. Celosezónní vstu­pen­ky jsou totiž kaž­do­roč­ně vypro­da­né a jedi­ný způ­sob, jak k nim může­te při­jít, tak před­sta­vu­je nákup od jiné­ho maji­te­le, pří­pad­ně podě­dě­ní po někte­rém z před­ků.

Bezmála sto tisíc lidí, kte­ří se při vět­ších klá­ních v ocho­zech kata­lán­ské aré­ny sku­teč­ně nachá­ze­jí, si před kaž­dým utká­ním sbo­ro­vě zapě­je klu­bo­vou hym­nu, během čehož všem pří­tom­ným leze mráz po zádech. Ale jinak?

Jako na vět­ši­ně sta­di­o­nů, kde nefun­gu­je vět­ší, orga­ni­zo­va­něj­ší kotel, je to tu bíd­né s „nabíd­kou“ cho­rá­lů. Kromě pokři­ků „Barca“ a peri­o­dic­ké­ho opa­ko­vá­ní „Meeeesssiiiiii, Meeeesssssiiiii“ se prav­dě­po­dob­ně niče­ho kro­mě ohlu­šu­jí­cí­ho potles­ku, pří­pad­ně pís­ko­tu, nedo­čká­te. Avšak kři­čet 100 tisíc lidí v jeden oka­mžik to samé, to urči­tě sto­jí za to.

---