Hodnocení článku
(1 hlasů, průměr: 4,00 z 5)
Loading...Novinářka Laura Blacklock (Keira Knightley), která pokrývá první plavbu luxusní výletní lodi, je přesvědčená, že byla svědkem toho, jak byl jeden cestující hozen přes palubu, přestože všichni hosté i posádka jsou zkontrolováni a nikdo nechybí...
Mezi první role herečky Keiry Knightley patřila mimo jiné role Sabé ve Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba, nejedná se ovšem o ten případ herce/herečky, jejichž sláva končí jen u jedné slavné franšízy. Zásadní byl pro ní především rok 2003 - nejen rolí ve vánoční klasice Láska nebeská, ale především prvním filmem ze série Piráti z Karibiku s podtitulem Prokletí černé perly. Tehdy ještě nezletilé herečce nastartoval kariéru a udělal z ní filmovou hvězdu, byť Knightley zpětně tvrdí, že byla kvůli roli Elizabeth Swann vnímána jako špatná herečka. Přesto se jí už ve 20 letech podařilo získat první oscarovou nominaci za výkon ve filmu Pýcha a předsudek od Joela Wrighta, o dekádu později dostala druhou oscarovou nominaci za výkon ve filmu Kód Enigmy. Mezi její další výrazné role patří ty ve filmech Pokání, Vévodkyně či Love Song.
Do velké míry se vyhýbá velkým hollywoodským blockbusterům, sama několikrát uvedla, že si projekty pečlivě vybírá, chce se primárně zaměřovat na role, které ji osobně oslovují a které jí mohou dát prostor pro herecký růst. I když se v posledních letech Knightley věnovala především rodině, herecky aktivní nadále je. Důkazem může být nejnovější film od Netflixu s názvem Žena z kajuty č. 10. Režisér Simon Stone již pro Netflix natočil drama Vykopávky, jeho nový film poté adaptuje knihu od Ruth Ware. Investigativní novinářka Laura Blackock v podání Knightley patří mezi ten typ postavy, která si prošla formou osobního traumatu, její náhle konfrontování s potencionální vraždou tak může být teoreticky pravdivé a teoreticky být jen zkratem jejího mentálního rozpoložení. Kde je pravda? A stojí za to jí odhalovat?
Základ může snadno evokovat thriller od Alfreda Hitchcocka či pastiš Agathy Christie. Postupně se představuje hned několik postav, které jsou ihned pasované do rolí podezřelých - influencerka Grace v podání Kayi Scodalario, playboy Adam v podání Daniela Ingse či organizátorka plavby Anne v podání Lisy Loven Kongsli s jejím manželem Richardem v podání Guye Pearce. A také fotograf Ben v podání Davida Ajaly, se kterým si Laura zažila svoje.
Největší problém podobných příběhů ovšem nastane v momentě, kdy jde pachatele docela snadno odhadnout. A hrátky s falešnými stopami vodítky následně působí poměrně stupidně, protože v podstatě jen vykřikují, že jasně podceňují inteligenci diváka. Postav je ve výsledku zbytečně moc, protože mají nejspíše smysluplnější úlohu v knižní předloze, ve filmové adaptaci nicméně působí navíc. Moc tak nesejde na tom, že je Laura postava s poměrně nosným charakterním obloukem a Knightley snadno zpochybní všechny ty negativní recenze, které především na počátku její kariéry pochybovaly o jejích hereckých schopnostech. Problém je především ve fádní detektivní zápletce, na celém filmu je tak nejpozitivnější to, že trvá pouze hodinu a půl.
Simon Stone dokazuje, že nepatří mezi zrovna nejvýraznější filmové vypravěče, jeho nejnovější film je vyloženě audiovizuálně sterilní. Ano, děj se odehrává na luxusní jachtě, přitom se ovšem zapomíná na to, aby dokázala působit alespoň luxusně. Celý film je vizuální šeď, prací s barvami poměrně jednotvárný.
A to se v podstatě dá říct i o celém filmu. Základ se může jevit poměrně zajímavě, protože Laura je na jachtě především proto, aby se podívala na zoubek údajně zpronevěřené neziskovce. Na luxusní jachtě se samozřejmě najdou nějací ti snobové, kteří jsou schopni ohrnovat nos i nad tím, že si někdo náhodou vezme džíny. A pak se už jenom musí čekat, jak se rozjede zápletka, dle očekávání budou mnozí zpochybňovat mentální stabilitu Laury, aby ona sama mohla začít o sobě pochybovat. Bylo by ovšem očekávat nějaký převratný příběh. Nejnosnější je film v závěrečné pasáži, kdy do sebe vše zapadne a vše může spět alespoň v jistém ohledu k uspokojivému vrcholu. Nedá se nicméně říct, že by bylo zábavné trávit čas se vším, co k vyvrcholení spěje.
Dost pravděpodobně půjde o ten případ, kdy kniha funguje lépe. Minimálně tím způsobem, že si někdo i může říct, že by nebylo špatné použít zdrojový materiál jako základ pro filmovou adaptaci. A pak se stane něco, co ve filmové podobě působí hrozně bizarně a jako něco, co by mohlo na kurzu detektivního psaní stačit alespoň na podmínečné vyloučení za recesi.
Každá detektivka samozřejmě hned nemusí evokovat Agathu Christie a působit jako dílo, které se zapíše do historie žánru. Jenže se pořád očekávají nějaké ty základní hodnoty. Napětí, uspokojivá gradace, poutavé vyprávění zápletky, nosné postavy, v případě příběhů jako Žena z kajuty č. 10 také psychologická hloubka. S oním traumatem Laury také film příliš nepracuje, vlastně je otázkou, jak moc se dá filmu tleskat za to, že jeho realizace alespoň nepůsobí ochotnicky. A když alespoň závěr dle očekávání nabízí nejzajímavější část filmu, také se mu úplně nedaří fungovat jako uspokojivé vyvrcholení. Především i proto, že celý film vlastně není za pochodu uspokojivý prakticky ničím.
Jedná se samozřejmě o film, který bude nejspíše stačit fanouškům detektivek. Především těm, kteří nejsou moc nároční a stačí si, že příběh spoléhá na detektivní zápletku se základní strukturou - expozici, incident, rozvíjení zápletky, klimax i závěr. Splňuje to tedy jakási základní kritéria, dá se nicméně těžce věřit tomu, že může podobný projekt uspokojit někoho, kdo už má očekávání v rámci detektivních příběhů nastavená očekávání trošku výše.
Trochu komplikovanější je to nicméně díky faktu, že je Žena z kajuty č. 10 primárně propagována jako psychologický thriller. A i v tomto případě se jedná o neuspokojivý výsledek, který nedokáže lépe pracovat s atmosférou ani pocity izolace, který specifické prostředí může vyvolávat. Dá se vlastně poměrně snadno pochopit, co přesně mohlo Knightley na projektu lákat a proč si v něm nakonec zahrála. Během jeho realizace se ovšem očividně někde musela stát chyba.
Žena z kajuty č. 10 je film, by teoreticky mohl být napínavým psychologickým thrillerem, ale ani přes slibný základ z nich nedokáže vytěžit víc než průměrnou podívanou. Režie Simona Stonea působí sterilně, tempo je nevyvážené a pokusy o napětí spíše unavují, než aby vtahovaly. Keira Knightley sice podává přesvědčivý výkon a dává své postavě jistou hloubku, scénář jí nicméně horko těžko dává prostor skutečně zazářit. Zápletka se brzy stává předvídatelnou, pokusy o zvraty nefungují a závěrečná katarze nepřináší uspokojení. Výsledkem je snímek, který sice naplňuje formální strukturu detektivního příběhu, ale ztrácí se v šedi průměru. Slabý thriller, který zmizí dřív, než dopluje do cíle...
(4,91 z 5)