Den, kdy se zastavila Země

Keanu Reeves coby mimo­zemšťan Klaatu při­chá­zí spo­lu s obřím nezni­či­tel­ným robo­tem na pla­ne­tu Zemi, aby jejím oby­va­te­lům pro­ve­dl to, co si za své cho­vá­ní zaslou­ží – totál­ní vyhla­ze­ní.

Remaky star­ších hitů nejsou ve svě­tě fil­mu ničím neob­vyk­lým. Moderní počí­ta­čo­vé tech­no­lo­gie čas­to vzbu­zu­jí pocit, že je vhod­né udě­lat nové a vylep­še­né ver­ze sním­ků, jejichž tri­ko­vá strán­ka dnes vzbu­zu­je již jen smích. Jako doko­na­lá lát­ka pro toto vylep­šo­vá­ní se mj. jeví řada fil­mů z pade­sá­tých let, v nichž se to jen hemží teh­dy veli­ce popu­lár­ní­mi léta­jí­cí­mi talí­ři a mimo­zemš­ťa­ny. Ne vždy je však tako­vá úpra­va k dob­ru věci, tri­ko­vě doko­na­lý film totiž ješ­tě nezna­me­ná kva­lit­ní film, a na to také řada pře­dě­lá­vek doplá­cí. Málokdy je totiž zpra­co­vá­va­ná lát­ka nato­lik nad­ča­so­vá, aby moh­la fun­go­vat i po pade­sá­ti letech.
Film Den, kdy se zasta­vi­la Země původ­ně vzni­kl v roce 1951 a jeho hlav­ním smys­lem bylo varo­vá­ní před násled­ky Studené vál­ky, zbro­je­ním a ato­mo­vou hroz­bou. Lidé sice ničí svo­ji pla­ne­tu i nadá­le, ale jsou cynič­těj­ší, jinak rea­gu­jí na pod­ně­ty pře­dá­va­né dnes a den­ně přes fil­mo­vé plát­no a cel­ko­vá atmo­sfé­ra ve spo­leč­nos­ti je zkrát­ka jiná, tak­že rema­ke Dnu, kdy se zasta­vi­la Země s posel­stvím o špat­ném lid­ském cho­vá­ní zda­le­ka nevy­zní­vá tak, jak by chtěl a měl.

Zápletka je jed­no­du­chá a pře­de­vším ze začát­ku prak­tic­ky totož­ná s řadou jiných sci-fi podí­va­ných. V cen­t­ru dění sto­jí chyt­rá (a jak jinak také mla­dá a krás­ná) ast­ro­bi­o­lož­ka, kte­rá je jed­no­ho veče­ra eskor­to­vá­na do jaké­ho­si vojen­ské­ho zaří­ze­ní, kde prá­vě pro­zkou­má­va­jí oslizlé­ho mimo­zemš­ťa­na, kte­rý při­stál na Zemi spo­lu s obřím robo­tem v duho­vé kou­li. Mimozemšťan na sebe po něko­li­ka hodi­nách bere kom­plet­ní lid­skou podo­bu a sdě­lu­je, že při­chá­zí potrestat lid­stvo za jeho neúctu k daro­va­né pla­ne­tě, a to ničím men­ším než úpl­ným zni­če­ním.

Největším pro­blé­mem nové­ho Dnu, kdy se zasta­vi­la Země je jeho nulo­vá výpo­věď i emoč­ní půso­be­ní. Celý pří­běh je neu­vě­ři­tel­ně mdlý, spo­lu se svý­mi morál­ní­mi posel­ství kolem divá­ka pro­plu­je, aniž by se ho jak­ko­li dotknul. Ani by neva­di­lo, že se počá­teč­ní akč­ní vojen­ské mané­v­ry během chví­le změ­ní v dra­ma ast­ro­bi­o­lož­ky pomá­ha­jí­cí mimo­zemš­ťa­no­vi a její­ho nevlast­ní­ho syna, kdy­by to mělo co nabíd­nout. Snímek však zůstá­vá abso­lut­ně prázd­ný, pro­blémy se synem začnou nudit, akcechti­ví divá­ci jsou roz­mr­ze­lí, když se uká­že, že vrcho­lem v tom­to smě­ru bude roz­ra­že­ní závo­ry autem, a to sli­bo­va­né vyhla­zo­vá­ní lid­ské rasy pořád nikde.
Poměrně nepo­da­ře­né jsou také někte­ré dia­lo­gy, kte­ré vyzní­va­jí zce­la nere­ál­ně až směš­ně, pře­de­vším ty, v nichž ast­ro­bi­o­lož­ka Helen srd­ce­ryv­ně pře­svěd­ču­je Klaatua, aby dal lid­stvu ješ­tě šan­ci, že se všich­ni lidé pře­ci změ­ní. Před pade­sá­ti lety mož­ná tako­vé pro­mlu­vy fun­go­va­ly, ale dnes už zkrát­ka žije­me v jiné spo­le­čen­ské atmo­sfé­ře a celá scé­na vzbu­zu­je leda tak úsměv na rtech. Trochu pro­ble­ma­tic­ká je i funk­ce samot­né­ho mimo­zem­ské­ho vyslan­ce, ačko­li je Klaatu nej­lep­ší posta­vou celé­ho fil­mu, je jeho role dosti nejas­ná a celý pří­běh tím trpí. Protože Klaatu na začát­ku vůbec neví, zda­li může destruk­ci lid­stva jak­ko­li zasta­vit a je smr­tel­ný, nabí­zí se logic­ky otáz­ka, proč jej mimo­zem­ské civi­li­za­ce na Zemi vysla­ly. Jistě by sta­či­lo poslat poprav­čí­ho robo­ta se vzka­zem o špat­ném lid­ském cho­vá­ní a násled­ném tres­tu.

Vzhledem k tomu, že film nako­nec obsa­hu­je mini­mum akč­ních zábě­rů, mizí i smy­sl pře­dě­lá­vá­ní sta­ré sci-fi kla­si­ky. Když začne likvi­da­ce lid­stva, roz­le­tí se mili­o­ny jakých­si mecha­nic­kých koby­lek, kte­ré začí­na­jí roz­klá­dat vše, co se jim posta­ví do ces­ty, od lidí po fot­ba­lo­vé sta­di­o­ny. Závěry budov mizí­cích pod nále­ty toho­to robo­tic­ké­ho hmy­zu jsou sice efekt­ní, ale kvů­li těm pár minu­tám urči­tě neby­lo tře­ba točit nový film.

Co se týče hlav­ních před­sta­vi­te­lů není v zása­dě co vytý­kat, her­ci při­ná­še­jí kla­sic­ký holly­wo­od­ský stan­dart. Z ústřed­ní tro­ji­ce je ale beze­spo­ru nej­lep­ší Keanu Reeves coby Klaatu, pro­to­že půso­bí správ­ně nepo­zem­sky a přes­to, že chce vyhla­dit oby­va­te­le pla­ne­ty Země, mu bez­vý­hrad­ně fan­dí­te. Astrobioložku Helen ztvár­ňu­je Jennifer Connely, kte­ré hod­ně ubli­žu­je nevě­ro­hod­nost řady pro­ná­še­ných replik, a její­ho syna Jaden Smith, jenž hod­ně ztra­til ze své roz­to­mi­los­ti a dojem­nos­ti, jíž oplý­val ve Štěstí na dosah.

Nepodařené sci-fi a v důsled­ku zce­la zby­teč­ný rema­ke. Nefunguje to jako dra­ma, pro­to­že emoč­ní prázd­no­ta a cel­ko­vá mdlost pří­bě­hu je až pří­liš zjev­ná, ani jako výprav­ná podí­va­ná, pro­to­že kro­mě krát­ké­ho zábě­ru na niči­tel­ský robo­tic­ký hmyz tady nic výprav­né­ho zkrát­ka není. Jasný důkaz toho, že to, co sil­ně fun­go­va­lo v pade­sá­tých letech, už v dneš­ní změ­ně­né atmo­sfé­ře fun­go­vat nemu­sí.

---