Dolarová trilogie Sergia Leoneho, aneb kovbojové po italsku

Do slav­né­ho žiž­kov­ské­ho kina Aero cho­dím poměr­ně čas­to a rád. V jejich pro­gra­mu se v posled­ní době obje­vi­li dvoj­pro­jek­ce fil­mů na pokra­ji bra­ku a kul­tov­na, čehož jsem samo­zřej­mě nemohl nevy­u­žít. Jejich posled­ní pro­jek­ce mi pak vnuk­la nápad na téma toho­to člán­ku. Dneska bych se tedy rád zamě­řil na tvor­bu slav­né­ho ital­ské­ho reži­sé­ra Sergia Leoneho, zejmé­na pak na jeho tzv. dola­ro­vou tri­lo­gii. Ale veme­me to hez­ky od začát­ku.

Sergio Leone se naro­dil v roce 1929 v Římě do rodi­ny jed­no­ho z prů­kop­ní­ků ital­ské kine­ma­to­gra­fie. Otec Vincenzo Leone byl herec, scé­náris­ta a reži­sér mno­ha fil­mů němé éry a v podob­ných rolích se anga­žo­va­la i jeho mat­ka. Bylo tak jen otáz­kou času, kdy mla­dý Sergio zběh­ne od stu­dia práv k fil­mu. Jako vět­ši­na auto­rů, začí­nal jako asi­s­tent u ame­ric­kých a ital­ských štá­bů, kte­ré vytvá­ře­ly vět­ši­nou pod­prů­měr­né epo­chál­ní fil­my z dob řím­ské­ho impé­ria. Tím začal i Leone a v roce 1959 vstu­pu­je do svě­ta fil­mu svým prv­ní sním­kem Poslední dny Pompejí (1959). Na ten­to his­to­ric­ký epos pak ješ­tě o tři roky poz­dě­ji navá­zal dal­ším podob­ným kous­kem Rhodský kolos (1961), ovšem nedá se říci, že by to byla nějak význam­ná díla. Jedná se pros­tě o his­to­ric­ké hrdin­ské epo­sy, kde kaž­dá muž­ská posta­va vypa­dá jako kul­tu­ris­ta a kaž­dé žen­ské posta­vě by kaž­dá ta muž­ská posta­va padla k nohám. Řemeslně dob­ré, ale Leone se nako­nec vydal jiným smě­rem.

Zlom v jeho kari­é­ře při­chá­zí v roce 1964, kdy polo­ží zákla­dy toho, pro co si jej lidé vry­jí do pamě­ti. Natáčí totiž prv­ní sní­mek své dola­ro­vé tri­lo­gie Pro hrst dola­rů (1964). Abychom byli fér, ten sní­mek je v mno­ha ohle­dech v inspi­ro­ván asij­ský­mi fil­my. Leone si z tam­ních akč­ňá­ků vypůj­čil napří­klad ost­ré zoo­my, vel­ké detai­ly na tvá­ře her­ců, decent­ní humor nebo pří­pad­ně rych­lou stři­ho­vou akci po napí­na­vých minu­tách ticha (tyto postu­py pak vygra­du­jí v závě­reč­né pře­střel­ce ve tře­tím pokra­čo­vá­ní). U toho­to prv­ní­ho fil­mu si navíc vypůj­čil celý scé­nář, pro­to­že se jed­ná o nepři­zna­ný rema­ke fil­mu Akiry Kurosawy Yojimbo (pře­klá­dá­no také jako Tělesná stráž, 1961). Příběh o nájem­ném zabi­já­ko­vi, kte­rý se roz­hod­ne poštvat pro­ti sobě dva gan­gy, aby zba­vil měs­teč­ko jejich pří­tom­nos­ti, Leone pou­ze pře­sa­dil na divo­ký západ a nej­spíš jej i o pár minut zkrá­til. Taky se zde obje­vu­je hlav­ní spo­jov­ník celé tri­lo­gie - posta­va blonďá­ka, tedy fleg­ma­tic­ké­ho, chlad­no­krev­né­ho pis­tol­ní­ka s tvr­dým výra­zem ve tvá­ři a dout­níč­kem v levém kout­ku úst. Tento fra­jí­rek, v zele­ném pon­ču s neo­myl­nou muš­kou, neza­po­me­nu­tel­ně ztvár­něn Clintem Eastwoodem, se tak stá­vá jed­ním z dal­ších výra­zo­vých pro­střed­ků, kte­ré Leone ve svých fil­mech začal pou­ží­vat (tedy posta­va chlad­no­krev­né­ho ban­di­ty). A není divu, celá tri­lo­gie vznik­la v šede­sá­tých letech, tedy v době, kdy všu­de kolem v řádi­ly evrop­ské nové vlny a tak muse­lo dojít k vývo­ji i tak banál­ní­ho žán­ru jako je wes­tern. A Leonemu se poda­ři­lo kom­bi­na­cí kla­sic­kých postu­pů akč­ních fil­mů a wes­ter­no­vé­ho pro­stře­dí vytvo­řit autor­ský styl, kte­rým polo­žil zákla­dy moder­ní­ho wes­ter­nu. Jak už jsme si řek­li, jed­ná se o rema­ke a i přes to, skli­dil film poměr­ně vel­ký ohlas. Pravda, našlo se pár kri­ti­ků, kte­ří se na tu dobu jeho podiv­né­mu vyprá­vě­cí­mu sty­lu posmí­va­li a vymys­le­li pro něj posměš­ný název spaghet­ti wes­tern, a nepří­liš pozi­tiv­ní ohlas pak skli­dil i u auto­ra původ­ní­ho fil­mu. Kurosawa na Leonem pak vysou­dil něja­ká ta pro­cen­ta ze zis­ku (zlí jazy­ko­vé tvr­dí, že na tom­to rema­ku Kurosawa vydě­lal, víc než na původ­ním sním­ku, ale kdo ví).

Nicméně, stu­dio bylo úspě­chem toho­to sním­ku nad­še­no a tak hned o rok poz­dě­ji při­chá­zí Leone s vol­ným pokra­čo­vá­ním - Pro pár dola­rů navíc (1965). Jak se říká, dru­há pokra­čo­vá­ní u tri­lo­gií vět­ši­nou býva­jí slab­ší a dle mého názo­ru to pla­tí i zde. Je to zejmé­na pro­to, že Leone se zde napros­to utr­hl ze řetě­zu a opro­ti prv­ní­mu dílu, tady výraz­ně při­byl počet postav, loka­cí i akč­ních sek­ven­cí. Do jis­té míry se na kva­li­tě scé­ná­ře pode­psa­lo i to, že ho auto­ři muse­li zplo­dit za pár měsí­ců a  na smys­lu­pl­ný děj tak nezby­lo moc času. Pravda, stá­le se drží své­ho sty­lu, jen­že mám pocit, že tak od dru­hé půl­ky se ten film dost táh­ne, pro­to­že Leone jen ved­le sebe vrší nesmy­sl­né akce, mís­to toho, aby to rozum­ně ukon­čil (dvoj­ka je o celou půl­ho­di­nu del­ší, než prv­ní díl). Nicméně je zde zacho­vá­na posta­va blonďá­ka a autor mu při­dá­vá kole­gu - plu­kov­ní­ka, nebo chce­te - li krás­no­očka fan­tas­tic­ky před­sta­vo­va­né­ho her­cem Lee Van Cleefem (ten se mimo­cho­dem obje­vil už v jed­nom z prv­ních, dnes už kla­sic­kých wes­ter­nů V pra­vé poled­ne). Tento zku­še­ný pis­tol­ník se nako­nec uká­že jako nepo­stra­da­tel­ný pomoc­ník pro řeše­ní vše­mož­ných pro­blé­mů a na konec i jako vel­ký lid­ský cha­rak­ter. Nicméně i přes­to, že je film vel­mi dlou­hý skli­dil opět znač­ný úspěch a tře­tí pokra­čo­vá­ní tak na sebe nene­cha­lo dlou­ho čekat.

O rok poz­dě­ji tak Leone při­chá­zí s dnes již opět legen­dár­ním sním­kem Hodný, zlý a ošk­li­vý (1966). I když zase vzni­ká jen pár měsí­ců po dvoj­ce, je z mého pohle­du tře­tí pokra­čo­vá­ní opět tro­chu na úrov­ni. Leone se ve svém sty­lu tro­chu usa­dil a již nám nesy­pe akč­ní pře­střel­ku co dva zábě­ry, ale dává si zále­žet i na samot­ném pří­bě­hu. K posta­vě blonďá­ka a krás­no­očka při­dá­vá ješ­tě ban­di­tu Tuca a do děje vta­hu­je i někte­ré momen­ty z ame­ric­ké his­to­rie (vál­ka Severu pro­ti Jihu). Fantastická hra tří postav na koč­ku a myš pak vyvr­cho­lí v jed­né z nej­na­pí­na­věj­ších scén, kde může­me sle­do­vat dle mého názo­ru jed­nu z nej­lep­ších akč­ních stři­ho­vých mon­tá­ží. Leone zde uza­ví­rá osu­dy jak blonďá­ka, tak krás­no­očka a ten­to film se tak stá­vá posled­ním z dola­ro­vé tri­lo­gie.

Než se ale pře­su­ne­me k závě­ru, nemo­hu tu nezmí­nit ješ­tě jedu věc - hud­bu. Hudba je pro Leoneho dal­ším ze zásad­ních výra­zo­vých pro­střed­ků a již od Pro hrst dola­rů mu ji vytvá­řel jeden muž - Ennio Morricone. Tento geni­ál­ní ital­ský skla­da­tel zde před­vá­dí dle mého názo­ru jeden z nej­lep­ších orchest­rál­ních soun­d­trac­ků, jaké můžou být. U Leoneho wes­ter­nů pak ješ­tě více vynik­ne jeho mini­ma­lis­tic­ký styl a uži­tí nestan­dart­ních nástro­jů, ze kte­rých tvo­ří moti­vy k jed­not­li­vým posta­vám i pro­stře­dí. Nejlépe si lze asi všim­nout moti­vu blonďá­ka, kte­rý je do jis­té míry totož­ný i s hlav­ním téma­tem a lze ho sly­šet vět­ši­nou teh­dy, když tato posta­va vstou­pí na plát­no.

Po úspě­chu dola­ro­vé tri­lo­gie si Leone dává krát­kou pau­zu, během kte­ré jej oslo­ví ame­ric­ké stu­dio Paramount, kte­ré mu nabíd­ne natá­če­ní wes­ter­nů na oprav­do­vém ame­ric­kém zápa­dě. Leone tak započne prá­ci na tzv. Americké tri­lo­gii a vykop­ne ji v roce 1968 dal­ším kul­tov­ním fil­mem Tenkrát na zápa­dě (1968). Po něm při­jde s dnes již asi ne tolik zná­mým fil­mem Kapsy plné dyna­mi­tu (1971), ve kte­rém se mno­hem hlou­bě­ji noří do ame­ric­ké his­to­rie a v jejím kon­tex­tu roze­hrá­vá pro­pra­co­va­né pří­běhy o gan­gs­te­rech a ban­di­tech (mimo­cho­dem vši­mě­me si, že se v jeho wes­ter­nech nikde neob­je­vu­jí indi­á­ni a pří­běh se vždy točí kolem osad­ní­ků). Kromě kva­li­ty scé­ná­ře je to pro Leoneho také vel­ký krok, co se týká obsa­ze­ní, pro­to­že si může dovo­lit oslo­vo­vat všech­ny zná­mé tvá­ře, po kte­rých tou­žil již od dob dola­rů. V těch­to fil­mech se tak obje­ví jmé­na jako Henry Fonda, Charles Bronson apod. S pro­fe­si­o­nál­ní kari­é­rou a de fac­to i s živo­tem se pak Leone roz­lou­čí monu­men­tál­ní téměř čtyř­ho­di­no­vou ságou o živo­tě židov­ských gan­gs­te­rů v době pro­hi­bi­ce nazva­nou Tenkrát v Americe (1984). I zde se obje­ví mno­ho zná­mých jmen v čele s Robertem de Nirem a Leone po jeho dokon­če­ní sice ješ­tě roz­pra­cu­je dal­ší sní­mek (mělo se jed­nat o film Leningrad, vel­kou his­to­ric­kou kopro­duk­ci se Sovětským sva­zem), ovšem na jeho rea­li­za­ci už nedo­jde. V roce 1989 umí­rá fil­mo­vý génius v Římě na infarkt. Zbyde po něm dědic­tví v podo­bě zákla­dů moder­ní­ho wes­ter­nu a mini­mál­ně 6 dnes již kul­tov­ních fil­mů toho­to žán­ru. I přes­to, že se nej­spí­še nejed­ná o díla svě­to­vé­ho význa­mu, kte­rá by sbí­ra­la ceny na fes­ti­va­lech, jejich divác­ký úspěch jas­ně doka­zu­je, že jejich vznik nebyl zby­teč­ný.

---