Furiosa: Sága Šíleného Maxe

(zatím nehodnoceno)

Loading...

V ROZHOVORU S ANYOU TAYLOR-JOY (Furiosa)

Konkurz / zís­ká­ní role:

ANYA TAYLOR-JOY: Vzpomínám si, že to bylo v polo­vi­ně natá­če­ní a při­šla mi zprá­va od reži­sé­ra, se kte­rým jsem pra­co­va­la - Edgara Wrighta, kte­rý mi napsal: „George Miller s tebou chce mlu­vit.“ Okamžitě jsem měla celé tělo jako zelek­tri­zo­va­né. A zača­li jsme pře­de­vším Facetime, kde jsme se pros­tě sezná­mi­li. Kladl mi všech­ny ty lehce záhad­né otáz­ky: Jak jsem dob­rý na motor­ce, jest­li jsem ochot­ný dělat vlast­ní kaska­dér­ské kous­ky? A on řekl: „Poslyš, dělá­me prequel k „Fury Road“, vyprá­ví­me pří­běh Furiosy a neva­di­lo by ti, kdy­by ses do něj při­hlá­sil? Chci, abys před­ve­dl pro­slov z fil­mu „Network“.“ Byla jsem nad­še­ná, pro­to­že jsem pře­de­vším vel­kou fanyn­kou této série, a tak už jen před­sta­va, že bych moh­la nasko­čit a být sou­čás­tí toho­to svě­ta, pro mě byla obrov­ská. A když jsem si pak pře­če­tl scé­nář „Sítě“, dáva­lo mi to vel­ký smy­sl. Scéna je v pod­sta­tě o hla­sa­te­li zpráv, kte­rý poža­du­je po lidech, aby se posta­vi­li a bojo­va­li za to, co je správ­né, pro­to­že svět, ve kte­rém žijí, je ďábel­ský. Myslím, že jsem poslal mož­ná dva nebo tři zábě­ry, a pak mi George volal s tako­vý­mi drob­ný­mi poznám­ka­mi. A já jsem řekl: „Dobře, tak se vrá­tí­me a udě­lá­me to zno­vu.“ Dělali jsme to v reál­ném čase. A na to, že jsem tu prá­ci dostal, nikdy neza­po­me­nu - nepři­pa­da­lo mi to sku­teč­né, když jsem věděl, že ji mám. Vzpomínám si na den, kdy to vyšlo na inter­ne­tu. Byl jsem sám ve svém bytě v Belfastu, kde jsem natá­čel „The Northman“, a jen jsem běhal po celém bytě a kři­čel. Byl jsem tak, tak, tak nad­še­ný, že ten pří­běh můžu vyprá­vět.

Vlastní posta­va:

ANYA TAYLOR-JOY: Myslím, že si ji musí­te udě­lat vlast­ní, všich­ni jsme tak indi­vi­du­ál­ní. Myslím, že může­te zůstat věr­ní základ­ním prin­ci­pům posta­vy, ale já jsem měla to štěs­tí, že od chví­le, kdy jsem si pře­čet­la scé­nář... Takhle jsem se cíti­la jen u tří postav před­tím. První byl můj vůbec prv­ní film Čarodějnice, u kte­ré­ho jsem si až do kon­ce fil­mu neu­vě­do­mi­la, že ty posta­vy jsou pro mě sku­teč­né, tak­že jsem nevě­dě­la, že jsem na té ces­tě s Thomasin. U Beth v „Královnině gam­bi­tu“ jsem vel­mi dob­ře vědě­la, že to je pří­běh, kte­rý mohu vyprá­vět, pro­to­že jsem měla pocit, že jsem ho tro­chu před­běh­la a moh­la jsem ho vyprá­vět s odstu­pem času. U Furiosy jsem si ve chví­li, kdy jsem si ji pře­čet­la, řek­la: „Dobře, tohle bude jeden z těch pří­bě­hů, u kte­rých je vel­mi těž­ké se oddě­lit, bude­te mít pocit, že jste v těch scé­nách a že to bude sku­teč­né.“ Takže si nemys­lím, že jsem měl z hle­dis­ka své­ho umě­lec­ké­ho ztvár­ně­ní moc na výběr, abych to udě­lal pod­le sebe. Bylo to pro mě pros­tě vel­mi reál­né.

Sladění s Furiosou:

ANYA TAYLOR-JOY: Vzpomínám si, že na samém začát­ku jsme s Georgem ved­li oprav­du dlou­hé roz­ho­vo­ry, kte­ré trva­ly čty­ři nebo pět hodin, a jed­no­ho dne mě požá­dal, abych mu zdů­vod­ni­la natá­če­ní fil­mu. „Musíš mi vysvět­lit, proč ten film vůbec točí­me.“ „A proč?“ zeptal jsem se. A pro mě je to varov­ný pří­běh. Vnímám ho jako před­sta­ve­ní svě­ta, kte­rý je divác­ky zábav­ný a nesmír­ně krás­ný z hle­dis­ka umě­lec­ké­ho umě­ní, kte­ré do něj vná­še­jí všich­ni ostat­ní. Ale rea­li­ta toho vesmí­ru není nijak straš­ně vzdá­le­ná, a to bylo něco, co mě vel­mi při­ta­ho­va­lo, pokud jde o vyprá­vě­ní toho­to pří­bě­hu a Furiosinu opráv­ně­nou posed­lost dostat se zpět na Zelené mís­to. Myslím, že to je něco, co, pokud to lidi ješ­tě nechyt­lo, začne chy­tat rela­tiv­ně brzy - chrá­nit naši pla­ne­tu. Co se týče herec­ké­ho aspek­tu, mám Furiosu tak rád a obdi­vu­ji ji a je mi tak blíz­ká, že jsem to pros­tě chtěl udě­lat správ­ně. Byl jsem hod­ně v hla­vě Furiosy, a tak bylo těž­ké ji pus­tit. Doufám, že to zna­me­na­lo, že se něco poved­lo, pro­to­že jedi­né, na čem mi zále­že­lo, bylo správ­ně vyprá­vět pří­běh této oso­by.

Výcvik:

ANYA TAYLOROVÁ-JOYOVÁ: Takže zatím nemám řidi­čák - tak­že můžu udě­lat šťav­na­tý lif­ting 180, ale nemůžu para­lel­ně zapar­ko­vat nebo jet po dál­ni­ci. Můj úvod do říze­ní byl úpl­ně jiný než u vět­ši­ny lidí. Fyzická pova­ha této prá­ce mě oprav­du nadchla. Chtěl jsem toho dělat co nej­víc a George mě v tom vel­mi pod­po­ro­val, tak­že jsem začal tré­no­vat rok před­tím, než jsme zača­li film natá­čet, po boku své neu­vě­ři­tel­né kaska­dér­ské dvoj­ni­ce Hayley Wrightové. Prošli jsme napros­to stej­ným tré­nin­kem. Na kole mi to nikdy moc nešlo, tak­že sed­nout najed­nou na motor­ku byl tro­chu skok. Mám pros­tě obrov­ské štěs­tí, že jsem se mohl učit s těmi nej­lep­ší­mi z nej­lep­ších, a mám teď neu­vě­ři­tel­nou kaska­dér­skou komu­ni­tu, pro­to­že všich­ni tito lidé byli tak las­ka­ví a vel­ko­ry­sí ve svém čase. Bylo to uče­ní, jak jez­dit na motor­ce, pře­chod ze 150 na 450, a pak se pořád­ně zori­en­to­vat v autě, pro­to­že hod­ně z toho je také tre­fo­vá­ní se do zna­ček. A pak jsem se dostal do oprav­du dob­ré kon­di­ce. Bláznivé na tom je, že jsem za rok před fil­mem roz­hod­ně tré­no­val víc, než jsem se doká­zal vejít během natá­če­ní. A přes­to jsem byl sil­něj­ší než kdy­ko­li před­tím, pro­to­že háze­ní kolem váleč­né plo­ši­ny vyža­du­je kaž­dý sval v těle. Mým tré­nin­kem se sta­lo cho­ze­ní do prá­ce a natá­če­ní scén a já jsem se v té době cítil doce­la hrdý na svou sílu.

Postava plná akce a málo slov:

ANYA TAYLOR-JOY: Jako herec, jako umě­lec, se vždy sna­žím dostat do pozic, ve kte­rých jsem nucen růst - do jedi­neč­né situ­a­ce, ve kte­ré musím růst, abych byl scho­pen hrát, podá­vat výko­ny. Nikdy mi neva­di­lo, že Furiosa pří­liš nemlu­ví, pro­to­že mi to při­pa­da­lo jako sou­část posta­vy. Přišlo mi vel­mi pocho­pi­tel­né, že není straš­ně ver­bál­ní. Pro mě to všech­no zna­me­na­lo, že mi v pod­sta­tě sta­či­la řeč těla, oči a pří­pad­ně dech, abych byla schop­ná něco pře­dat. A to mi ote­vře­lo úpl­ně jiný vesmír herec­tví, pro­to­že jsem měla hra­ni­ce a nemoh­la jsem se pohy­bo­vat ani na jed­né stra­ně. Musel jsem být vyna­lé­za­vý v tom, jak ten pří­běh vyprá­vět. Myslím, že díky tomu byly i vel­ké momen­ty tak osvo­bo­zu­jí­cí, a to se k té posta­vě také hodi­lo. Když se nad tím zamys­lí­te, po vět­ši­nu fil­mu má jen vel­mi málo mož­nos­tí. Je trpě­li­vá a kaž­dou malou změ­nu okol­nos­tí při­jí­má oprav­du dlou­ho. Když se jí poda­ří zís­kat agen­cy, cíti­la jsem i to osvo­bo­ze­ní. V prv­ních zábě­rech jsem pros­tě muse­la vybuch­nout a bylo to úžas­né.

Furiosin pohon:

ANYA TAYLOR-JOY: Myslím, že je neu­vě­ři­tel­ně cíle­vě­do­má. Když se pro něco roz­hod­ne, udě­lá pro to coko­li. To začí­ná vel­mi brzy... Někdy si říkám, kdy­by ji neod­ved­li ze Zeleného mís­ta, co by se sta­lo? Nejspíš by žila doce­la šťast­ný život a bylo by jí dob­ře. K tomuhle se ale neu­psa­la. Byla ukra­de­na. A od chví­le, kdy pocho­pi­la, že las­ka­vost v Pustině je něco, co se neod­pouš­tí, dává mat­ce ten slib. To je to jedi­né, na čem zále­ží: „Ať to bude trvat jak­ko­li dlou­ho, ať budeš muset udě­lat coko­li, vrať se na Zelené mís­to.“ A na pří­bě­hu, kte­rý George vytvo­řil, je fas­ci­nu­jí­cí, že jakmi­le vidí, že je to čím dál méně prav­dě­po­dob­né, ote­ví­rá to celou ple­chov­ku čer­vů - ona teď nemá kam dát to odhod­lá­ní a tu ener­gii. A jakmi­le se to sta­ne, všech­no se to obrá­tí pro­ti Dementovi. Všechnu svou bolest, všech­ny své ztrá­ty - všech­no - pře­ne­se na toho­to jedi­né­ho člo­vě­ka.

Síla okol­nos­tí:

ANYA TAYLOROVÁ-JOY: Ve všech mých prv­ních roz­ho­vo­rech s Georgem se neu­stá­le obje­vo­va­lo něko­lik klí­čo­vých vět. Jedna z nich zně­la: „Přežití v extrém­ních pod­mín­kách odha­lu­je pra­vou pod­sta­tu člo­vě­ka.“ To bylo tako­vé naše vodít­ko. Jaká je sku­teč­ná pod­sta­ta kaž­dé z těch­to postav... pro­to­že pře­ži­tí v extrém­ních situ­a­cích ji odha­lí. Druhá věc, kte­rou mi neu­stá­le vnu­co­val, byla „Furiosa se musí něco nau­čit jen jed­nou“. Dostane lek­ci, pro­to­že v Pustině, pokud to neu­dě­lá­te, se pří­liš neod­pouš­tí - dal­ší šan­ci už oprav­du nedo­sta­ne­te. Je vel­mi schop­ná, neu­vě­ři­tel­ně vší­ma­vá a nachá­zí způ­so­by, jak být uži­teč­ná, a to jí poz­dě­ji dává vlast­ní pří­le­ži­tost, když si rych­le uvě­do­mí hie­rar­chii v Citadele. Pochopí, že nej­lep­ší mís­to pro ni je být v blíz­kos­ti těch neu­vě­ři­tel­ných stro­jů, jako je Válečné zaří­ze­ní. Geroge chtěl, abych se nau­či­la něco o mecha­ni­ce a o tom, jak tyto stro­je fun­gu­jí - a já stá­le říkám, že pokaž­dé, když vidím Válečnou plo­ši­nu a vím, co jsem se nau­či­la, bere mi to dech.

Vývoj Furiosy:

ANYA TAYLOR-JOY: Když si Furiosu vyzved­nu, váž­ně se pře­vlék­la za chlap­ce a pomá­há sta­vět tuhle Válečnou plo­ši­nu, pro­to­že se v ní chce scho­vat a být čer­ným pasa­žé­rem. Jejím her­ním plá­nem je shro­máž­dit záso­by a sna­žit se upou­tat co nejmé­ně pozor­nos­ti. Zůstaň poti­chu, pro­to­že tvůj hlas by pro­zra­dil tvé pohla­ví; pře­žij tak dlou­ho, abys měla šan­ci, až se odsud dosta­neš. A mys­lím, že to, co vidí­te v sek­ven­ci Stowaway to Nowhere, jak ji George nazval, je epic­ké ve všech smyslech toho slo­va - mys­lím tím, že jsme ji natá­če­li devět měsí­ců, a to je doce­la epic­ké. Vidíte její zís­ka­né schop­nos­ti a pozná­vá­te ji v této nové inkar­na­ci v prů­bě­hu akč­ní sek­ven­ce; tak ji vlast­ně zno­vu pozná­vá­te, pro­to­že je to oprav­du popr­vé, kdy jí bylo dovo­le­no být sama sebou. Je to popr­vé, kdy se neskrý­vá a záro­veň pře­ží­vá. Od té chví­le už není čas se skrý­vat. Od setká­ní s pre­to­ri­á­nem Jackem - kte­rý ji napros­to odzbro­jí, pro­to­že je na ni milý a dává jí pří­le­ži­tost, což je v roz­po­ru se vším v Pustině - pak stou­pá v hod­nos­tech. Vidíte, jak se stá­vá pre­to­ri­án­kou, a mys­lím, že v tom­to oka­mži­ku své­ho živo­ta se cítí nej­lé­pe za oprav­du dlou­hou dobu. Má hlu­bo­kou lás­ku a respekt něko­ho, komu může sku­teč­ně věřit, že odve­de svou prá­ci. Myslím, že pre­to­ri­án Jack je jedi­ný člo­věk, kte­ré­mu věří stej­ně jako sobě. Ví, že jí kry­je záda a posta­rá se o ni a že jako tým jsou lep­ší než ona sama. Ten moment je zají­ma­vý, pro­to­že jed­na část člo­vě­ka si pře­je, aby s ním zůsta­la v Citadele. Ale jak by moh­la zapo­me­nout na svůj jedi­ný důvod živo­ta, kte­rým je návrat na Zelené mís­to a spl­ně­ní mat­či­na přá­ní - co to bylo za slib, pří­sa­hu? Myslím, že je to zají­ma­vý čas, kdy ji může­me poznat jako mla­dou ženu, kte­rá si je vědo­ma svých schop­nos­tí a cítí se poho­dl­ně a chrá­ně­ná.

Ruka:

ANYA TAYLOROVÁ-JOY: Ztráta paže a stav­ba mecha­nic­ké paže je neu­vě­ři­tel­ně význam­ná, ale pro mě osob­ně šlo o lore kolem ní. V tom­to vesmí­ru je být orga­nic­ký, být člo­vě­kem, na ško­du. Všichni uctí­va­jí stro­je - ona sama ze sebe dělá stroj. A tím začí­ná tako­vá myto­lo­gie kolem ní. Udělat ze sebe stroj, jakési napůl auto, kte­ré je vším, co tito lidé uctí­va­jí. Začíná tím nová éra toho, jak s ní lidé komu­ni­ku­jí, a mys­lím, že tím také začí­ná éra, kte­rou vidí­te pokra­čo­vat ve fil­mu „Fury Road“ v tom smys­lu, že ona je dare­bák, nepra­cu­je pro niko­ho. Je svým vlast­ním výtvo­rem a bude se zod­po­ví­dat své vlast­ní morál­ce a svým vlast­ním záko­nům.

Spolupráce s Georgem:

ANYA TAYLOR-JOY: K Georgi Millerovi cho­vám jen abso­lut­ní lás­ku, úctu a obdiv. Miluji ho celým svým srd­cem a je to ten nej­mi­lej­ší a nej­něž­něj­ší člo­věk, ten nej­sta­rost­li­věj­ší. Myslím, že se spo­lu hod­ně zto­tož­ňu­je­me, pro­to­že on má radost z demen­tů a já také. Takže když jsem navrh­la něco hod­ně gro­tesk­ní­ho nebo krva­vé­ho, mís­to aby se na mě díval jako na bláz­na, říkal: „Ano, to je skvě­lé.“ A taky se na mě díval jako na bláz­na. To je úžas­né, pro­to­že si mys­lím, že ani lidé neče­ka­jí, že to bude pochá­zet z mé hla­vy. Líbí se mi péče a sou­cit, kte­ré mi věnu­je. A opět, mezi mnou a tou posta­vou neby­lo moc kůže, a on byl k tomu tak pozor­ný a sta­rost­li­vý. Když byla scé­na, kde on nechtěl, aby posta­va pla­ka­la, ale já jsem při­ro­ze­ně zrov­na pla­ka­la, dal mi čas, abych si šla pobre­čet nebo posmut­nět. Přišlo mu krás­né, že mi na tom tak zále­ží. A mys­lím, že spous­tě lidí by to mož­ná při­šlo tro­chu bizar­ní, ale on mi nikdy nepři­pa­dal div­ný. A za to jsem mu oprav­du vděč­ná.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře