V únoru tohoto roku přišel do amerických kin horor Longlegs. Tam zaznamenal tak výrazný úspěch, že jej brzy (o půl roku později) nakoupily i evropské distribuce, a tak jsme se jej mohli v srpnu dočkat i u nás. Ze zahraničí (hlavně z Ameriky) zaznívaly hlasy, které tento film vynášely do nebes a hodnotily jej jako nejstrašidelnější film roku, dekády, či přímo všech dob. V Evropě byl ovšem přijat o něco vlažněji, a tak jsem byl velmi zvědav, čeho se dočkám.
Než se ale k tomu dostaneme, pojďme se podívat, kdo za filmem vlastně stojí. Režisérem a scénáristou filmu je Osgood Perkins, který má za sebou velké množství hereckých zkušeností převážně ve filmech s hororovou tématikou. Ani co se týče režie to není jeho debut, konkrétně má za sebou již tři filmy (The Blackcoat´s Daughter, I Am the Pretty Thing That Lives in the House a Gretel & Hansel), které ovšem nevzbudily nijak významný úspěch, rozhodně né v porovnání s Longlegs (všechny mají na čsfd kolem 50%). Mimochodem, pokud by vám bylo toto jméno povědomé, tak se jedná o syna slavného herce Anthonyho Perkinse (Psycho) a vnuka ještě slavnějšího Osgooda Perkinse (Zjizvená tvář).
Když jsem po filmu odcházel z kina, snažil jsem se spočítat, kolik různých filmů mi tento kousek připomínal. A nutno říci, že mi nestačily prsty. Já mám totiž pocit, že ten film opisuje snad všude, kde se dá. Je to trochu Joker, trochu Sedm, Mlčení jehňátek, Sestra, Saw, Zodiac a kdoví, co ještě. Doufal jsem, že film, který je tolik vynášen do nebes a je na něj tolik chvály, bude prostě trochu zajímavější a lepší než béčkové filmy. Ale Longlegs to nenaplnily. Dostaneme plejádu jumpscareů, průměrné herecké výkony (ne vážně, kdo to vybíral?) a pravda, trochu zajímavější kameru, střih a hudbu. Ale to je tak všechno. Jinak to je prostě klasický horor pro Netflix, který se stane hitem každé holčičí přespávačky a po kterém se její účastnice budou bát jít v noci na záchod (ono to bylo dost poznat už z věkového průměru v sále - dominovaly slečny mezi 13 - 15 lety). Když bych se na to měl podívat trochu komplexněji, tak z narativního hlediska nám film nenabídne žádnou inovativní myšlenku jak v dávkování informací, tak v použitých motivech či konceptech (viz výčet inspiračních zdrojů výše). A jak už jsem zmínil, jediné, co zde nestojí za starou bačkoru je hudba, která je alespoň místy v kombinaci se střihem a mizanscénou docela působivá. Jenže děj je tak hrozně předvídatelný, že vnímavému divákovi, který je zvyklý číst v klasických narativních strukturách hororového žánru nepřipraví ani moc překvapivých zvratů, protože film karty odkryje tak brzo, že jich takový divák většinu brzy odhadne. Což vede k tomu, že se moc nebojíte, ale spíš se bavíte trapností toho filmu. A největší štěstí podle mě je, že se žádný český distributor nesnažil překládat ten název. Protože něco jako „dlouhonožka“ by filmovému vrahovi na děsivosti fakt nepřidalo.
Podle toho, co jsem o filmu slyšel před tím, než jsem na něj šel, jsem měl dost rozporuplná očekávání a po zhlédnutí jsem jej musel zařadit na pomyslný střed hvězdičkové škály. On je totiž přesně mezi nadprůměrně dobrým a podprůměrně špatným. A samozřejmě, jako na každé hraně, balanc drží jen tak tak.
P.S.: Pokud čekáte na mé klasické „komu bych film doporučil“, tak tady je: film bych určitě doporučil všem milovníkům béčkových a průměrných hororů, kterým tolik nesejde na kvalitě. No a potom mladším divákům, resp. divačkám, které se chtějí na dámské jízdě pořádně bát.
