Ostrov - Ewan McGregor a Scarlett Johansson si zachraňují svůj kloní život

Dva klo­ny (báječ­ný Ewan McGregor a slad­ká Scarlett Johannson) utí­ka­jí z chov­né sta­ni­ce, kde si boha­tí a moc­ní svě­ta roku 2019 usklad­ňu­jí své „život­ní pojist­ky“. Přitom se dostá­va­jí do nesná­zí, zdár­ně je pře­ko­na­jí, jejich přá­tel­ství pře­ros­te v lás­ku a vše dob­ře dopad­ne. Za dopro­vo­du bom­bas­tic­kých výbuchů, suchých hlá­šek a pate­tic­kých výje­vů. Jde v novém fil­mu Michaela Baye o něco víc? Ani ne. Přesto...

Režiséra Skály, Armaggedonu, Pearl Harboru by se zřej­mě nikdo neod­vá­žil obvi­nit, že je inte­lek­tu­ál. On se však poku­sil to všem posmě­váč­kům natřít a uká­zat, co v něm je – ne pří­liš úspěš­ně. Natočil sci-fi, kte­rá se upo­ce­ně pokou­ší být filo­zo­fic­ká, ale nejde to. Na začát­ku se sezna­mu­je­me s hlav­ní­mi hrdi­ny v obřím kom­ple­xu pro pře­ži­vší, Zemi totiž postih­la blí­že neuř­če­ná kata­stro­fa, díky níž je pla­ne­ta zamo­ře­na, až na jedi­né mís­to – vysně­ný Ráj, jímž má být titul­ní Ostrov. Tam se dosta­nou ti šťast­ní, kte­ří vyhra­jí v lote­rii. Jenomže, jak zjis­tí zví­da­vý Lincoln 3-Echo, něco je shni­lé­ho v téhle doko­na­lé komu­ni­tě, a tře­ba to odha­lit rych­le, pro­to­že pla­to­nic­ká kama­rád­ka Jordan dnes vyhrá­la.

Objeví straš­li­vé tajem­ství a pak násle­du­je zbě­si­lý úprk, vyčer­pá­va­jí­cí vysvět­le­ní situ­a­ce, kte­ré není až tak trap­né jen díky skvě­lé­mu Stevu Buscemimu, dal­ší utí­ka­ní a tak dále až k hap­pyen­du. Nemožným mar­ke­tingo­vým selhá­ním při pro­pa­ga­ci se sta­lo, že synop­si i „vel­ké pře­kva­pe­ní“ zná kaž­dý divák ješ­tě před úvod­ní­mi titul­ky. Další chy­bou je, že film neví, čím by chtěl být. Na jed­né stra­ně úžas­ní her­ci (díky nim tohle díl­ko sku­teč­ně sto­jí se zaťa­tý­mi zuby za skouk­nu­tí), pokus o posel­ství, smr­tel­ně váž­né odka­zy na holo­caust a na stra­ně dru­hé kla­sic­ké prv­ky Bayových spek­tá­klů, kte­ré hlav­ně nejsou ničím novým (i hrdin­ská hud­ba je pou­hou vari­a­cí na soun­d­track žánro­vě doko­na­lé Skály).

Takže resumé: film nepo­ve­de­ný až k hlouposti, ale vra­cím se k tomu „přes­to“ z prv­ní­ho odstav­ce – přes všech­ny výtky tu uve­de­né, i dal­ší, kte­ré mě napa­da­ly během sle­do­vá­ní Ostrova a nezby­lo na ně mís­to, jsem se, sty­dím se při­znat, dost dob­ře BAVILA. Na tom mají záslu­hu zmi­ňo­va­ní her­ci, něko­lik zapa­ma­to­vá­ní hod­ných výro­ků ve chví­lích, kdy to reži­sér nabe­re až tak váž­ně, a scé­ně boje mezi archi­tek­trem lodí (McGregor) a jeho klo­nem (opět McGregor). Kvůli tomu je ten pře­kom­bi­no­va­ný maglajz hoden líst­ku do mul­tiple­xu.

---