TEMNOTA, jedna z nejlepších knih roku 2016 dle Financial Times

Roky utí­ka­ly tak rych­le. Jako by se tepr­ve vče­ra sta­la mat­kou, jako by se tepr­ve vče­ra vda­la. Ale když je zača­la počí­tat, uvě­do­mi­la si, že je to už celá věč­nost. Čas byl jako kon­cer­ti­na: jed­na minu­ta utek­la mži­kem oka, dal­ší se neu­r­či­tě táh­la. 

V osob­ním živo­tě se po dlou­hé době osa­mě­los­ti roz­hod­la neze­stár­nout sama a dala šan­ci muži, kte­rý se jí líbil. Sama si doká­za­la snad­no před­sta­vit, že s ním strá­ví svo­je posled­ní roky živo­ta. Nebyla to sice oprav­do­vá lás­ka (už zapo­mně­la, jaký to je pocit), ale to pro ni neby­la pod­mín­ka. Oba sdí­le­li vášeň pro pří­ro­du a jeho spo­leč­nost ji těši­la, a navíc nedo­ká­za­la snést pomyš­le­ní, že zestár­ne sama a vyno­ří se tak tem­né vzpo­mín­ky na dáv­no ztra­ce­nou minu­lost.

Hulda je nuce­na ode­jít do před­čas­né­ho důcho­du, aby tak uvol­ni­la mís­to mlad­ší­mu a ambi­ci­óz­něj­ší­mu kole­go­vi, aby jí to neby­lo líto, a tak tro­chu se roz­ptý­li­la „nud­ným“ čeká­ním na důchod, dosta­ne dva týd­ny na vyře­še­ní odlo­že­né­ho pří­pa­du dle vlast­ní­ho výbě­ru.

Od chví­le, kdy se dozvě­dě­la o svém pro­puš­tě­ní, se její myš­len­ky čas­to obra­ce­ly do minu­los­ti. Měla pocit, že ji už nic neče­ká, nic než tem­no­ta, tak může dokon­čit, co zača­la. Dosáhnout něče­ho smys­lu­pl­né­ho. Měla ohrom­ný strach, že budouc­nost, na kte­rou se koneč­ně začí­na­la těšit, se jí ztrá­cí z dosa­hu...

Hulda se nemu­se­la nijak zvlášť dlou­ze roz­ho­do­vat, hned měla jas­no, do čeho se pus­tí. Přesně před rokem se na island­ském bře­hu nalezlo tělo mla­dé Rusky.  Případ se týkal nevy­svět­li­tel­né­ho úmr­tí dív­ky, kte­ré pokud jej nikdo zno­vu neo­te­vře a nepro­vě­ří, sko­ro urči­tě zůsta­ne dál tajem­stvím. 

Po kra­tič­kém vyšet­řo­vá­ní byl pří­pad uza­vřen a záhad­ná smrt dív­ky ozna­če­na jako sebe­vraž­da, pokud se ovšem Huldě nepo­da­ří obje­vit nové důka­zy, kte­ré by to vyvrá­ti­ly. Té mrt­vé bylo pou­hých dva­cet sedm let, v roz­pu­ku mlá­dí, pří­liš mla­dá na to, aby byla před­mě­tem poli­cej­ní­ho vyšet­řo­vá­ní odlo­že­né­ho pří­pa­du, kte­rý roz­hod­ně nikdo nehod­lal zno­vu otevřít.

Mrtvá dív­ka se jmeno­va­la Elena, a byla to Ruska žáda­jí­cí o azyl a na Islandu byla pou­hé čty­ři měsí­ce. Přijela do cizí země, kde hle­da­la úto­čiš­tě, a našla tu jen vod­ní hrob. Kromě poci­tu povin­nos­ti vůči této mrt­vé dív­ce Huldu teď moti­vo­va­la i čis­tá tvr­do­šíj­nost, díky kte­ré zjis­ti­la a vypá­t­ra­la, že ve stej­nou dobu beze sto­py zmi­ze­la ješ­tě jed­na rus­ká dív­ka  jmé­nem Katja, kama­rád­ka Eleny. 

Huldu zne­po­ko­jo­va­lo sil­né pode­zře­ní, že její kole­ga, kte­rý měl pří­pad ten­krát na sta­ros­ti, něco zane­dbal. Jeho schop­nos­tem totiž nikdy nedů­vě­řo­va­la. Podle ní nebyl sna­ži­vý a ani nepa­t­řil mezi ty nej­bys­t­řej­ší. 

Dva týd­ny na vyře­še­ní vraž­dy? Co když se jí to nepo­ve­de a bude jí nevy­ře­še­ný pří­pad stra­šit až do důcho­du? Má pone­chat Elenu její­mu osu­du a mož­ná i umož­nit její­mu vra­ho­vi dál cho­dit na svo­bo­dě? Sama Hulda měla ohrom­ný strach, že budouc­nost, na kte­rou se koneč­ně začí­na­la těšit, se jí poma­lu a jis­tě ztrá­cí z dosa­hu.

Při vyšet­řo­vá­ní totiž nará­ží na to, že si všich­ni nechá­va­jí něco pro sebe, a prá­vě na ní je odha­lit CO. A proč ji při vyšet­řo­vá­ní brá­ní i kole­go­vé od poli­cie? Mají k tomu něja­ký důvod? Chtějí zamas­ko­vat své laj­dác­ky odflák­nu­té vyšet­řo­vá­ní a své pochy­be­ní? 

Elena. Mohla by být klí­čem? Způsobem jak se očis­tit? Znovu zís­kat do urči­té míry svou čest? Mohla by zachrá­nit něco z tro­sek své­ho živo­ta tím, že vyře­ší ten­to pří­pad? Nebo se bude ale­spoň cítit smí­ře­něj­ší sama se sebou?

Hulda nedo­ká­za­la snést tem­no­tu a samo­tu svých myš­le­nek z minu­los­ti – v hla­vě jich měla celou řadu. Těžko říct, kte­rá byla zne­po­ko­ji­věj­ší. Díky tomu se dozví­dá­me i něco málo o Huldině minu­los­ti a živo­tě, i o tom,  jak vel­ká tem­no­ta a tíha špat­ných roz­hod­nu­tí jí celý život dopro­vá­zí a sedá na její bed­ra jako tíži­vá tem­no­ta.

Čas neza­dr­ži­tel­ně ubí­há a Hulda má posled­ních 24 hodin na objas­ně­ní pří­pa­du. Budoucnosti se může bát zít­ra, dneska si uži­je dnešek. Všechno dob­ře dopad­ne. Podaří se Huldě odha­lit prav­du a poza­dí zlo­či­nu týka­jí­cích se mrt­vé a zmi­ze­lé dív­ky? Odhalí sku­teč­né­ho vra­ha? A jak vel­ké­mu nebez­pe­čí bude muset čelit tvá­ří tvář vra­ho­vi? Anebo jí samot­nou dože­ne její tem­ná minu­lost a zaha­lí její život do napros­té tmy? Ostatně výho­dou tmy je nee­xis­ten­ce jaký­ko­liv stí­nů....

Kniha „Temnota“ obsa­hu­je vel­mi krát­ké, úder­né kapi­to­ly, jež dodá­va­jí kni­ze vel­mi rych­lý spád. Jednotlivé díl­ky před­lo­že­ných indi­cií auto­rem do sebe poma­lu a jis­tě začí­na­jí zapa­dat, a dávat uce­le­nou mozai­ku.

Krimi pří­běh je pro čte­ná­ře tak tro­chu pochmur­ný, neboť se noří hlu­bo­ko do lid­ské duše hlav­ní hrdin­ky Huldy a pood­krý­vá její minu­lost, kte­rá jí neu­stá­le pro­ná­sle­du­je a tíží jako „tem­no­ta.“ 

Čtenáři si však při­jdou na své, neboť počte­níč­ko je vel­mi napí­na­vé až do hoř­ké­ho a neče­ka­né­ho kon­ce. Je to bri­lant­ně napsa­ná detek­tiv­ka, kte­rou vzhle­dem k men­ší­mu roz­sa­hu tři sta stran, pře­čte­te během chvi­lič­ky.