Vinnetou Winnetou - 1. Teil (1963) & Scénář a režie

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Po ohrom­ném a neče­ka­ném úspě­chu Pokladu na Stříbrném jeze­ře pro­puk­ly v Rialtu bouř­li­vé osla­vy. První may­ov­ka se sta­la abso­lut­ním kasov­ním trhá­kem. Producent Horst Wendlandt se již něko­lik dní po pre­mi­é­ře fil­mu roz­ho­dl v natá­če­ní may­o­vek pokra­čo­vat a vybral si nej­slav­něj­ší dílo Karla Maye, tří­díl­ný román Vinnetou.

Scénář a režie

Scénář napsal osvěd­če­ný autor Harald G. Petersson. Dne 17. led­na 1963 před­lo­žil vede­ní spo­leč­nos­ti 24-stránkové expo­sé, ve kte­rém pro­za­tím chy­bě­lo pře­pa­de­ní kolo­ny vozů a Santerova smrt na kon­ci fil­mu. V porov­ná­ní s kni­hou zce­la vypus­til prv­ní kapi­to­lu Greenhorn, popi­su­jí­cí pří­chod Old Shatterhanda do St. Louis a k puš­ka­ři Henrymu, a také děj, v němž hra­je hlav­ní úlo­hu Rattler, vrah Klekí-petry. Hlavním moti­vem zůsta­lo uza­vře­ní pokrev­ní­ho bra­tr­ství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem a smrt Nšo-či a Inču-čuny. Dr. Hans Wollschläger (1935-2007), význam­ný lite­rár­ní kri­tik a zna­lec živo­ta a díla Karla Maye, dostal za úkol pře­číst si Peterssonovo expo­sé a posou­dit jeho věr­nost vůči kniž­ní před­lo­ze. Když tak uči­nil, nazval sce­náris­tu novo­do­bým Münchmeyerem (to byl nakla­da­tel, kte­rý kon­cem 19. sto­le­tí vydá­val Mayovy nechval­ně pro­slu­lé kol­por­táž­ní romá­ny a své­vol­ně měnil jejich obsah). Dne 1. dub­na 1963 se v Constantinu kona­la pora­da. Šéfdramaturg Gerhard F. Hummel pro­sa­dil čet­né změ­ny, kte­ré navo­di­ly ply­nu­lej­ší děj a roman­tič­těj­ší atmo­sfé­ru. Scénář k fil­mu byl defi­ni­tiv­ně dokon­čen v prv­ním červ­no­vém týd­nu roku 1963. Režii chtěl Horst Wendlandt svě­řit Alfredu Vohrerovi, nedo­stiž­né­mu tvůr­ci kri­mi­ná­lek, kte­ré­ho se pro­du­cent sna­žil už dří­ve pro­sa­dit jako reži­sé­ra Pokladu na Stříbrném jeze­ře. V obou pří­pa­dech však vede­ní Constantinu jeho návrh ráz­ně zamít­lo a trva­lo na tom, aby fil­my reží­ro­val Harald Reinl. Stanovisko Constantinu pod­po­ro­va­la také odbor­ná veřej­nost, a tak Wendlandtovi nezby­lo nic jiné­ho, než se poža­dav­kům svých part­ne­rů pod­vo­lit.