Temný rytíř

Filmové seque­ly na úspěš­né holly­wo­od­ské trhá­ky býva­jí růz­né. Jsou tako­vé, kte­ré pří­mo nava­zu­jí na děj své­ho před­chůd­ce, tako­vé, kte­ré z něj vychá­ze­jí jen vol­ně, i tako­vé, kte­ré původ­ní záplet­ku pou­ze kopí­ru­jí... No, a pak je tu tako­vý Temný rytíř.

Film reži­sé­ra Christophera Nolana totiž neroz­ví­jí ani tak pří­běh před­cho­zí­ho dílu, jako spí­še celou jeho tema­ti­ku a kon­cep­ci hlav­ní posta­vy, kte­rá se přes­to už v prv­ním fil­mu zdá­la být roz­vr­že­ná dosta­teč­ně. Ve tři roky star­ším Batman začí­ná jsme byli svěd­ky zave­de­ní zce­la prů­kop­nic­kých směr­nic v žán­ru komik­so­vých adap­ta­cí a záro­veň i restar­tu a zbru­su nové­ho vývo­je jed­no­ho z jejich nej­kla­sič­těj­ších hrdi­nů. Skrze oheň a vodu se tak Nolanův Batman opět zaslou­žil o sta­tus tem­né­ho kři­žá­ka boju­jí­cí­ho za prav­du a spra­ve­dl­nost pro­ti lži a korup­ci. Je toto ale oprav­du celý pří­běh?

V prv­ních minu­tách Temného rytí­ře se setká­vá­me s Batmanem přes­ně tako­vým, jak si ho pama­tu­je­me. Společně s poru­čí­kem Jimem Gordonem a nově i ambi­ci­óz­ním stát­ním návlad­ním Harvey Dentem se zaplé­tá do gan­gs­ter­ských machi­na­cí a práv­nic­kých kli­ček korup­cí stá­le pro­lezlé­ho Gothamu, avšak Gothamu Christophera Nolana, ve kte­rém Batsymu jen sva­ly a super­mo­der­ní vyba­ve­ní vítěz­ství vždyc­ky neza­ru­čí.

Doba hrdi­nů, kte­ří moh­li bez­trest­ně házet za mří­že koho se jim zachtě­lo, skon­či­la. Batman sice může letět do Hongkongu pro sběhlé­ho mafi­á­na, skříp­nout ho ale musí až zpát­ky v Gothamu Dent s Gordonem hez­ky práv­ní ces­tou. Značnou část prv­ní půl­ho­din­ky fil­mu tak Nolan se svý­mi scé­náris­ty budu­jí kom­pli­ko­va­nou thrille­ro­vou atmo­sfé­ru, ve kte­ré je dob­ře vybo­jo­va­ný soud­ní pro­ces mnoh­dy účin­něj­ší, než uštědře­ní párem neto­pý­řích uší něko­mu po hla­vě. Do toho­to svě­ta však záro­veň vstu­pu­je něco s ním zce­la kon­trast­ní­ho - pře­chod mezi rea­lis­tic­kým vyob­ra­ze­ním fan­ta­zie a jejím sku­teč­ným a nevy­zpy­ta­tel­ným ori­gi­ná­lem. Prvek, kte­rý z hrdi­ny dělá super­hr­di­nu.

O výko­nu Heatha Ledgera v roli Batmanova nej­zá­keř­něj­ší­ho sou­put­ní­ka Jokera už toho bylo řeče­no mno­ho, ale proč to nezo­pa­ko­vat? Určitě to není jen make­u­pem, že po původ­ním her­ci na plát­ně nena­jde­te ani sto­py. S doko­na­lým sply­nu­tím se svou posta­vou Ledger zapla­til cenu nej­vyš­ší, nebo­jím se však říct, že se mu poda­ři­lo při­vést na svět vůbec nej­ge­ni­ál­něj­ší zápor­nou posta­vu v his­to­rii fil­mu. Joker přes­to není jen per­fekt­ně zahra­ný, ale pře­de­vším bra­vur­ně napsa­ný. Jeho psy­cho­lo­gic­ký pro­fil „psa, co se honí za auty“ je až mra­zi­vě uvě­ři­tel­ný a reál­ný, díky Ledgerovi při svých výstu­pech navíc směš­ný a hrů­zostraš­ný záro­veň, což byla část Jokerovy osob­nos­ti vždy veli­ce těž­ko apli­ko­va­tel­ná do jaké­ho­ko­liv média.

Postava Jokera je ale pře­de­vším oním hyba­te­lem, kte­rý Nolanova Batmana posou­vá opět na dal­ší úro­veň posto­je komik­so­vé lite­ra­tu­ry k fil­mo­vé­mu umě­ní. V prv­ním dílu neby­lo pro vykres­lo­vá­ní cha­rak­te­ru samot­né­ho tem­né­ho rytí­ře mís­to na pořád­né padou­chy, což se reži­sér sna­žil vykom­pen­zo­vat ale­spoň jejich počtem. Joker však není jen dal­ší z mno­ha vari­a­cí na své ori­gi­nál­ní já, či dokon­ce sub­jekt vhod­ný ke srov­ná­vá­ní se slav­ným Jokerem Jacka Nicholsona (což je mimo­cho­dem úpl­ně jiný cha­rak­ter). Tento Joker je nao­pak odra­zem všech komik­so­vých zlo­du­chů, což mu navíc dodá­vá jaký­si až mýtic­ký sta­tus. Paroduje všech­ny komik­so­vé his­to­rie o zro­du svých zápor­ných postav, když je nám jeho vlast­ní původ uta­jen a Joker sám se chlá­cho­lí hned něko­li­ka ver­ze­mi pří­bě­hu o vzni­ku svých jizev. Ve fan­tas­tic­kých dia­lo­zích s Batmanem pak roze­bí­rá nej­vět­ší para­do­xy komik­so­vých super­pa­dou­chů, kte­ří exis­tu­jí pros­tě jen pro­to, že bez nich by neby­li ani žád­ní super­hr­di­no­vé. Bez nich se tem­ný rytíř může pro­há­nět za pod­řad­ný­mi zlo­dě­jíč­ky a nemast­ný­mi mafi­á­ny, s nimi na palubě to ale zna­me­ná stát se něčím zce­la jiným, což v Nolanově pří­pa­dě zna­me­ná sta­tus hrdi­ny dokon­ce úpl­ně opus­tit.

Po nástu­pu Jokera se tak Batmanova osob­nost opět dostá­vá na mode­lář­skou sto­lič­ku, a zpra­co­vá­vá ji prá­vě zvrá­ce­ný klaun. Při jed­not­li­vých kon­fron­ta­cích mezi dob­rem a zlem se Nolan čím dál víc zavr­tá­vá do psy­cho­lo­gic­kých dra­mat, ve kte­rých je jako ryba ve vodě. Vedle své­ho kla­sic­ké­ho hudeb­ní­ho dopro­vo­du, bez­má­la stej­ně kva­lit­ní­ho, jako v prv­ním díle, pak Nolana ve vrcho­lech tako­vých­to scén pod­pí­rá skla­da­tel Hans Zimmer stup­ňo­vá­ním růz­ných cha­o­tic­kých tónů, kte­rý­mi v kom­bi­na­ci napří­klad s toči­tou kame­rou míchá smr­tel­nou dáv­ku komor­ní atmo­sfé­ry a všu­dypří­tom­né­ho šílen­ství. Právě v tako­vých­to scé­nách Christopher Nolan nej­ví­ce doka­zu­je, jak výji­meč­ný jeho film je.

Přesto však Temnému rytí­ři sta­tus „doko­na­lé­ho fil­mu“ občas nepří­jem­ně uni­ká. Nolanovým sla­bým mís­tem je opět až pří­liš nepře­hled­ná akce, ve kte­ré se tak ztra­tí spous­ta detai­lů pro­pra­co­va­né­ho scé­ná­ře. Nejlepší není ani výpra­va, když uza­vře­né scé­ny jen cha­o­tic­ky stří­da­jí loka­li­ty a kon­ti­nu­a­li­ta mezi nimi sláb­ne, což podrá­ží nohy pře­de­vším gra­da­ci (navíc více­ú­rov­ňo­vé­ho) finá­le.

Přesto neo­tr­ka­ný ruko­pis na poli akč­ních bloc­kbus­te­rů může­me reži­sé­ro­vi zce­la odpus­tit, jeli­kož je to (mož­ná ješ­tě kro­mě tro­chu neú­měr­ně dlou­hé­ho roz­jez­du v prv­ní polo­vi­ně) asi jedi­né nega­ti­vum, kte­ré na fil­mu vidím. Christopher Nolan opět posu­nul mož­nos­ti v chá­pá­ní na prv­ní pohled pří­mo­ča­rých komik­so­vých pří­bě­hů; pro­ble­ma­ti­ka Batmanovy posta­vy nekon­čí ruku v ruce s jeho přestro­je­ním, Wayne může ope­ro­vat jak v Batmobilu tak v civil­ním lam­bor­ghi­ni, v obou pří­pa­dech je však sva­zo­ván morál­ní­mi pra­vi­dly, kte­ré jeho sou­put­ní­ci jed­no­du­še nema­jí. Jeho cha­rak­ter navíc není jedi­ný, kte­rý se během fil­mu stá­vá klau­no­vou lout­kou, a tak nám ved­le mno­ha dra­ma­tic­kých zvra­tů při­bu­de i jed­na vel­ká pro­mě­na (a to nejen cha­rak­te­ru), pro jejíž vyře­še­ní v závě­ru fil­mu Temný rytíř pře­stá­vá být hrdi­nou, aby se mohl stát něčím víc.

---

---