Zdeněk Svěrák o filmu Po strništi bos

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Co pro vás zna­me­ná Po str­niš­ti bos?

Po str­niš­ti bos je vzpo­mín­ka na dobu pro­tek­to­rá­tu, kdy jsem byl pře­sa­zen z měs­ta na ven­kov a učil se tam žít. Naučil jsem se tam – a to vyja­dřu­je obraz­ně ten název – cho­dit po str­niš­ti bos. Opravdu jsem cho­dil bos, když to šlo.

Jak vzni­kal scé­nář k fil­mu?

Je to asi čtr­náct let, co mě Honza požá­dal, abych zavzpo­mí­nal písem­ně na dobu pro­tek­to­rá­tu. Pak si to pře­če­tl a říká – no to je mate­ri­ál, ale vůbec to nemá klenbu, musí­me z toho udě­lat pří­běh. A já to nedo­ká­zal. Tak jsem to nechal deset let u ledu. Potom jsem si to zno­vu pře­če­tl a už mi to při­pa­da­lo, jako kdy­by to napsal někdo jiný, už jsem to mohl poupra­vit. Nadělal jsem tam dost změn ku pro­spě­chu pří­bě­hu, tak­že už to pak něja­ký oblouk mělo.

To ale neby­la defi­ni­tiv­ní ver­ze…

Honza to dal potom ang­lic­ké­mu dra­ma­tur­go­vi, kte­rý se jme­nu­je Jack. A pro­to­že nám ten scé­nář roz­cu­po­val, tak mu říkám Jack Rozparovač. Řekl jsem Honzovi: Víš co? Ty řezy, co chce Jack Rozparovač, udě­lej sám. A tak psal scé­nář Honza. Byl jsem pak při­zván k tomu roz­pá­ra­né­mu a pomohl jsem to tře­ba pro­ve­se­lit. A tak vzni­kl film na půdo­ry­su kníž­ky.

Čeho si nej­víc cení­te na svém syno­vi?

Nejvíc si na něm cením toho, že ho neo­pus­ti­la ta urput­ná sna­ha dát tomu to, co to potře­bu­je. A pak obdi­vu­ji, jak obrov­ský kolos řídí. To jsem v živo­tě nevi­děl. Dokázal se obklo­pit spo­leh­li­vý­mi lid­mi, tak­že ho to natá­če­ní nevy­čer­pá­va­lo, pro­to­že nekři­čel, neroz­či­lo­val se, všich­ni jed­na­li tak, aby byl spo­ko­je­ný. A necho­di­li, ale běha­li.

Příběh popi­su­je vaši rodi­nu, jací byli vaši rodi­če?

Táta byl vese­lý, sil­ný kuřák, milov­ník anekdot. Maminka lítos­ti­vá a doce­la hezká. Táta nebyl tak pod­daj­ný, jako jsem byl já v Obecné ško­le, jako to drží Ondra Vetchý. Ondřej tu roli moc chtěl a obě­to­val pro ni jak kila váhy, tak vla­sy, kte­ré si nechal pro­stří­hat, aby byl pleša­těj­ší. Jako byl můj tatí­nek a jako jsem byl já, když jsem ho hrál ve fil­mu Obecná ško­la.

A líbí se vám, jak vás hra­je malý před­sta­vi­tel hlav­ní role?

Představitel Edy, tedy mě, je kou­zel­ný. To je objev. Já jsem byl taky hez­ký, ale ne takhle… Je to kluk, na kte­ré­ho se vydr­ží­te hodi­nu a půl dívat. Má troš­ku odstá­té uši, ale to je jenom ku pro­spě­chu. Hraje civil­ně, vypa­dá, že je nesou­stře­dě­ný, neu­stá­le si s něčím hra­je, ale pak když při­jde před kame­ru, udě­lá všech­no, jak má být, a je to důvě­ry­hod­né. Já, když se na něj dívám, tak se neu­brá­ním doje­tí. Protože on mě vra­cí do toho krás­né­ho dět­ství, kdy pozná­vá­me svět.

Nebojíte se, že lidé budou film srov­ná­vat s Obecnou ško­lou?

 Ta sou­těž s Obecnou ško­lou bude samo­zřej­mě těž­ká, ale i když bude­me dru­zí, tak to bude pořád nád­her­ný film.