Zvonokosy - Gabriel Chevallier

Když se porůz­nu pořá­da­jí vše­li­ja­ké ty anke­ty o nej­vip­něj­ší kni­hu všech dob (pomineme-li pito­most oněch anket), tak na čel­ních mís­tech se pra­vi­del­ně obje­vu­jí při­bliž­ně ty samé titu­ly. V čes­kém pro­stře­dí čas­to vede Jirotkův Saturnin (mimo­cho­dem ověn­če­ný i cenou „Kniha mého srd­ce“), Švejk a tře­ba i zahra­nič­ní titu­ly, jako je např. Pan Kaplan. Ve výčtu obvykle nechy­bí i Chevallierovy Zvonokosy (mimo­cho­dem jed­na z oblí­be­ných knih Miloše Zemana).

Předpokládám, že o této kni­ze už vět­ši­na čte­ná­řek a čte­ná­řů sly­še­la (nebo ji dokon­ce i čet­la), nicmé­ně rov­něž lze před­po­klá­dat, že ne kaž­dý měl tu mož­nost. Zvonokosy si může­me před­sta­vit jako tako­vý fran­couz­ský Kocourkov pro dospě­lé. Menší měs­teč­ko (něco přes 2000 oby­va­tel) v krás­ném vinař­ském kra­ji Beajolais, kde je tak tro­chu nuda a liš­ky dáva­jí dobrou noc spolu se sle­pi­ce­mi.... Pokojný život je ale naru­šen nena­dá­lou udá­los­tí, sta­ros­ta a machia­ve­lis­tic­ký intri­kán Bartoloměj Pešinka se totiž roz­ho­dl posta­vit obec­ní záchů­dek. To by nebyl tako­vý pro­blém, kdy­by se ale ono mís­to, kam i „císařpán cho­dí sám“, nena­chá­ze­lo neda­le­ko kos­te­la a domeč­ku jis­té Eulalie Čubíkové (zná­mé to nábo­žen­ské fana­tič­ky a sta­ré pan­ny).

Kniha v pod­sta­tě ani nemá hlav­ní posta­vu. Pokud by tu něja­ká pře­ce jen měla exis­to­vat, tak by jí bylo prá­vě měs­teč­ko Zvonokosy. Chevallier zvě­da­vé­mu čte­ná­ři před­sta­vu­je kro­ni­ku udá­los­tí roku 1923 s tím, že pří­běh je jakousi mozai­kou růz­ných osu­dů, kte­ré se vzá­jem­ně pro­plé­ta­jí a ovliv­ňu­jí a vyvr­cho­lí v zají­ma­vém finá­le. Připomínalo mi to tro­chu vaře­ni polév­ky, když do vody postup­ně při­dá­vá­te růz­né kous­ky zele­ni­ny a ve výsled­ku to chut­ná pří­mo gran­di­óz­ně.

Ano, i kni­ha je gran­di­óz­ní, navzdo­ry tomu, že nepat­ří zrov­na mezi „hor­ké novin­ky“ (byla napsa­ná v roce 1934, u nás vyšla roku 1937). Vynikající úlo­hu zde odve­dl zejmé­na pře­kla­da­tel Jaroslav Zaorálek, kte­rý spous­tu jmen pře­lo­žil do češ­ti­ny a svět Zvonokos (v ori­gi­ná­le Clochemerle) tím­to hod­ně při­blí­žil čes­ké duši.

Zvonokosy nabí­zí neotře­lou sati­ru malo­měš­ťác­ké­ho pro­stře­dí, lid­ské­ho pokry­tec­tví, najde­me tu i poli­tic­kou sati­ru a růz­né „koši­la­té“ vtíp­ky. Krásná kom­bi­na­ce, do níž se ale někdy není úpl­ně snad­né začíst, pro­to­že autor dost dějo­vé ská­če, sotva nás sezná­mí s jed­nou posta­vou, tak se vrhá na dal­ší (a k někte­rým před­cho­zím se děj už prak­tic­ky nevrá­tí). To je jen ale tako­vá malá muš­ka, kte­rá pod­tr­hu­je dojem ze Zvonokos coby potrh­lé kro­ni­ky ješ­tě potrh­lej­ší­ho měs­teč­ka.

Není asi tře­ba dodá­vat, že sku­teč­ný „zápas o zácho­dech“ je pou­ze zámin­kou pro sku­teč­ný sou­boj mezi „sila­mi“ vitál­ní­ho sexu­ál­ní­ho živo­ta a pokry­tec­kou „mrav­nos­tí“ (kte­rou tak nád­her­ně ztě­les­ňu­je prá­vě Eulalie Čubíková).

Zvonokosy jsou pod­le mě ide­ál­ní let­ní čet­bou, kte­rá poba­ví a mís­ty i při­mě­je k zamyš­le­ní nad moti­va­cí někte­rých lidí, kte­ří se konec­kon­ců vysky­tu­jí nezříd­ka i v našem svě­tě a zaklí­na­jí se jakým­si „obec­ním bla­hem a morál­kou s počest­nos­tí“.

---