Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství (Fantastic Beasts: The Secrets of Dumbledore) – Recenze – 50 %

Fantasy film Fantastická zví­řa­ta: Brumbálova tajem­ství je pokra­čo­vá­ním sním­ků Fantastická zví­řa­ta a kde je najít (2016) a Fantastická zví­řa­ta: Grindelwaldovy zlo­či­ny (2018). Jde tudíž o tře­tí díl (v budouc­nu pěti­díl­né) fil­mo­vé série, kte­rá se ode­hrá­vá něko­lik desí­tek let před udá­lost­mi, jež zná­me z knih a fil­mů o Harry Potterovi, a jejíž vznik byl inspi­ro­ván stej­no­jmen­ným lexi­ko­nem báj­ných magic­kých tvo­rů, kte­rý napsa­la spi­so­va­tel­ka J. K. Rowlingová jako dopl­něk své čaro­děj­nic­ké ságy. Z nebe­let­ris­tic­ké kniž­ní před­lo­hy si při­tom série Fantastická zví­řa­ta bere jen fik­tiv­ní posta­vu zoo­lo­ga Mloka Scamandera a také nápa­di­tě vymyš­le­nou a vizu­ál­ně atrak­tiv­ní fau­nu. Příběh tenouč­ká ency­klo­pe­die neob­sa­ho­va­la, ten si Rowlingová muse­la vymys­let od zákla­dů zce­la nový.

Photo © Warner Bros

 

Na pocho­pi­tel­né sna­ze vydo­jit dodnes nesmír­ně popu­lár­ní a výdě­leč­nou znač­ku nato­če­ním dal­ších pěti pro­vá­za­ných fil­mů je při­tom zda­le­ka nej­vět­ším kame­nem úra­zu prá­vě jejich pří­běh, jenž nemá dosta­teč­ně pev­ný základ na to, aby všech pět fil­mů utá­hl, a pro­to na tak vel­ké plo­še půso­bí dost říd­ce a roz­ta­ha­ně. Zdá se, že celá série v závě­ru vyvr­cho­lí sou­bo­jem mla­dé­ho Albuse Brumbála s Gellertem Grindelwaldem, ve svě­tě Harryho Pottera čas­to zmi­ňo­va­nou legen­dár­ní bitvou, v níž se střet­li dva nej­vět­ší čaro­dě­jo­vé své doby. Zatím se k němu však pou­ze poma­lič­ku schy­lu­je na poli nesoud­né­ho množ­ství před­chá­ze­jí­cích fil­mů, jejichž úlo­hou je postup­ně pro­hlu­bo­vat budo­vá­ní fikč­ní­ho čaro­děj­nic­ké­ho svě­ta, kom­plex­ně zasa­dit onen sou­boj do co nej­šir­ší­ho kon­tex­tu a před­sta­vit celou plejá­du nových sou­vi­se­jí­cích postav. Ve výsled­ku to má podo­bu znač­ně pře­bu­je­lé­ho vaře­ní z vody.

První dva fil­my série dokon­ce ani žád­ný vel­ký pří­běh nevy­prá­vě­ly, pou­ze jej okra­jo­vě naku­so­va­ly. Oba se vez­ly na postup­ně při­bý­va­jí­cích díl­čích záplet­kách, při­pra­vo­va­ly půdu pro nad­chá­ze­jí­cí udá­los­ti a prů­běž­ně navy­šo­va­ly počet nových postav. Film Fantastická zví­řa­ta a kde je najít spá­lil vět­ši­nu své sto­pá­že na zbyt­ném nahá­ně­ní kou­zel­nic­ké zví­ře­ny rozu­tek­lé po uli­cích New Yorku, nava­zu­jí­cí sní­mek Fantastická zví­řa­ta: Grindelwaldovy zlo­či­ny se zas točil pře­de­vším kolem pát­rá­ní po jed­nom záhad­ném mla­dí­ko­vi, kte­ré zakon­čil před­náš­kou o kou­zel­nic­kých rodokme­nech. Albus Brumbál a Gellert Grindelwald byli v tom všem dopo­sud pou­ze ved­lej­ší­mi figu­ra­mi.

Teprve v nej­no­věj­ším pokra­čo­vá­ní s podti­tu­lem Brumbálova tajem­ství mají oba čaro­dě­jo­vé pod­stat­ně více pro­sto­ru, díky čemuž sní­mek koneč­ně může strá­vit vět­ší množ­ství času nad objas­ňo­vá­ním pro­měn v jejich vzá­jem­ném vzta­hu a nad roz­krý­vá­ním jejich pro­ti­chůd­ných názo­rů a moti­va­cí. Pachuti z roz­vlek­lé a not­ně nasta­vo­va­né kaše se nicmé­ně samot­ný děj fil­mu zba­vit nedo­ká­zal, a byť opro­ti svým dvě­ma před­chůd­cům popr­vé obsa­hu­je i rela­tiv­ně uce­le­ný dra­ma­tic­ký oblouk, tak se v jeho vyprá­vě­ní potý­ká s roz­sáh­lým množ­stvím závaž­ných nedo­stat­ků.

 

Hlavní záplet­ka ten­to­krát sto­jí na tom, že Grindelwald je náh­le očiš­těn od všech svých zlo­či­nů, zís­ká mno­ho pod­po­ro­va­te­lů a roz­hod­ne se kan­di­do­vat v blí­ží­cích se vol­bách jako vůd­ce čaro­děj­nic­ké komu­ni­ty. Hlavní hrdi­no­vé tomu muse­jí zabrá­nit, pro­to­že by to ved­lo ke zni­ču­jí­cím důsled­kům. Za tím­to úče­lem je pro­to vytvo­řen poměr­ně naho­di­le půso­bí­cí tým, v němž figu­ru­je Mlok Scamander (Eddie Redmayne) se svým bra­t­rem (Callum Turner) a asi­s­tent­kou (Victoria Yeates), Albus Brumbál (Jude Law), jaká­si odbor­ni­ce na zaklí­nadla (Jessica Williams), čaro­děj z jis­té sta­ré kou­zel­nic­ké rodi­ny (William Nadylam) a mudlov­ský (čili neča­ru­jí­cí) pekař Jacob (Dan Fogler).

Na Grindelwaldově stra­ně sto­jí mimo jiné čaro­děj­ka Queenie (Alison Sudol), kte­rá se k němu minu­le neu­váž­li­vě při­po­ji­la, a čaro­děj Credence (Ezra Miller), jehož zámě­rem je zabít Albuse Brumbála. Herce Johnnyho Deppa nahra­dil v roli Grindelwalda Mads Mikkelsen, což roz­hod­ně není na ško­du a ani to nepů­so­bí nijak pito­mě – to, že opro­ti Deppovu výstřed­ní­mu psy­cho­pa­to­vi ztvár­nil Mikkelsen tutéž posta­vu o pozná­ní civil­ně­ji, je mož­ná dokon­ce změ­na k lep­ší­mu. A děj se namís­to New Yorku, Londýna či Paříže ode­hrá­vá z vel­ké čás­ti v Berlíně ve 30. letech, což kupo­di­vu neslou­ží k vytvá­ře­ní para­lel s teh­dej­ší his­to­rií Evropy v tako­vé míře, jak bys­te si mys­le­li.

 

Signifikantní je pro ten­to film scé­na z jeho prv­ní čtvr­ti­ny, v níž Mlok vysvět­lu­je všem svým spo­leč­ní­kům, že Grindelwald je občas scho­pen vidět útrž­ky budouc­nos­ti, a pro­to je potře­ba ho neu­stá­le mást, aby nebyl scho­pen před­ví­dat jejich kro­ky. Podle Brumbálova míně­ní tudíž buď nesmě­jí mít žád­ný plán, nebo jich muse­jí mít něko­lik a pro­vá­dět je všech­ny najed­nou, a hlav­ně si o těch plá­nech nesmě­jí mezi sebou nic sdě­lo­vat. Ovšem ve sku­teč­nos­ti je namís­to Grindelwalda maten pře­de­vším divák, před nímž jsou klí­čo­vé infor­ma­ce zata­jo­vá­ny úpl­ně stej­ně, jako si je jed­not­li­vé posta­vy zata­ju­jí kvů­li vyš­ší míře opa­tr­nos­ti mezi sebou. V důsled­ku toho je film plný nesro­zu­mi­tel­ných oka­mži­ků vybí­ze­jí­cích k otáz­ce, proč vlast­ně posta­vy na plát­ně děla­jí zrov­na to, co děla­jí, a co tím sle­du­jí.

Značná část fil­mu se kupří­kla­du točí kolem mlá­dě­te báj­né­ho tvo­ra, jenž umí nahlí­žet do lid­ských duší, ale jakou roli v plá­nu hlav­ních hrdi­nů nako­nec sehra­je a k čemu jim bude jeho schop­nost k užit­ku, není jas­né až do doby, kdy se tak sta­ne. Z dra­ma­tur­gic­ké­ho hle­dis­ka jsou pak podob­né věci na obtíž hlav­ně kvů­li tomu, že se dá jen vel­mi těž­ko fan­dit hrdi­nům, u nichž de fac­to neví­te, čeho a jak hod­la­jí dosáh­nout, neb tím pádem není zřej­mé, co všech­no je v sáz­ce. Těžko se pak dá rado­vat z něja­ké­ho jejich úspě­chu, když vlast­ně netu­ší­te, že se od začát­ku sna­ži­li dosáh­nout přes­ně toho­to. Do znač­né míry tím odpa­dá i napě­tí, pro­to­že když nezná­te moti­va­ce postav pře­dem, tak se pak jejich činy jeví spon­tán­ně a nevy­tvá­ře­jí žád­ná oče­ká­vá­ní či oba­vy z neú­spě­chu.

 

Navzdory výše řeče­né­mu se navíc ani v jed­nu chví­li nezdá, že by hlav­ní hrdi­no­vé rea­li­zo­va­li více­ro růz­ných plá­nů sou­čas­ně, natož že by nemě­li žád­ný. Zkrátka jsou všich­ni od začát­ku do kon­ce zleh­ka navá­dě­ni Brumbálovými nezná­mý­mi instruk­ce­mi k pro­vá­dě­ní zdán­li­vě arbit­rár­ních čin­nos­tí, aby se nako­nec uká­za­lo, že to všech­no bylo sou­čás­tí něja­ké důmy­sl­né a pře­dem pro­myš­le­né taj­né stra­te­gie. Ale když si všech­ny ty čin­nos­ti zpět­ně zhod­no­tí­te, tak to moc smys­lu­pl­ný nebo chyt­rý plán vlast­ně ani nebyl a Grindelwald by jej klid­ně mohl snad­no pro­kouk­nout, kdy­by mu to jeho jas­no­zři­vé vize umož­ni­ly. To, že mu to neu­mož­ni­ly, je v koneč­ném důsled­ku jen sce­náris­tic­ká ber­lič­ka, bez níž by se Brumbálův plán roz­sy­pal jako dome­ček z karet. (Další tako­vou ber­lič­kou je exis­ten­ce jis­té­ho magic­ké­ho před­mě­tu, kvů­li němuž je kon­fron­ta­ce Brumbála s Grindelwaldem zdlou­ha­vě odda­lo­vá­na.)

Konstantního pod­ce­ňo­vá­ní dosta­teč­né expo­zi­ce a napros­té rezig­na­ce na včas­né dáv­ko­vá­ní infor­ma­cí se tvůr­ci fil­mu v čele s reži­sé­rem Davidem Yatesem a J. K. Rowlingovou jakož­to spo­lu­au­tor­kou scé­ná­ře dopouš­tě­jí i v rám­ci ved­lej­ších odbo­ček, jimiž je děj umě­le pro­dlu­žo­ván navzdo­ry tomu, že v něm čas­to hra­jí zce­la bez­vý­znam­nou roli. V jed­nu chví­li je tře­ba někdo z hrdi­nů une­sen, pro­čež je potře­ba jej zachrá­nit z jaké­ho­si pod­zem­ní­ho věze­ní – což je vylo­že­ně pou­ze zámin­ka k tomu, aby ve fil­mu moh­lo figu­ro­vat více­ro digi­tál­ních zví­řá­tek. Ale jak to věze­ní fun­gu­je a jaká poten­ci­ál­ní nebez­pe­čí v něm kaž­dé­mu hro­zí, se dozví­te až za pocho­du nebo zpět­ně, a tak se pocit stra­chu o posta­vy, jaké­ko­li napě­tí či zlé­ho tuše­ní rych­le vyprchá­va­jí­cí­ho času, kte­rý na onu záchra­nu zbý­vá, dosta­ví buď až pří­liš poz­dě, nebo vůbec.

 

Relativní dějo­vou prázd­no­tu se pak film sna­ží stej­ně jako jeho dva před­chůd­ci zamáz­nout znač­ným množ­stvím digi­tál­ních tri­ků, čaro­děj­nic­ký­mi sou­bo­ji (při­tom ale v celém fil­mu roz­hod­ně není víc než pět krát­kých scén, kte­ré by se daly pova­žo­vat za akč­ní, a navíc nejsou kdo­ví­jak ohro­mu­jí­cí) a hro­ma­dou potte­rov­ské nos­tal­gie (odka­zo­vá­ní na růz­né zná­mé posta­vy, loka­ce nebo rekvi­zi­ty). Na pra­vo­věr­né potte­rov­ské fanouš­ky ostat­ně Fantastická zví­řa­tacílí pře­de­vším.

Filmu Fantastická zví­řa­ta: Brumbálova tajem­ství nelze nic moc vytý­kat pou­ze z hle­dis­ka tech­nic­ké­ho zpra­co­vá­ní, náklad­né výpra­vy a herec­kých výko­nů, ale to je tak všech­no. Je sice prav­da, že jeho děj je ten­to­krát celist­věj­ší a dra­ma­tič­těj­ší než v obou před­cho­zích dílech a že s posta­va­mi se v něm také koneč­ně pra­cu­je tro­chu důsled­ně­ji (tedy, jak s kte­rý­mi), ale o moc vel­ké zlep­še­ní bohu­žel nejde. Film si to totiž kazí celou řadou vypra­věč­ských a dra­ma­tur­gic­kých nedo­stat­ků, chyb, nejas­nos­tí a matou­cích prv­ků. Hlavně ale Fantastická zví­řa­ta: Brumbálova tajem­ství (a oba před­cho­zí díly též) trpí zejmé­na tím, co tvo­ří jejich pod­sta­tu – že jde pou­ze o nesoběstač­né díl­ky ve sklá­dač­ce, kte­rá mož­ná smě­řu­je k něče­mu vel­ko­le­pé­mu, leč smě­řu­je k tomu nekon­zis­tent­ně, nepří­liš zají­ma­vě, téměř bez emo­cí, a navíc ve šne­čím tem­pu.

 

---

Photo © Warner Bros

---