Les Assassins de l’ordre / Vrahové pořádku

„Máme měřit dvo­jím met­rem? Jedním poli­cii a dru­hým ty ostat­ní?“

Soudce Bernard Level vyšet­řu­je nejas­nou smrt reci­di­vis­ty Sogeata, kte­rý zemřel po výsle­chu na poli­cej­ní sta­ni­ci. Z činu jsou obvi­ně­ni tři poli­cis­té. Čím hlou­bě­ji soud­ce do pří­pa­du pro­ni­ká, tím vět­ší je na něj vyví­jen nátlak, aby vyšet­řo­vá­ní ukon­čil, neboť poli­cie a jus­ti­ce sto­jí na stej­né stra­ně. (srv. CSFD)

Pozice vyšet­řu­jí­cí­ho soud­ce má v sys­té­mu fran­couz­ské jus­ti­ce zásad­ní význam, pře­de­vším v době do zahá­je­ní soud­ní­ho pro­ce­su. Právě on vede a řídí vyšet­řo­vá­ní, před­vo­lá­vá a vyslý­chá svěd­ky, zkou­má důka­zy a poté roz­ho­du­je o podá­ní obža­lo­by nebo uva­le­ní vaz­by. Smrt drob­né­ho kri­mi­nál­ní­ka Michela Sogeata vyšet­řu­je soud­ce Level (vyni­ka­jí­cí Jacques Brel), muž vyba­ve­ný pla­chým úsmě­vem a břit­kým sar­kas­mem. Případ mu nad­ří­ze­ný při­dě­lí s tím, že „potře­bu­je něko­ho, kdo jde na dřeň, ale zůsta­ne loa­jál­ní“. „Rozumím,“ opá­čí Level iro­nic­ky. „Chcete vlka, kte­rý bude bečet s ovce­mi.“ Jde totiž o ože­ha­vou zále­ži­tost. Tři poli­cis­té, „čest­ní a svě­do­mi­tí stát­ní zaměst­nan­ci, kte­ří žijí pro služ­bu veřej­nos­ti, nej­vět­ší spo­jen­ci jus­ti­ce,“ zbi­li při výsle­chu pode­zře­lé­ho tak bru­tál­ně, že na násled­ky zemřel.

„Tenhle typ pří­pa­du je to nej­hor­ší, co se vyšet­řu­jí­cí­mu soud­ci může stát.“

Napětí pří­bě­hu nespo­čí­vá v pát­rá­ní po pacha­te­lích – že jsou poli­cis­té vin­ni, divák ví od úvod­ních titul­ků – ale v otáz­ce, zda se soud­ci Levelovi poda­ří je usvěd­čit, ustát nátlak na sebe i své nej­bliž­ší, a zda je spra­ve­dl­nost oprav­du tak krát­ko­zra­ká, jak se o ní říká. Level si dob­ře uvě­do­mu­je nepo­stra­da­tel­nost poli­cie na stra­ně jed­né, i nut­nost uči­nit pří­trž nezá­kon­ným meto­dám těch, kte­ří své­vol­ně zne­u­ží­va­jí svých pra­vo­mo­cí na dru­hé. Na pří­pa­du býva­lé­ho kasa­ře je patr­né, jaké násled­ky může mít zvrh­lé jed­ná­ní těch, kte­ří mají pomá­hat a chrá­nit: Sogeat je zatčen bez udá­ní důvo­du a nucen k při­zná­ní činu, kte­rý (par­ně) nespáchal – v očích stráž­ců pořád­ku je jeho život a důstoj­nost na úrov­ni obtíž­né­ho hmy­zu, kte­rý zabi­jí novi­na­mi a sme­tou ze sto­lu.

Danièlle: „Člověk není sám, když říká prav­du.“
Level: „Myslíte?“
Danièlle: „Učili mě to ve ško­le.“
Level: „Zvláštní. Mě také.“

Soudce Level si je dob­ře vědom hor­ké půdy pod noha­ma, ale bez ohle­du na osob­ní rizi­ka je odhod­lán dobrat se prav­dy a dosáh­nout spra­ve­dl­nos­ti. Už v počát­cích vyšet­řo­vá­ní dochá­zí ke kon­fron­ta­ci dvo­jí­ho poje­tí cti: poli­cis­té o ní rádi mlu­ví a soud­ce dělá, co mu velí. Postupně se však situ­a­ce vyhro­cu­je čím dál víc: soud­co­va pří­tel­ky­ně Laura (nevý­razná Paola Pitagora) i dospí­va­jí­cí syn François (Didier Haudepin) jsou faleš­ně obvi­ně­ni z růz­ných pře­či­nů, obža­lo­va­ní poli­cis­té si najmou špič­ko­vé­ho advo­ká­ta Grazianiho (kluz­ký Charles Denner), kte­rý dove­de bri­lant­ně sklo­ňo­vat slo­va „prá­vo“ a „spra­ve­dl­nost“, zatím­co žalu­jí­cí stra­nu má zastu­po­vat zele­náč, soud­ci samot­né­mu při­jde pro­mlu­vit do duše diviz­ní komi­sař Lagache (Jean-Roger Caussimon aka lord MacRashley ze skot­ské­ho dílu Fantomase) a sna­ží se jej pře­svěd­čit, že kvů­li chy­bě něko­li­ka jedin­ců není vhod­né veřej­ně pošpi­nit celý poli­cej­ní apa­rát. Level ale nehod­lá tuto „chy­bu“ pře­hléd­nout. Zastává totiž revo­luč­ní názor, že život i nej­oby­čej­něj­ší­ho člo­vě­ka je stej­ně důle­ži­tý, jako život vyso­ce posta­ve­né­ho záko­no­dár­ce nebo vyko­na­va­te­le prá­va, a za tím­to sta­no­vis­kem tvr­do­hla­vě sto­jí, přes­to­že nemá v rukou prá­vě ide­ál­ní kar­ty. „V začát­cích vyšet­řo­vá­ní jsem si soud nepřál. Ale pak jsem si něco uvě­do­mil. Ano, snad je to výjim­ka… Ale i kdy­by šlo o jedi­né zlé poli­cis­ty v zemi, musí­me je vyhla­dit jako škod­nou.“

Lagache: „Kde by byl svět bez nási­lí?“
Level: „Jsem asi blá­zen, když se domní­vám, že by byl lep­ší.“

Jeden z recen­zen­tů si postes­kl, že vyšet­řu­jí­cí­ho soud­ce by si před­sta­vo­val jako vět­ší­ho „rana­ře“. Já se nao­pak domní­vám, že prá­vě roz­váž­né jed­ná­ní a jis­tá bez­bran­nost v Brelově pohle­du dodá­va­jí hlav­ní posta­vě lid­ský roz­měr. Jeho sok Graziani o něm pohr­da­vě pro­hlá­sí, že je „nejen čest­ný, ale pří­mo zasle­pe­ný ctí“, Level se však na ces­tě k soud­ní­mu pro­ce­su musí poprat i s pořád­nou frustra­cí (část replik, nej­spíš kvů­li bib­lic­kým odka­zům, byla ovšem v dabin­gu změ­ně­na; stej­ně tak se z čes­ké ver­ze záhad­ně „ztra­ti­la“ scé­na, kdy Level pole­mi­zu­je s Bohem). „Myslel jsem si, že jsem Ježíš… ale to Pilát měl prav­du. Nechtěl si zahrá­vat se spra­ve­dl­nos­tí.“

Soudce má v ruká­vu jedi­né eso, jedi­nou svěd­ky­ni: pro­sti­tut­ku Danièlle (oka­tá Catherine Rouvel, zná­má mj. jako Lola z Delonova Borsalina). Té ale musí napřed pomo­ci vybo­jo­vat roz­hod­nu­tí zastat se prav­dy i na úkor osob­ních zájmů. „Všichni máme svo­bo­du vol­by. Svobodu stát se zba­běl­ci. Tyranie je jako dra­čí hla­va, kte­rá stá­le dorůs­tá. Ale já se nemo­hu vzdát. Protože pak by už neby­la žád­ná nadě­je.“

Příběh dle oče­ká­vá­ní vrcho­lí před sou­dem, kde se Level dočká nejen zkla­má­ní a pod­ra­zů, ale i šan­ce pre­zen­to­vat vlast­ní pohled na celou zále­ži­tost. Zde je opět tře­ba upo­zor­nit, že v čes­ké ver­zi fil­mu chy­bí posled­ní scé­na, kte­rá mění celou poin­tu.

Graziani: „Vše, co chci, je vytáh­nout prav­du na svět­lo.“
Level: „Světlo uvi­dí­te, spo­lehně­te se. Jen aby vás neo­sle­pi­lo.“
Graziani: „Já už jsem toho viděl.“

Les Assassins de l’ordre je jed­ním z mála fran­couz­ských fil­mů, kte­rý si ote­vře­ně bere na paškál ože­ha­vé otáz­ky vzta­hu poli­cie a jus­ti­ce a korup­ce a své­vo­le stát­ních úřed­ní­ků po roce 1968 – a navíc se nebo­jí zaujmout pro­střed­nic­tvím k nim jas­né sta­no­vis­ko.

Jacques Brel podá­vá v ústřed­ní roli skvě­lý výkon, a jak je v jeho fil­mech zvy­kem, i zde má jeho posta­va spo­leč­né rysy s pro­ta­go­nis­tou. Olivier Todd, autor Brelovy bio­gra­fie, podo­tý­ká: „Nebyl herec, hrál jen ty posta­vy, kte­ré se mu podo­ba­ly.“ Kromě pří­znač­né pali­ča­tos­ti, ost­ré iro­nie a ide­a­lis­mu je zde i ana­lo­gie jed­ná­ní soud­ce Levela s Brelovým oblí­be­ným lite­rár­ním hrdi­nou. U sou­du jej Graziani ozna­čí za dema­go­ga, kte­rý „si zahrál na Dona Quijota a zaú­to­čil na insti­tu­ci poli­cej­ní­ho apa­rá­tu“. Zatímco čes­ká ver­ze je pří­mou lin­kou do depre­se, ori­gi­nál při­ná­ší jis­tou nadě­ji pro ty, kdo jsou ochot­ni pro sku­teč­né hod­no­ty bojo­vat i za cenu toho, že ze sebe udě­la­jí bláz­ny.

P. S.: čes­ké titul­ky najde­te zde. Není zač. 🙂

—-

Level: „Tak vidí­te. Zvítězil jste na celé čáře. Nenávist zví­tě­zi­la.“
Graziani: „Nenávist, lás­ka… člo­věk by neměl jít pro­ti větr­ným mlýnům. Don Quijote byl v dět­ství mým oblí­be­ným hrdi­nou.“
Level: „Pak jste nikdy neměl dospět.“
Graziani: „Vždycky jsem nená­vi­děl pro­mar­ně­né šan­ce.“
Level: „Tohle neby­la pro­mar­ně­ná šan­ce. Historie to doka­zu­je. Ti, kdo vče­ra pro­hrá­li, mohou být zít­ra vítě­zi. Jen jed­no se počí­tá. Jestli člo­věk udě­lá krok správ­ným smě­rem. Třeba i malý… Věřte mi, ty malé kro­ky jsou moc důle­ži­té.“

—-

Drama

Francie/Itálie 1971

Režie: Marcel Carné

Hudba: Michel Colombier

Hrají: Jacques Brel, Catherine Rouvel, Charles Denner, Didier Haudepin, Paola Pitagora, Michael Lonsdale, Luc Merenda, Harry-Max, Roland Lesaffre, Jean-Roger Caussimon, Katia Tchenko, Jacques Legras, Pierre Maguelon, Jean Panisse, François Cadet, Henri Nassiet, Serge Sauvion, Marius Laurey

---

---