Loni v Marienbadu - Velmi vzdáleně jde film přirovnat k Tenetu

V honos­ném barok­ním hote­lu muž (Giorgio Albertazzi) při­chá­zí na setká­ní se ženou (Delphine Seyrig), kte­ré jí při­slí­bil před rokem. Žena si však na slí­be­nou schůzku nevzpo­mí­ná a vytr­va­le ji popí­rá. Muž se tedy v laby­rin­tu z mra­mo­ru a zla­ta sna­ží vda­nou ženu pře­svěd­čit o jejich setká­ní a zno­vu ji dobýt. V oká­za­lém síd­le, kde nee­xis­tu­je čas ani pro­stor se ode­hrá­vá mys­te­ri­óz­ní surre­a­lis­tic­ké dra­ma zalo­že­né na hře s rea­li­tou, sny a před­sta­va­mi.

Osobně vel­mi sil­ně nená­vi­dím tako­vou tu reak­ci ve sty­lu, že se něko­mu nelí­bí film a ten dru­hý mu na to násled­ně odpo­ví, že se mu ten film nelí­bil pro­to, že ho nepo­cho­pil. Existují ale ve sku­teč­nos­ti oprav­du fil­my, kte­ré jsou z vět­ší čás­ti někte­rý­mi divá­ci nepo­cho­pe­ni prá­vě pro­to, že jsou mož­ná až pří­liš moc kom­pli­ko­va­né a s tím násled­ně nepo­cho­pe­né. Jeden z pří­kla­dů tako­vých fil­mů je poté zce­la jas­ně vrchol (nejen) fran­couz­ské kine­ma­to­gra­fie Loni v Marienbadu, kte­rý ale osob­ně shle­dá­vám jako jeden z divác­ky nej­ná­roč­něj­ších fil­mů všech dob a pokud zrov­na v tomhle pří­pa­dě film neza­ujme tak to v tomhle pří­pa­dě musí být zce­la urči­tě jenom kvů­li nepo­cho­pe­ní.

S dílem fran­couz­ské­ho reži­sé­ra Alaina Resnaise se to má tak, že je to sku­teč­ně hra s divá­ko­vou pozor­nos­tí a s ní spo­je­ný je poté také celý výsled­ný záži­tek. Zároveň Loni v Marienbadu zásad­ně zbou­ra­lo jaká­ko­liv dosud zave­de­ná pra­vi­dla line­ár­ní­ho vyprá­vě­ní a vlast­ně neob­sa­hu­je něja­ký cha­rak­ter­ní vývoj postav nebo ve finá­le vlast­ně něja­ké jas­né uza­vře­ní vše­ho toho se po celou dobu hodi­ny a půl ode­hrá­va­lo na plát­ně. A přes­to je to v tomhle pří­pa­dě jed­no!

Loni v Marienbadu je pře­de­vším film se sil­ným vizu­ál­ním podá­ním a také sil­ným emo­ci­o­nál­ním dopa­dem. Scenárista Alain Robbe-Grillet za mně vytvo­řil jeden z nej­ví­ce půso­bi­vých roman­tic­kých pří­bě­hů všech dob a záro­veň roman­tic­ký pří­běh straš­ně nety­pic­ký.

Libovolný záběr kame­ra­ma­na Sacha Viernyho by šlo vypích­nout a i kdy­by se vypnu­lo veš­ke­ré audio a jen se hlta­li Viernovy doko­na­lé obráz­ky tak by šlo o vrchol fil­mo­vé tvor­by. Vierny skvě­le vyvo­lá­vá mír­né poci­ty klaus­tro­fo­bie z více­mé­ně uza­vře­ných pro­sto­rů a záro­veň stě­žej­ní hotel a ostat­ní loka­ce pro­dá­vá v napros­to feno­me­nál­ně nád­her­né for­mě. Nemá ani cenu roze­bí­rat jeho vel­mi oči­vid­ně kom­pli­ko­va­né prá­ce s nasví­ce­ním či stí­ny, pro­to­že se tenhle feno­me­nál­ní kame­ra­ma­nův výkon pros­tě nejde popsat ale musí se vidět.

U Loni v Marienbadu je ve finá­le zce­la jed­no, že neví­te jak se posta­vy fil­mu jme­nu­jí a jaké mezi sebou vlast­ně ve sku­teč­nos­ti mají vzta­hy. A vědět to nejen nemu­sí­te ale pře­de­vším nesmí­te, abys­te si vše vylo­ži­li po svém. Můžete při­jít se závě­reč­ným scé­ná­řem, kte­rý se drží co nej­ví­ce při zemi to jde ale také i s ver­zí, kte­rá obsa­hu­je mys­te­ri­óz­ní prv­ky. Vzhledem k typo­vě bra­vur­ní­mu cas­tingu je poté nejme­no­vá­ní jmen hlav­ních postav oprav­du nepod­stat­né. Především se ale musí Loni v Marienbadu věno­vat straš­ná pozor­nost.

Velmi vzdá­le­ně jde Loni v Marienbadu při­rov­nat k aktu­ál­ní­mu Tenetu. Pokud divák jen na chvi­lin­ku vypne mozek tak se mu může veš­ke­ré dosa­vad­ní vní­má­ní roz­sy­pat jako dome­ček z karet, na roz­díl od Tenetu ale Loni v Marienbadu sku­teč­ně násled­ně jde pobrat ze všech růz­ných smě­rů. Několikrát se dočká­me opa­ko­vá­ní stej­ných momen­tů z růz­ných úhlů, jen pro­to aby zrov­na divák mohl počí­tat s pří­pad­nou vari­an­tou A, B, C, D nebo E. V tomhle ohle­du je Loni v Marienbadu na prv­ní pohled vel­mi vstříc­ný, na ten dru­hý se ale oprav­du nevy­pla­tí kou­kat na něj jenom jed­ním okem.

Loni v Marienbadu je zce­la prá­vem brán jako jeden z vrcho­lů fil­mo­gra­fie a cel­ko­vě zásad­ní mil­ník, kte­rý v roce 1961 oprav­du posu­nul dosud zná­mé fil­mo­vé pomě­ry o kus dál a uká­zal, že se někdy oprav­du nevy­pla­tí sle­do­vat film s vypnu­tým moz­kem. Pro fanouš­ky nároč­něj­ších fil­mo­vých zážit­ků a pře­de­vším oprav­do­vých fil­mo­vých kle­no­tů jde ale o jas­nou povin­nost, kte­rá jim vel­mi prav­dě­po­dob­ně nadě­lí dárek v tom, že si uvě­do­mí, že zas tolik výbor­ných fil­mů vlast­ně v živo­tě asi nevi­dě­li.

Trailer:

Verdikt: 5 z 5

---

---

---