Po premiéře na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se do kin dostal nový český dokumentární snímek Jiříkovo vidění. Jedná se o celovečerní debut režisérky Marty Kovářové, který dle anotace zachycuje, cituji: „společný sen materiálového vědce a jeho dcery umělkyně o efektivním řešení na záchranu planety“. Film v Jihlavě získal cenu studentské poroty a stal se nejlépe hodnoceným filmem v online části festivalu. Z festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc si odnesl cenu za nejlepší československý populárně-vědecký film a na festivalu Jeden svět získal speciální uznání poroty v kategorii Slovensko a Česko za lidská práva. A právě na posledně jmenovaném festivalu jsem měl možnost zhlédnout tento kousek i já.
Ačkoliv se z názvu filmu může zdát, že by mohl být o mém pohledu na svět, věřte, že tomu tak není. Film vypráví o českém vědci Jiřím Svobodovi, který je sice původním zaměřením materiálový fyzik, ale mimo to přišel s nápadem, jak by se dala vyřešit ekologická krize a jeho dcera se rozhodla, že o tom musí vzniknout film. Na filmu se dále jako dramaturg podílel Jan Gogola ml. a za zmínku také stojí, že autorem hudby je skupina Budoár staré dámy, kterou shodou okolností taktéž vede režisérka.
Když jsem procházel letošní programovou nabídku festivalu Jeden svět, tento film mě zaujal. Již jsem totiž na něj slyšel chválu z Jihlavy a tak mě zaujala možnost projekce s následnou diskuzí. A kdybych to měl shrnout jednou větou: doufal jsem, že to bude lepší. Myslím, že je to ten typ filmů, u kterých nevíte, jestli jsou dokonalé a nebo tragické.
Z mého pohledu a z toho co jsem se dozvěděl na následné diskuzi mám pocit, že zde došlo ke střetu dvou (nebo více) zájmů. Jeden byl záměr režisérky natočit film o snaze svého otce změnit svět a byl by to takový malý dokumentík na YouTube a možná by to uprostřed noci pustila ČT. Jenže sama na to neměla dostatek filmařských zkušeností a nechala si poradit od producenta a dramaturga. Tito dva lidé správně poznali, že mnohem zajímavější než záchrana planety je v tomto případě vztah dcery a otce a jejich nekonečného boje s větrnými mlýny. Tento nápad se pak ještě snažila podpořit střihačka, jenže tuto koncepci se snažila vnutit materiálu, který na to nebyl absolutně připravený. Z materiálu, který nese znaky punkového a homemade filmu, najednou byla snaha vytvořit film pro široké evropské publikum, pro laiky i pro odborníky, pro filmaře i pro průměrné diváky (tento nápad nejspíš přišel během doc.incubatoru). A toto je podle mě důvod, proč to skončilo někde na půl cesty.
Ten materiál a námět nebyl od začátku uchopen nějakou koncepcí, ale až v průběhu natáčení se mu snažilo vnutit svůj nápad velké množství lidí od režisérky až po střihače. Navíc tato snaha povznést domácí video na světovou úrověn nejspíš přišla ještě během natáčení, což zapříčinilo to, že producenti režisérce začali dávat profi štáb a ta z nějakého záhadného důvodu začala některé scény uměle inscenovat. Ve střihu a při sledování se tak ještě najednou začnou bít ty zajímavé scény z původního punkového konceptu a profi natočené scény jako vystřižené z dokumentu ČT. Vzniká tak takový nemastný neslaný mišmaš, který mohl být hezkým filmem, kdyby to celé kočíroval jeden šéf (a ideálně někdo jiný než původní režisérka). Prostě ani jedna ze stran, která se snažila film tvořit, nedokázala rázně prosadit svou a udělat ten film podle sebe. Ani režisérka, ani producent, ani dramaturg, ani nikdo jiný.
Toto celé je pak ve výsledku podle mě důvod, proč tento film nelze hodnotit jako výjmečné dílo, ale jen jako jakési režisérčino cvičení, na kterém si testovala své autorské možnosti a částečně si vynahrazovala své (ne)studium na FAMU. Bohužel také nemohu říci, že by film ani nějak srozumitelně a dobře prezentoval i tu hlavní myšlenku, kvůli které vlastně na počátku vznikl. Třeba se v budoucnu dočkáme nějaké autorčiny další práce, která už bude trochu lepší a zajímavější. Film tak nemohu hodnotit jinak než průměr. Zajímavý nápad tam byl, ale během vzniku se jaksi vytratil...
